Moje milovaná babička
Velice děkuji za text, který mi vehnal slzy do očí. I u nás to bude 14.05. přesně rok, co odešla moje milovaná babička. Slíbili jsme jí, že se o ní na sklonku života postaráme a ani nás nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Těšili jsme se, že společně budeme sedět při pěkném počasí na zahrádce a povídat a povídat. Nikdo netušil, že to potrvá pouhé 2 měsíce. Váš příběh velmi připomíná ten náš, kdy babička měla velmi těžkou nemoc, ale naštěstí až do poslední chvíle také spoustu sil a optimismu. Pouhé čtyři dny před smrtí zůstala ležet v posteli a mluvit o tom, že už se jí dál nechce jít. Moje tehdy dvouletá dcera jí dávala další optimismus a nechtěl se od ní hnout např. dokud se s babičkou "nenapapá" a babička jenom díky ní do sebe pár soust dostala. Přišel však pátek 12.05. a my jsme tušili, že je to hodně zlé, babička už odmítala cokoliv. V sobotu 13.05. ji rodiče odvezli do nemocnice s tím, že bude chvíli na kapačce a zase ji povezou zpátky domů. Bohužel už v nemocnici zůstala, ale moje maminka jí slíbila, že za ní odpoledne ještě přijedu já. S babičkou jsem byla spojená nějakým zvláštním poutem a dodnes mě mrzí, že jsem tenkrát v nemocnici nezůstala přes noc. V sobotu odpoledne jsem se za ní skutečně vypravila, neboť jsem silně cítila, že se spolu musíme rozloučit a že na mě babička čeká. V nemocnici byla pod vlivem uklidňující injekce, ale dlouho jsem si s ní povídala, i když vypadala, jako že spí. Její výrazy v obličeji potvrzovaly reakci na moje vyprávění. Druhý den ráno se mi udělalo hrozně špatně a volala jsem své mamince (babiččině dceři), že bych chtěla jet okamžitě do nemocnice. Moje maminka mi sdělila, že jí právě z nemocnice volali, že babička zemřela. ...i nyní, po roce, je to pro mě hodně silný zážitek a opět si říkám, jaká zvláštní náhoda mě přivedla v tuto dobu na tyto internetové stránky... nevím, možná právě tam nahoře, na tom obláčku sedí babička a řídí moje kroky...
Odpovědět