| Pratchett | •
 |
(30.4.2007 10:51:47)
V poslední době se začínají množit případy, kdy pohřeb je bez obřadu. Připadá mi to, že člověk celé to úmrtí blízkého neprožije. Nedokáže se přehoupnout přes to, že ten dotyčný už není a rozloučení se neuskuteční - takže nezačne truchlit.
Je to dokonce nějaký věděcky dokázaný fakt, že člověk potřebuje rituály, aby nějak změnil své chování (např. u jihoafrických kmenů jsou rituály dospělosti, narození, úmrtí atd...).
Jakmile proběhne rituál pohřbu, člověk se s úmrtím vyrovná, může začít truchlit a postupně se dostává do normálu. Pokud pohřeb vynecháme, něco nám bude chybět.
Stejně jako Josefkam souhlasím s tím, že pohřbů by se měly účastnit i děti. Ať si zvykají, že smrt je součást života a není to nic hrozného, naopak, že je slušnost se s mrtvým rozloučit.
Dnešní doba mi připadá jako instantní kafe. Všechno chceme hned a bez co nejmenších problémů. Žijeme s partnery, máme s nimi děti bez toho, že by proběhl svatební obřad, protože "ho nepotřebujeme". Nezdobíme na Vánoce byt, protože "¨Kdo by se s tím dělal", o Velikonocích už nechodíme na pomlázku, protože "se to nehodí" a v neděli doděláváme všechny práce v domě, protože přes týden na to není čas.
Je to podivný svět...
|
| caira (Vojta1/03,Mates11/04) | 
|
(30.4.2007 11:33:21)
Budu Ti oponovat.
Na prvnim pohrbu jsem byla ve svych 25letech, zemrela mi prababicka. Zanechalo to ve mne natolik silnou vzpominku, ze se o tom neda ani psat. Opravdu to slovy nelze vyjadrit. Videt plakat moji babicku i matku byl natolik otresny zazitek, ze jsem jim jen vdecna, ze mi v 11ti letech usetrili pohrbu obou mych dedecku a nechali mne a moji, tehdy 5ti letou sestru doma.
Ale kazdy to asi vnima jinak.
Muj nazor je ten, ze pokud zemre mym detem v nejblizsich letech nekdo blizky, jiste je na pohreb brat nebudu - pokud se vubec nejaky bude konat. Jsem zastance toho nazoru, ze kdo mel dotycneho zemreleho rad, uchova si jeho vzpominku v srdci, dokaze treba jit a polozit mu kyticku na louku, kde byl rozprasen. A velke phrby nejsou treba, jako dukaz lasky..
|
| olivie | •
|
(30.4.2007 11:38:29)
Naprosto s Vámi souhlasím... Ve všem...
|
|
| Zuzka | •
|
(30.4.2007 11:59:00)
Také souhlasím ... Naštěstí jsem moc pohřbů nezažila. Když mi bylo 12, zemřel můj děda po dlouhé nemoci- bylo mu 59. Pro mě to byl tehdy děda a tudíž starý člověk ... Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak hrozné to muselo být pro mého tátu - jeho syna... Pak jsem byla po více jak deseti letech na pohřbu druha matky mého tehdejšího přítele. Zemřel náhle a bylo něco málo přes 50. Byl to pro mě vlastně cizí člověk a na pohřeb jsem šla "jen" doprovodit svého přítele a podpořit jeho matku. Před třemi a půl lety zemřela manželovi teta a jeho rodiče se dohodli, že oni takové trápení svým blízkým nechtějí způsobit a proto pohřeb nechtějí. Nikdo netušil, jak moc to bude brzy. Manželův tatínek zemřel za rok na to - náhle a bylo mu 59. Byla to první smrt, která mě opravdu velmi zasáhla, ještě stále nechápeme, že už tady není. Pohřeb nebyl... A opravdu si