Re: Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů
Tak já nevím. Minulé úterý jsme pohřbívali moji babičku. Měla jsem k ní opravdu hodně silný citový vztah, ale neplakala jsem ani když zemřela, ani když jsem jí vybírala rakev a hudbu na obřad, ani na pohřbu (šla jsem se na ni podívat i do rakve), a nemyslím si, že by to mělo souvislost s vírou nebo "nevírou". Babička poslední týdny před smrtí trpěla, smrt pro ni byla vysvobozením. Navíc - někdo musí zůstat "při smyslech", aby mohl držet ty ostatní. Moje máma se při pohledu do rakve skoro zhroutila, plakala, proplakala celý pohřeb, a kdo by ji asi tak držel, kdybych se sesypala i já? Nevím, třeba jsem "divná", ale přišlo mi důležitější postarat se o živé než plakat nad něčím, co je dané, co se prostě stalo a nelze to odestát.
Syna jsem na pohřeb nebrala. Řekla jsem mu, že zemřela a babička je smutná, protože to byla její maminka, a tak musím jet za ní, aby nebyla sama. On se k tomu vyjádřil tak, že prababičku znal málo. Jsou mu 4 a 1/2. Babička sama nechtěla ani obřad a myslím, že by si nepřála, aby pravnouček viděl uplakané lidi, je dost přecitlivělý, rozhodně ne fatalista po mamince. Školní dítě, to je něco jiného. Ale v jeho věku mi prostě nepřijde nijak důležité, aby se účastnil pohřbu člověka, který ho sice měl rád, ale se kterým měl jen minimální kontakt.
Odpovědět