Umírání a děti
Moje babička začala být nesoběstačná, nebezpečná okolí a sama asi před rokem. Protože jsme neměli možnost starat se o osobu potřebující neustálou péči a zacházení jako s 70kilogramovým miminkem, byla umístěna v léčebně dlouhodobě nemocných v našem městě. V té době nás už většinu času nepoznávala, nekomunikovala. Jediné, co ji dokázalo zpět přivést k vědomí o světu byl můj syn, tehdy ani ne roční. Říkávala, jak má krásné očka, jak se hezky usmívá. Měla radost z jeho prvních paci paci a pá pá jako my. I přes to, že děti do nemocnice nepatří, brávala jsem ho s sebou téměř každý týden přes obvyklé protesty sestřiček aspoň na chvilku. Moje maminka (její dcera) tam byla denně a já stejně většinou neměla syna v dobu návštěvy kam dát. Bylo opravdu dojemné, jak člověk v posledních týdnech svého života dokáže vnímat miminko. Celou dobu jeho návštěvy se usmívala a občas i promluvila, jinak nereagovala. Když zemřela, necítila jsem velký smutek. Věděla jsem, že její trápení skončilo, trvalo to už docela dlouho. Babička si pohřeb nepřála, ale rodina se shodla, že alespoň krátké rozloučení v obřadní síni se udělá. Ani mě nenapadlo, že bych s sebou svého syna na pohřeb nevzala, já také byla na pohřbech svých dědečků v dětství, byly to smutné události, ale i to k životu patří. Jen nerada jezdím na hrob, raději si zavzpomínám doma.
Odpovědět