1.5.2007 19:00:33 radši nic
já nevím
Závidím autorce, že pohřeb své babišky prožila tak, jak očekávala a nenechalo to v ní negativní pocity. Jedna moje babička měla též oficiální pohřeb v pražském krematoriu. bohužel se s ní nepřišla rozloučit jen rodina, ale také všichni možní známí, kteří od nás dostali parte, protože se to tak nějak sluší. Celý pohřeb jsem probrečela, babička se o mě starala, když jsem byla malá a já zase spolu s dalšími členy, když byla už stará a těžká demence jí znemožnila i to nás poznávat. Její pohřeb je pro mě dodnes trauma, když si vzpomenu, jak mi lidé, kteří pro moji dementní babičku neměli dobré slovo, natož aby ji třeba navštívili za jejího života, s velkým pohnutím přáli upřímnou soustrast, je mi zle ještě dnes. Druhá babička zemřela o několik let později a do své poslední vůle nám, příbuzným vzkázala, že si přeje spálit bez obřadu a urnu uložit vedle urny mého dědy, který to to něco dříve udělal podobně. Pohřeb se tedy nekonal a její přání jsme splnili. Kdykoli chci, mohu se v duchu s touto babičkou a s dědou rozloučit v duchu, vzpomenout si na ně, jejich život, lásku, kterou nám, vnoučatům dali. Stějně vzpomínám na obě babičky, ale ten hořký pocit z pohřbu - výše popsaný mám v sobě dodnes. To vše jsem zažila jako dospělá, nevím, jak to prožívají děti.
Já sama mám v úmyslu také se nechat spálit bez obřadu a následně rozprášit, loučku už mám vyhlédnutou. Asi bych to měla dát na papír, člověk nikdy neví a co kdyby mi to nesplnili?
Samozřejmě každý to máme jinak. Někdo se raději se svým příbuzným rozloučí jak je popsáno v článku, někdo ne.....
Odpovědět