30.4.2007 13:51:44 Ráchel, 3 děti
Re: Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů
Josefka má pravdu - pohřeb je důležitou součástí života. Dodnes si myslím, že to, že mě nevzali na pohřeb mojí babičky (bylo mi 8 let), byla chyba. Zároveň mě paradoxně týden co týden asi půl roku tahali na hřbitov (později již s menší frekvencí) a já se tam měla tvářit smutně. Měli mi dát možnost se rozloučit a dost.
Pak jsem zažila pohřeb svého dědy, bylo mi 18 a já se o něj rok před jeho smrtí starala. Jsem ráda, že jsem si to prošla. Pak druhý děda - to už jsem měla dvě malé děti. Litovala jsem později, že jsem podlehla názorům okolí a vzala s sebou jen své druhé dítě (kojence) a ne tehdy 3apůlletou dceru. Ta se se smrtí pradědečka ještě dlouho vyrovnávala a toto rozloučení jí chybělo. Pomohlo pak, když jsem jí šla ukázat hrob.
Když zemřel tchán, bylo na pohřbu (respektive na tzv. posledním rozloučení v evangelickém kostele) všech jeho 10 vnoučat, včetně našich tří dětí, které jsou z nich nejmladší (tehdy jim bylo 7apůl, 4 roky a 1 měsíc). Bylo to pro všechny velmi důležité. Vnoučata dědečka milovala a některá z nich na pohřbu plakala, ale je co na tom divného nebo špatného? Myslím také, že pohřby dávají možnost širší rodině a přátelům se s daným člověkem rozloučit a vyjádřit svou přítomností na pohřbu účast nejbližším pozůstalým. Často totiž nevíme, jak druhým dát najevo, že s nimi cítíme, že sdílíme jejich smutek, a když navíc ani není žádný pohřeb, tak to jde obzvlášť těžko.
Zajímavý tady byl postřeh, že jinak vnímají pohřeb věřící a jinak nevěřící. Myslím, že to je pravda - podle těch reakcí tady mám dojem(prosím, neuražte se), že pro nevěřící je mnohem náročnější se vyrovnávat s realitou života a smrti a se zármutkem jako takovým. Tím neříkám, že jako pro věřící je pro mne vše procházka růžovým sadem, ale drží mě Naděje, která je silnější, než smrt.
Ještě zprátky k tématu - děti na pohřbu ano nebo ne - říkám ANO, ale zároveň zdravě, tj. tak, aby jim byl dán prostor k truchlení jejich vlastním způsobem (žádné "neplakej!" ani naopak "to ti to ani není líto?" když neroní slzy). To ovšem předpokládá, že dospělí, kteří se o ně na pohřbu starají, mají sami k zármutku tento zdravý přístup, tzn. berou ho jako přirozenou součást života.
Odpovědět