Smíření?

Už to budou skoro 2 roky, kdy zemřela moje babička. Bylo to 2.6.2005. O rok později jsem měla termín narození mé dcery (ta se ale narodila dříve).
Nemohu se vyrovnat s babiččinou smrtí a vždy, když si na ní vzpomenu, tak musím brečet. Byla to skvělá žena, jakých je hodně málo. Lidé ji měli rádi a ona měla ráda je. Ve svých 79 letech pracovala jako málokterá mladice. Ani já toho tolik nestihnu, co všechno stihla ona, i když toho mám dost. Zemřela na infarkt. Možná, kdyby lékař, který přijel z pohotovosti rozhodl jinak, mohla tady ještě být a vidět svojí pravnučku. Kdo ví. Kéž by tomu tak bylo...
Babička se v tom roce co zemřela starala o svého manžela (86let), který od ledna toho roku byl upoután na lůžko. Lékaři mu nedávali příliš velkou naději na dlouhé žití a on se přitom dožil déle, než sama babička. Moje mamka pomáhala babičce s dědečkem, který se už ani sám nedokázal nakrmit. Pomalu jsme se vyrovnávali, že dědeček brzy odejde. Jaký byl pro mne šok, když mi mamka zavolala, že umřela babička!!! Nechtěla jsem tomu věřit a doufala, že je to jen blbá legrace!!!Ale bohužel nebyla. Babička zemřela doma na infarkt.Nikdy se s tím nesmířím, protože mi chybí, hrozně moc. A nejen ona. Dědeček (její manžel) za ní odešel po necelých 2 měsících. Aby toho nebylo málo, na konci září toho samého roku mi zemřel táta na krvácení do mozku po nešťastné nehodě, která se mu stala.
Moc mi chybí, všichni tři. Byl to hrozný rok a nikdy už nechci, aby se někdy něco podobného opakovalo. Ale osud člověk nezmění...
Chybíte mi, všichni, ať už jsem řekla, co jsem řekla, hlavně Tobě TATI, ale Ty víš, že jsi mě moc zklamal...
Moje dcera má z těchto tří lidí kus.
Energická je po mé babičce.
Klidná po mém dědečkovi.
A po tátovi má úsměv, u kterého si na něho vždy vzpomenu a je mi krásně, ale zároveň strašně smutně, že se jí nedožil a ani o ní nevěděl...