myslím, že pohřeb není nutný k tomu, aby se člověk s tím dotyčným rozloučil! A bohužel moje nejčerstvější vzpomínka je na mého dědečka, který zemřel v březnu. Bylo mu 82 a poslední rok už byl hodně nemocný a posledních pár měsíců bylo opravdu ošklivých a už jsme mu asi v duchu všichni přáli konec. nechci, aby to vyznělo špatně. Ale opravdu měl bolesti, trápil se a když jsem ho viděla v nemocnici, celou cestu domů jsem brečela. Co pro nás udělali s babičkou a já mu nemůžu teď vůbec pomoct. Pohřeb byl - děda si to tak přál, říkal, že by měl pocit, že se s ním lidé nerozloučí jinak. Nakonec jsem byla ráda, že pohřeb byl, i když to samozřejmě byla moc smutná a stresující záležitost. Ale přiznám se, že naší dcerku (které bylo v den pohřbu 21 měsíců) jsme tam nevzali. A ani by mě nenapadlo ji tam brát. Možná se mýlím, ale myslím, že takhle malé dítě to nemůže chápat a jen by byla vyděšená, proč všichni okolo pláčou a já bych byla nervozní, že tam třeba povídá apod. Pradědečka měla ráda, když jsme chodili poslední měsíce za babičkou a děda už byl v nemocnici, vždy ho tam hledala ... Ale myslím, že pohřby pro děti opravdu nejsou.
|
|
| PajaMM | 
|
(30.4.2007 12:03:43)
Ahoj Cairo.
Naprosto souhlasim.
Ja byla na pohrbu vseho dedecka, kdyz mi bylo 12. A nijak mi to v truchleni nepomohlo, spis mi bylo hrozne z toho, v jakem stavu jsem videla babicku, tatu a ostatni...
Clovek se dokaze se smrti blizkeho vyrovnat i bez pohrbu. A deti tam podle me nepatri. Kdyz jeste nechapou, co to smrt vubec je a co znamena, tezko pochopi pohreb. Na me spis pohreb pusobi jako umyslne trapeni blizkych lidi...
Presne, jak pises, blizkeho mame v srdci a dokazeme se rozloucit a prekonat to vsechno....
|
| Zuzka | •
|
(30.4.2007 12:12:04)
Já se sice rozepsala hodně, ale Vy jste to napsala moc hezky a stručně ...
|
| PajaMM |
|
(30.4.2007 12:17:26)
Zuzi,
dekuji :-) A nevykame si, ne? To neni nutne, pripadam si pak moc stara :-)
Ja proste pohrby nemam rada vubec. Stejne jako povinne nechodim na hrbitov a nezapaluju tam svicky. Kdyz chci, zapalim si ji doma....
|
|
| Lenka Nova | 
|
(30.4.2007 12:20:25)
Malé dítě ten pohřeb vnímá jinak, alespoň co si pamatuju. Byla jsem na pohřbu svojí prababičky, bylo mi asi 3 nebo 4 roky, dodnes si ve vzpomínkách matně pohřeb vybavuji, ale zmateně jsem se necítila, asi je potřeba před pohřbem dítěti vysvětlit o co jde, co se tam bude dít. Na druhou stranu u já jsem prababičku moc dobře neznala, byla již hodně nemocná, když jsem se narodila a jediné vzpomínky, které na ni mám je, že už nikoho nepoznávala, smrt pro ni byla vysvobozením. Na druhou stranu švagrová své děti, když jim zemřel tatínek, na pohřeb nevzala, dokonce jim s tchyní tvrdily, že je tatínek v nemocnici, což mi připadá daleko horší, když dětem nic nevysvětlí.
|
|
|
| Ladka | •
|
(30.4.2007 12:21:16)
To bude právě asi o tom, jak vnímáme smrt. Já sama jsem byla na prvním pohřbu velice malá, ani jsem nevěděla přesně, co se děje. Vím, že všichni okolo byli smutní. Vím, že ten smutek dítě vnímá, ale nepopsala bych to jako nehorší zážitek.
