24.5.2007 12:23:20 Marcela (Patrik 8 let a Dominik 4 týdny)
:-(
Během čtení tohoto článku se mi do očí hrnuly slzy, protože jsme taky něco takového podobného zažili.
Naše prababička již se delší dobu "léčila" s rakovinou. Střašně moc se těšila na našeho broučka až se narodí, ale 30. ledna zemřela, už se ho nedočkala. Brouček se narodil 24. dubna. Pořád o miminku mluvila, jak se strašně moc těší, až bude vozit kočárek a chovat toho mrňouska. Když jsme za ní byli naposledy na LDN, tak zase pořád opakovala, jak se na miminko těší a já jsem se snažila jí vysvětlit, že miminko musí ještě 3 měsíce růst v mém bříšku, ale nenechala si to vysvětlit. Na návštěvy do nemocnic a na LDN jsem nechtěla brát ani našeho 8mi letého syna, protože jsem chtěla, aby si babičku pamatoval, jako veselou a plnou života. Nevím, co se oedhrávalo v jeho hlavičce, nikdy mi to neřekl, ale určitě o tom hodně přemýšlel. Na pohřeb jsem chtěla aby šel, šla jsem i já (v tu dobu ve 25. týdnu těhotenství). Chtěla jsem, aby jsme se rozloučili všichni. Syn na pohřbu nebrečel a rozbrečel se až večer v posteli. Snažila jsem se mu vysvětli, že prababička byla hodně nemocná a nemohli s tím nic dělat ani lékaři, natož my. Snad to pochopil. S odstupem času i o prababičce už mluví, ale musel se s tím asi hodně poprat. Vysvětlila jsem mu, že jí je takhle líp. Nic ji nebolí a netrápí.
Odpovědět