Re: Rozloučení

Také děkuji za tento článek.
Můj názor na pohřby prošel značným vývojem a vidím se ve svých různých fázích v mnoha příspěvcích nad sebou. Nikdy jsem nezažila pohřeb s otevřenou rakví a loučením se s mrtvým tváří v tvář a nevím, jestli bych to snesla, ani pohřeb vesnický nebo církevní, vždy jen obřad v krematoriu, přesto jsem byla už na skutečně hodně pohřbech. ZAžila jsem pohřby cizích starých tet jako dítě, kdy jsem cítila akorát silné emoce ze svého okolí a byla jsem zmatená, proč všichni tak vyvádí, když já nic necítím a rodiče mi to nijak nevysvětlovali, na pohřeb se muselo ze společenské povinnosti. PAk jsem zažila pohřeb matky mé babičky někdy před pubertou, kdy se mne poprvé dotkl pocit pochopení hlubokého žalu těch druhých, i když mně osobně se to netýkalo, pamatuju si dodnes, ajk silně mne babička stiskla a uslzeně mi řekla "Víš, je to strašné, když ti umře maminka".V pubertě mám silný zážitek z pohřbu své prabáby, kdy jsem se nesmírně styděla za hysterický pláč své matky, která ji nesnášela a hrála tam v první řadě divadlo pro příbuzenstvo. To spustilo mé období odmítání pokrytectví a falše spojených s pohřby a přála jsem si být rozptýlena bez obřadu na rozptylové loučce.

POslední zkušenost mám poměrně čerstvou - pochovali jsme mého milovaného dědouška. Můj táta se k tomu postavil tak, že tuto smrt prostě odmítl přijmout a dodnes má potíže s jakoukoli zmínkou o dědovi. Dceři byl v té době tak nějak rok a na obřad jsme ji nebrali s ohledem na příbuzenstvo, které by se mohlo cítit vyrušováno. Uspořádali jsme pro ni soukromé rozloučení, když jsme s mužem vezli z krematoria věnce na hrob a dodnes se čas od času zastavujeme za dědou zapálit mu svíčku. PO pohřbu táta odjel domů, odmítl se zúčastnit jakékoli popohřbové sešlosti. My jsme se sestrou a našimi rodinami seděli dlouho do noci s babičkou na zahradě a grilovali jsme dobroty, pili a vyprávěli si o dědovi, plakali jsme přitom a za chvíli se chechtali, podle toho, co kdo vzpomněl a bylo to naprosto nádherné rozloučení, kdy jsme společně přijali ten fakt, že je děda součástí naší minulosti a my budeme muset zvládnout budoucnost

Myslím, že děti by se měly brát na pohřby od doby, kdy začnou trochu chápat, že prostě některé rozbité hračky už nejdou nikdy opravit, ale mělo by se jim to dobře vysvětlit, nenechat je v tom plácat samotné. Přemáhání se a přetvařování se jakože se nic neděje nebo dokonce lhaní dětem o smrti odsuzuji jako špatný vzor - nikdo ty děti nenaučí, jak mají projevovat a zvládat žal a ony se pak v tom potácejí zmatené, první smrt potkají až v souvislsoti se smrtí vlastních rodičů nebo někoho podobně blízkého v dospělosti a je to pak pro ně traumatizující zážitek. Myslím si, že ti nejradikálnější odpůrci braní dětí na pohřby měli sami špatný zážitek přesně z tohoto důvodu. JEště jsem zapomněla říct, že by se měly brát na pohřby, na kterých je rodina citově zaangažovaná - prateta ze čtvrtého kolena, kterou děti viděly 1x před deseti lety je skutečně spíš společenská povinost, než osobní potřeba rozloučení se a je to spíš takový masochismus.

MOje 3letá dcera dokáže svým dětským způsobem pochopit, že na hřbitově pláču nad hrobem, protože se mi stýská a jsem smutná, že děda není. Sice to přirovnává ke svým panenkám a ke svým "malým" dětským smutkům, ale člověk zas musí chápat, že ona ty "velké" zkušenosti pořád sbírá a nemá s čím hroznějším srovnávat, než se situací, kdy se jí třeba rozbila panenka. Věřím, že pak sama v budoucnosti dokáže nad svými emocemi, city a smutky zaplakat a tím si ulevit a nikoli se zatvrzovat stále víc a víc a víc, protože v ní vře rozpor - cítí smutek, vidí, že ostatní jsou smutní, ale všichni jí tvrdí, že smutná být nemá.

Žal je bolestná zkušenost a kdo odmítne si ji prožít a očistit se jakýmkoli, byť soukromým rituálem rozloučení se a -abych tak řekla příměrem, jako to mají přírodní národy- dovolení duši odejít, v tom zůstane otevřená rána, která bude bolet při jakékoli zmínce.