Další pohřby si pamatuji už lépe, také jako dítě, a vlastně až doposud.
Můj tatínek zemřel před 4 lety. Mojí sestře tehdy bylo 9 let. A myslím ,že i jí toto oficiální rozloučení církevním pohřbem pomohlo se s tatínkem rozloučit. Věděla, co je smrt, ale tentokrát to zasáhlo i ji velmi osobně. Naše maminka si ale myslela, že smrt nevnímá úplně. Jen do té doby, než se sestra ptala: A kam dáme jeho oblečení, holení? Můžu spát místo taťky v posteli? atp.
Přijde vám to morbidní? Asi i je, ale určitě to tak nemyslela.
A všem nám připadl nejhorší čas čekat na pohřeb. Pohřeb je kromě duchovní záležitosti opravdu i psychicky důležitý: jako mezník: už jsme se rozloučili, už jsme hodně truchlili, blízcí byli s námi. Teď je zase čas žít, a postupně se učit žít bez zemřelého.
A když vidím, jak kolikrát na pohřbech svých babiček děti pobíhají, hrají se, některé se i snaží utěšit rodiče... Přijde mi to hezké, přirozené.
|
| PajaMM |
|
(30.4.2007 12:42:35)
Ladko,
jeden z rozdilu mezi nami bude asi ten, ze podle toho, co pises, mi pripada, ze jsi verici. Ja nikoli. Tudiz cirkevni nebo jakykoli jiny pohreb pro mne neznamenaji ukonceni truchleni nebo neco podobneho.
A ja ve svych 12ti letech vedela, co se dedovi stalo a ze zemrel. Mela jsem ho moc rada, bylo mu 56 let. Ale i tak to pro me nebyl hezky zazitek. NAvic vsichni okolo me plakali, ja ne. A bylo mi kvuli tomu jeste hur.
Vis, ja nedavno prodelala ukonceni tehotenstvi ve 23tt z genetickych duvodu. Nechtela jsem naseho chlapecka videt a ani zadny pohreb se nekonal. I tak jsme to zvladli, prekonali a smutek jsme zvladli a zvladame i bez pohrbu. Nasi skoro 5tilete dceri jsme to take vysvetlili. Myslim, ze pohreb by pro ni byl jen zbytecne trauma...a pro nas take. Ale je to vec nazoru.
|
| Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 | 
|
(30.4.2007 13:07:14)
Myslím si, že máš pravdu. Je to věc názoru a částěčně také výchovy, na co jsme byli zvyklí. Jinak se na pohřeb dívají věřící, jinak nevěřící, mezi které se mimochodem řadím.
Pamatuju si na pohřeb své babičky, když mi bylo 13, dopředu jsem tušila, jaké trauma to pro mě bude, prosila jsem rodiče, abych tam nemusela jít. Narazila jsem na takové to - co ty tomu řekli lidi. Dodnes si pamatuju, jak hrozně mi tam bylo, těžko jsem se s tím vyrovnávala. A to prosím byla babička, se kterou jsme se tak často nestýkali. Taky jsem nedovedla pochopit, že zatím co na pohřbu všichni plakali, na posezení potom už zněl smích, lidé se cpali, pili, bylo mi z toho hnusně.
Ještě mám jednu babičku, která mě tak napůl vychovala. Loni jí bylo 70. Vypadá sice tak max. na 60, je svěží, ale má také problémy se srdcem. A potom, nikdo neznáme dne, ani hodiny. Vím jistě, že ačkoliv holky svou prababičku milují, na pohřeb bych je nebrala. Podle své zkušenosti soudím, že pohřeb ke smíření se situací nepomůže, to si musí každý sám v sobě.
