Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů

To bude právě asi o tom, jak vnímáme smrt. Já sama jsem byla na prvním pohřbu velice malá, ani jsem nevěděla přesně, co se děje. Vím, že všichni okolo byli smutní. Vím, že ten smutek dítě vnímá, ale nepopsala bych to jako nehorší zážitek.
Další pohřby si pamatuji už lépe, také jako dítě, a vlastně až doposud.
Můj tatínek zemřel před 4 lety. Mojí sestře tehdy bylo 9 let. A myslím ,že i jí toto oficiální rozloučení církevním pohřbem pomohlo se s tatínkem rozloučit. Věděla, co je smrt, ale tentokrát to zasáhlo i ji velmi osobně. Naše maminka si ale myslela, že smrt nevnímá úplně. Jen do té doby, než se sestra ptala: A kam dáme jeho oblečení, holení? Můžu spát místo taťky v posteli? atp.
Přijde vám to morbidní? Asi i je, ale určitě to tak nemyslela.

A všem nám připadl nejhorší čas čekat na pohřeb. Pohřeb je kromě duchovní záležitosti opravdu i psychicky důležitý: jako mezník: už jsme se rozloučili, už jsme hodně truchlili, blízcí byli s námi. Teď je zase čas žít, a postupně se učit žít bez zemřelého.


A když vidím, jak kolikrát na pohřbech svých babiček děti pobíhají, hrají se, některé se i snaží utěšit rodiče... Přijde mi to hezké, přirozené.