Přesně tak.
Myslím si, že máš pravdu. Je to věc názoru a částěčně také výchovy, na co jsme byli zvyklí. Jinak se na pohřeb dívají věřící, jinak nevěřící, mezi které se mimochodem řadím.
Pamatuju si na pohřeb své babičky, když mi bylo 13, dopředu jsem tušila, jaké trauma to pro mě bude, prosila jsem rodiče, abych tam nemusela jít. Narazila jsem na takové to - co ty tomu řekli lidi. Dodnes si pamatuju, jak hrozně mi tam bylo, těžko jsem se s tím vyrovnávala. A to prosím byla babička, se kterou jsme se tak často nestýkali. Taky jsem nedovedla pochopit, že zatím co na pohřbu všichni plakali, na posezení potom už zněl smích, lidé se cpali, pili, bylo mi z toho hnusně.
Ještě mám jednu babičku, která mě tak napůl vychovala. Loni jí bylo 70. Vypadá sice tak max. na 60, je svěží, ale má také problémy se srdcem. A potom, nikdo neznáme dne, ani hodiny. Vím jistě, že ačkoliv holky svou prababičku milují, na pohřeb bych je nebrala. Podle své zkušenosti soudím, že pohřeb ke smíření se situací nepomůže, to si musí každý sám v sobě.
Odpovědět