|
| Vladan | 
|
(30.4.2007 13:24:32)
Ano, na posezení už zní smích, bývá tam i veselo. je to proto, že pohřeb už proběhl - teď je potřeba se z toho šoku zase vzpamatovat. Nevím - pohřby jsou důležité i pro rodinu - kolikrát se celá rodina sejde jen na pohřbech a nebo na svatbách - a ani těch už není moc
|
| Ivana Procházková | 
|
(1.5.2007 9:51:31)
Musím říct, že jsem taky nikdy nestrávila, že se po pohřbu šli všichni pokaždé společně nažrat (promiňte mi ten výraz, ale tak jsem si to soukromě již kdysi sama pojmenovala). Na mě to vždycky působilo jako neúcta k pochovanému. Já sama jsem po pohřbu vždycky radši zůstala sama se svými myšlenkami (a se zesnulým), než společně s houfem jít něco honem něco stlačit, nedostat prostor na to, uspořádat si v hlavě myšlenky. Stejně jsem nikdy nejedla, zvedal se mi z toho kufr.
Já chápu, že život jde dál a také jsem to tak vždycky prožívala, ale ten zvyk uspořádat po pohřnu hostinu mi je šíííleně proti srsti a proti tomu, jak jsem pohřeb pokaždé prožívala.
|
| Líza | 
|
(1.5.2007 11:33:44)
Ivule, když mi umřela maminka, přišla na její pohřeb celá její generace ze širokého příbuzenstva. Ti lidi už se skoro nevídají - kdy taky - děti už se dávno všechny povdávaly a poženily, vnoučata ještě vlastní děti nemají, a pomalu jich ubývá. A byla jsem moc ráda za to odpoledne, které můj táta mohl strávit ve společnosti svých příbuzných, znovu si sáhnout na svoje kořeny a na pouta, která ho vážou k dalším lidem, protože už jich ubývá - tahle generace už v naší rodině pomalu ale jistě umírá.
Ono se to hezky říká, že je hrozné jít se pak nažrat, ale možná se budeš na to dívat jinak, až budou umírat lidi tvé generace a budeš mít na výběr - například po odchodu svého životního partnera - zůstat sama se svými myšlenkami, nebo ochutnat trochu to, že pořád jsou lidi, ke kterým patříš, že sice jeden člen odešel, ale rodina funguje dál.
|
|
| L+2 | •
|
(1.5.2007 13:32:06)
Souhlasim s Lizou,
Po pohrbu sveho tatinka jsem byla moc rada, ze jsme si po dlouhe dobe sedli se vsemi pribuznymi, bratranci a sestrenicemi.
Ja beru toto jako "oslavu zivota" toho, kdo odesel a take upevneni rodinnych pout mezi temi, kteri jsou stale na zivu.
Ja osobne bych si prala aby po me smrti lidi meli party, na ktere se budou smat a rikat vtipy. To by se mi libilo jako "oslava meho zivota".
|
| PajaMM |
|
(1.5.2007 13:34:28)
A neni smutne, ze aby se sesla sirsi rodina, je nutne, aby nekdo blizky zemrel? To me ted tak napadlo, nikoho tim nenapadam...
|
| Líza |
|
(1.5.2007 14:00:17)
Danielo, aby se sešla širší rodina, to v tomhle případě znamená něco okolo stovky lidí. To se opravdu stává jen při velkých rodinných událostech. Svatba, kulaté výročí, pohřeb. Svateb momentálně není moc a už jsou o generaci dál - takže málokdo si pozve šest dědečkových bratrů s jejich rodinami na svou svatbu. Kulatá výročí jsou... ale ty pohřby jsou častějc. Co je na tom divného? Smutné to jistě je, ale život je v některých ohledech smutnej.
|
| PajaMM |
|
(1.5.2007 14:11:17)
Lizo,
ja ti to neberu :-) My tak sirokou rodinu nemame a schazime se pri oslavach...narozeniny jsou u nas pomerne casto, ted nas cekaji 50tiny moji mamky, takze uvidim babicciny sourozence i jejich rodiny. Ale je to veci kazdeho, to chapu. Mne to jen tak napadlo....a nepsala jsem, ze je to divne, spis ze je to smutne. A jak je zivot smutny dobre vim....tento rok se to na nas pekne sype.
|
| Lída+2 | 
|
(2.5.2007 16:22:18)
Líza to,ale myslela jinak. Příbuzný co píšeš. Vídávám taky tak často jak píšeš. Skoro 2x -4x do roka minimálně.Třeba mamky sestru možná i 2x do měsíce....
