3.5.2007 17:22:47 Kateřina
Re: já nevím
Než otec před 4 lety umřel, velice si přál, abychom s mámou nedělaly pohřeb. I když jsem byla ve chvíli smrti u něj, nemůžu říct, že by mi to pomohlo a věděla jsem, že pohřeb nechci, že to jedině tu mou ránu ještě víc rozryje, pár pohřbů už jsem viděla. Tak jsme to s mámou udělaly jinak, abychom se rozloučily a přece jsme nedělaly pohřeb. Uspořádaly jsme pouze "rozlúčkovou" hostinu - nenazvaly jsme ji pohřební... Pozvaly jsme všechny přátele, které měli oba s mámou, dohromady asi 50 lidí, většinou starších, ale přišly i jejich děti i pár vnoučat, na začátku jsme tátovi připili a pak už jsme to s mámou nechaly "volně běžet". Kromě přípitku nikdo neplakal, naopak, atmosféra se uvolnila, a já na to dodnes vzpomínám, jako na důstojné rozloučení. Myslím, že venskovské pohřby měly v sobě také takovou naději - od rozloučení v kostele, přes kladení do hrobu s farářem a s kapelou až po pohřební hostinu, která už byla veselá, smutek prostě měly jen na začátku. Městské pohřby jsou však strašně smutné, neosobní a depresivní, vůbec se nedivím, že je lidé nechtějí. Zažila jsem oba "druhy", jak klasické venkovské (ale už jich taky tolik není) s průvodem, kapelou a babkami v šátcích, tak městské pohřby a atmosférou se nedají srovnat.
Odpovědět