1.5.2007 15:53:19 Vanda1
Re: Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů
Jinak pokud bych se chtěla držet tématu, tak samozřejmě je potřeba nemlčet před dětmi o tom, že smrt patří k životu. Pokud se o tom s dětmi vhodně mluví, dovolíme jim vyjádřit emoce, nenecháme je v tom samotné a zmatené, tak to zvládnou. Ale řekla bych, že v tom, jak umíme nebo neumíme o smrti mluvit a přiblížit ji dětem, zas tak nezáleží na tom, jestli věříme ve věčný život nebo ne. Někdo o tom mluví líp a dítě uklidní i "ateistickou vizí", někdo hůř a dítě má z toho trauma i když mu stokrát řeknou, že babička bude žít věčně; někdo smrt dokáže dobře vysvětlit a jiný ne... a stejné problémy v tomto ohledu vidím u věřících i nevěřících... vidím to kolem sebe. Záleží na té konkrétní rodině a na komunikaci v ní.
V některých rodinách o smrti tak dobře mluvit neumí, neví jak to svým dětem říct, je reálná šance že by to dětem mohlo ublížit, třeba rodiče sami mají ze svého dětství nějaké trauma z pohřbu... sami jsou již dávno se smrtí srovnaní, ale tato jejich krušná zkušenost je vede k tomu, aby své děti tohoto pokud možno uchránili. Myslím, že i člověk, který je sám dospělý a srovnaný s realitou života, může mít problém s tím, jak to prezentovat druhým (dětem); lidská komunikace neprobíhá zkrátka vždy ideálně a dokonale, a to jde napříč celou populací bez rozdílu vyznání.
Je rozdíl v tom, jak člověk smrt vnímá, jestli zemřel člověk opravdu blízký nebo vzdálený... když mně v mých 25 letech zemřel dědeček (se kterým jsem paradoxně většinu života žila v jedné domácnosti), necítila jsem vůbec nic. Nikdy se mezi námi nevytvořil žádný vztah, důvody netřeba rozvádět. Na pohřbu mi přišlo tragikomické, jak jsem v první řadě coby nejbližší příbuzný koukala na rakev, která pro mne nic neznamenala. Pak probíhaly kondolence a mně připadlo strašně pokrytecké když já mám přijímat vyjádření upřímné soustrasti od lidí, kteří měli k zemřelému stokrát blíž než já a naopak moje máma, která byla na dně a co zrovna nejvíc potřebovala bylo rozloučit se v klidu a o samotě se svým tátou, musela vydržet celou tu frontu víceméně cizích lidí, kteří jí měli stokrát zopakovat to co dávno věděla, že tu táta už není, a že je jim to líto. V tomto případě mi pohřební rituál přijde vyloženě kontraproduktivní. Pozůstalí myslím i sami moc dobře vědí, že ostatní lidé vidí tu ztrátu a soucítí s nimi... a já za sebe bych tedy k tomu nepotřebovala dodržení "zvyku" že mi to každý z nich musí jednotlivě přijít zopakovat.
Odpovědět