Ale když před 1,5 rokem zemřela babička viděla se moje mamka opět s bratranceme nevlastníma a jejich manželkama... ty si určitě nikdo na oslavu narozenin běžně nezve.
|
| PajaMM |
|
(2.5.2007 19:23:30)
Ale ja zase psala, ze tak velkou rodinu nemame. S bratranci a sestrenicemi se babicka s dedou nestykaji. Moje mamka se svymi bratranci a sestrenicemi a jejich rodinami styka a na padesatiny si je pozve....
|
| Lída+2 |
|
(3.5.2007 6:19:20)
No jenže kdyby jsi jí měla. TAk se zase taky moc nestýkáš.... by jsi nedělal totiž o víkendu nic jinýho než jezdila po návštěvách a nebo nějakou měla...(to jsem zažila jako dítě, v sobotu na návštěvu tam, v neděli tam)...výlet- no když se nahlásilo, že nepřijedem k babičce a to byl oheň na střeše....co jsme si to dovolili.....nebo moje tchýně. pokud byla návštěva kratší jak 5 hodin mi říká manžel nepovažovala za návštěvu...
Třeba já ty mamky hodně vzdálený bratrance měla jako dítě ráda. Byla s nima sranda. A nyní jsem je viděla po 10letech... před tím se mě přišli podívat na svatbu měli to kousek.....:-)
Ale myslím, že to všichni bereme....není prostě tolik času...
ještě mě napadlo, že toho jednoho vídám aspoň sem tam v Tv ve zprávách.:-)
|
| PajaMM |
|
(3.5.2007 7:35:24)
Lido,
ja to nikomu neberu. Nekdo pohrby a kary "ma rad", nekdo ne. Ja jsem z te druhe casti. A taky na ne nechodim...jen mi prislo smutne, ze aby se rodina sesla, musi nekdo umrit. Asi tak. Vim, ze je nekdy rodina velka prilis a neda se stykat se vsemi...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ivana Procházková |
|
(1.5.2007 16:31:34)
Lízo, Milado,
já psala o svých pocitech a ty asi moc nevymluvït nejdou ... Moje babička měla 6 dětí, každé z nich má rodinu o 2 - 4 dětech, jejich děti mají už své rodiny a děti.. celkem početné příbuzenstvo. Když umřela, nijak mě netěšilo, že mám právě teď možnost se všemi posedět u jídla (přestože jsem se s nimi vídala většinou právě u babičky). Uznávám, že dědeček to mohl tehdy cítit jinak, i když byl vždycky spíše samotář a všechny oslavy např. typu zlatá svatba apod. nesl hodně nelibě..
Odešel půl roku po babičce a opakovalo se totéž. Nezanechalo to ve mně nic, proč by mi měla hostina po pohřbu připadat jako dobrá věc. Na to, aby se sešlo příbuzenstvo, jsou přeci i jiné příležitosti, v našem příbuzenstvu se třeba jednou ročně opéká beran. V příbuzenstvu z manželovy strany pečou prase..
|
| Ivana Procházková |
|
(1.5.2007 16:58:45)
Ještě jsem se chtěla omluvit za ten výraz "nažrat" v předchozím příspěvku. Nechala jsem se unést.
|
|
| Ivana Procházková |
|
(2.5.2007 21:57:09)
Milado,
tak já se ještě jednou pokusím vysvětlit, co jsem se v reakci na Vladanův příspěvek chtěla vyjádřit:
Vadí mi hlučná hostina, která následuje po pohřbu a která se od jiných rodinných sešlostí a veselic odlišuje víceméně jen v tom, že jsou všichni v černém. Vnímám to tak, že se to nehodí. A respektuju názor jiných, kterým to naopak vyhovuje.
