1.5.2007 14:13:42 Vlasta
Re: Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů
Přesně tak, člověk potřebuje rituály. Po smrti manželovy drahé babičky mi tento rituál moc chyběl. Jsem z malé vesnice a po smrti našich blízkých se vždy konal pohřeb. Bylo to důstojné rozloučení s drahým zesnulým. Přišli všichni známí, sousedé, příbuzní z daleka. Pohřeb se vždy konal v kostele, my jsme měi možnost tam být první, stát u truhly, prožít, ale i proplakat mši, pak doprovodit zesnulého na hřbitov, pak proslov, hudba - co měl zesnulý rád,pohřební hostina. Prostě to byl obřad se vším všudy. Do kostela nechodím každý týden, jen o Vánocích, na májovou a tak. Nejsem ani žádný pořádný věřící, ale umím se pomodlit, vím, jak probíhají tyto obřady. Je to prostě tradice a rituál. Manžel je z jiné rodiny, nikdy nebyl v kostele, nedodržují žádné křesťanské tradice. Ale když jsme se vzali a pár pohřbů u nás zažil a pak pochovávali jeho dědečka - přál si rozptyl - prostě to brali po řadě, hodili do malé jamky popel, řekli jeho jméno a jeli v seznamu dál. Nebo když umřela manželovi babička, sešli jsme se až u hotového hrobu, postáli jsme, ani minuta ticha nebyla. Bylo mi z toho moc smutno. Pro mě to bylo hrozné se takto rozloučit s někým, koho milovali. Ale jsou to právě ty rituály, já jsem je od dětství zažívala jinak než v manželově rodině. Jako dítě jsem z toho měla trauma, když jsme měli babičku, která umřela "vystavenou" v předsíni. Tenkrát to tak bylo, že se rozloučení dělalo ještě doma. To bylo strašné, i můj otec pak toho litoval, že jsme to dělali u nás doma. Teď mám ročního syna, nechci ho brát na pohřby, dokud bude malý, ale od kdy ho brát budu, to nevím.
Odpovědět