To, že někdo na pohřeb k sobě pozve nejbližší příbuzenstvo zesnulého, nabídne jim nocleh a zajistí jídlo, je přeci něco úplně odlišného.
|
|
|
|
|
|
| Zuzka | •
|
(1.5.2007 22:27:09)
Také jsem nikdy nechápala, že jdou po pohřbu lidé na hostinu... Ale jak jsem již psala výše před pár týdny mi zemřel dědeček - pohřeb byl na jeho přání a jelikož příbuzní (jeho bratři, neteře apod.) a známí jsou z celé republiky (my jsme z Prahy), tak se pak dělalo posezení u babičky doma. Původně jsme neplánovali, že tam půjdeme také my vnoučata a naši partneři. Ale babička si to přála... A nakonec jsem byla ráda, že se to uskutečnilo. Viděla jsem příbuzné, které jsem buď nikdy neviděla a nebo kdysi dávno a hlavně, děda by si to tak přál - byl velice společenský a taková setkání měl moc rád. No bohužel na tomto chyběl ...
|
|
|
|
|
| markanka |
|
(30.4.2007 13:14:24)
I ja zastavam nazor, ze jde se rouzloucit se svym blizkym tak zvanym nepohrbem a vse si na naplno prozit. Zazila jsem pohreb sve babicky a opravdu to pro me, jako pro dite, nebylo nic prijemneho videt hroutit se moji maminu a plakat vsechny ostatni pribuzne. Pred dvemi lety mi zemrel tatinek a jak jsem byla vdecna mamine za to, ze souhlasila, ze si tatinka pohrbime ve vsi tichosti jen v kruhu rodinem. A ze ritualy jsou dobre aby si clovek vsechno prozil? To je podle me nesmysl. Ja si smrt sveho taty prozila na 200% a zadny oficialni pohreb se spoustou, prominte mi ten vyraz, cumilu, jsem k tomu opravdu nepotrebovala!! Je pravda ze je to asi trosku jine, pokud jsou lide verici a pokud je pohreb v kostele. Ale ja v zadneho boha neverim a tak nevidim jediny duvod proc by se rodina nemohla se svym blizkym rozloucit v tichosti a bez jakehokoli obradu.
|
| Ladka | •
|
(30.4.2007 13:40:33)
Danielo Š, Jano, markanko,
Právě proto píšu hned na začátku, že důležité je, jak vnímáme smrt. Pokud je pro nás součástí života, se kterou se prostě musíme smířit, ale přesto doufáme v nějaký posmrtný život. Nebo je pro nás smrt opravdu jen, možná nepochopitelnou, tragedií. A vnímáme ji beznadějně.
Určitě je dobře, že se dnes lidé mohou bez výčitek svědomí rozhodnout, zda pohřeb bude a jaký.
Pokud se ale nějaký pohřeb koná, myslím si, že je zbytečné z něj úplně odhánět děti. Možná by bylo na zvážení, přivést je jen na část obřadu. Protože děti cítí, že se něco děje. Cítí ten smutek ostatních. Toto před nimi prostě neschováme. Děti určitě i cítí, zda se díváme na smrt s nadějí, s beznadějí nebo vyčitkou. A určitě si to pamatují víc, než slova, kterými se to snažíme vysvětlit. Pokud sami nevěříme v posmrtný život, je asi zbytečné děti chlácholit tím, že "babička je teď na obláčku".
U dostatečně starých dětí je určitě nejlepší vysvětlit jednoduše, co se na pohřbu děje a zeptat se jich, zda chtějí jít.
Pohřeb je pro některé lidi dobrý i proto že vidí, že i jiní (třeba pro nás cizí lidé) si našeho blízkého vážili. Že se s ním na pohřbu chtějí rozloučit, projevit mu tímto úctu. Netřeba se na ně všechny dívat jako na "čumily", kteří se ukájí mou bolestí.
|
| PajaMM |
|
(30.4.2007 13:45:45)
Ano, kazdy to vnimame jinak. Ja vnimam smrt jako nedilnou soucast zivota - se kterou se umim smirit a verim, ze to naucim i sve deti, ovsem v posmrtny zivot neverim. A pohrby pro mne zadny hlubsi vyznam nemaji....
|
|
|
| Sova, 1 dite | •
|
(30.4.2007 22:03:29)
Neda mi to, vytocili me "cumilove". Ja teda nevim, kdo by chodil na pohreb ocumovat, tam se snad chodi lidi loucit, a, jak ja to chapu, naposledy uctit s ostatnimi zemreleho.
Vy byste sla nekam "ocumovat"? Tak proc to predpokladate u ostatnich?
Skutecne neodsuzuji lidi, ze si misto cesty na pohreb doma zapali svicku - ruzni lide prozivaji veci ruzne, ale maji volbu - pujdu na pohreb nebo si to proziju sam.
S tim souvisi i muj nazor na rozlouceni v uzkem rodinnem kruhu - jinymi slovy zadny pohreb - mozna byl zemrely dulezity i pro jine, kolegy, pratele, sousedy, kteri by se s nim radi rozloucili na pohrbu.
Myslim, ze nas spise stresuje smrt, ne pohreb jako takovy, tam si to jen asi trochu vice uvedomime a vice se podvolime emocim, coz nepovazuji za spatne. To je spise osvobozujici.
A k detem na pohrbu jedna smutna historka - kdyz mi umrel tata, bylo mu 55, tak jeho bracha sva vnoucata, tehdy neco kolem deseti let, na rozlouceni vzal. Rekl mi, ze i deti maji vedet o smrti a louceni s blizkymi. Nekonaly se hystericke sceny, jen byli smutni, taky aby ne, tatu znali a videli, ze ostatni jsou taky smutni a breci. Mozna se ucili chapat, ze lide umiraji. Za dva roky tem klukum umrela maminka a museli toho chapat daleko daleko vice.
|
| 10.5Libik12 | 
|
(30.4.2007 22:27:25)
Jo, to jsou hezká vyznání a přijatelné životní filozofie.
Ale zase v případě, že jsme výsledkem evoluce, proč tedy lpíme na předávání genetických informací a proč se bavíme o smyslu života? Smysl života je idea, víra, abstraktum, to už není Darwin.
Samozřejmě to nevím, ale spíš bych řekla, že "Bůh bejvá", nevidím totiž jediný důvod, proč by se zrovna nám a tady měl přihodit nahodilý evoluční vývoj, kdyby to bylo jen tak.
|
|
| Jitka | •
|
(3.5.2007 13:07:30)
Přidám taky svou "trošku do mlýna" k pohřbům-nepohřbům.Když mi zemřel děda,byla jsem už vdaná.Jsme malá rodinka,mamka-jeho dcera byla jedináček,stejně jako já.Děda s babi bydleli s našima,návštěvy vzdálenějšího příbuzenstva se moc nepraktikovaly.Dědova smrt nás hodně zasáhla,o mě se jako o malou staral,když mamka chodila do práce.On sám si přál malý rodinný pohřeb a my mu rádi vyhověli,protože jsme se chtěli rozloučit v poklidu,bez dlouhého "trápení" řečnění a kondolencí.Teď musím říct,že mě to mrzí,děda byl docela vážený,kromě toho hasič.Když jsem se účastnila pohřbu někoho dalšího z naší vesnice a náhodou třeba i hasiče a stála u jeho rakve čestná hasičská stráž, bylo mi líto,že jsme tohle neuspořádali i dědovi,třebaže chtěl malý pohřeb.Prostě myslím,že i ostatní známí a kamarádi mají mít možnost posledního rozloučení se zemřelým.
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)