Poslední sbohem

Babička pro mě byla nesmírně důležitá. Když se ohlédnu zpátky, najdu ji při všech důležitých okamžicích mého života. Prostě tam byla, tak nějak samozřejmě. Dokázala pomoci, když jsme potřebovali. Stejně tak dokázala sdílet naše trápení i radosti. Jen jedno si nikdy neodpustila – říct nám, co si o našem počínání myslí. Skřípala jsem občas tiše zuby (a asi nejen já), dnes mi všechny ty dobře míněné rady hrozně chybí.

Babička byla již delší dobu nemocná. Tedy měla nemocné srdíčko (angina pectoris), byl to následek jejího poměrně složitého života. Dlouho s nemocí bojovala statečně. Bůh ví proč, ale krátce po narození mého syna svůj boj začala pomalu vzdávat. Snad měla pocit, že se dožila všeho, čeho chtěla.

Na nemoc si občas postěžovala, ale vždycky jen lehce, tak jako že obtíže prostě již patří k jejímu životu. Léky brala pravidelně, ale stejně se začaly množit malé srdeční slabosti. Jenže babička nic nechtěla řešit radikálněji. „Hospitalizace v nemocnici? Vyloučeno. Paní doktorka stejně říkala, že na operaci by srdíčko sílu nemělo. Tak nač nemocnice?“ Babička navíc nechtěla v nemocnici umřít. Měla pocit, že by doktoři jen zbytečně prodlužovali život, který ona pokládala za uzavřený.

Nakonec jsme záchranku museli zavolat. „Babi promiň, ale tohle doma nezvládneme, potřebuješ odbornou péči.“ V nemocnici zjistili přechozený infarkt, zhruba deset dnů starý. Až posléze jsme se od sousedky dozvěděli, že na babičku vypadlo nově namontované plastové okno (které špatně otevřela). Lekla se, udělalo se jí zle, ale nikoho nezavolala, nic nám neřekla.

Pobyt v nemocnici pro ni nebyl. Byla nešťastná, srdíčko se navíc nedařilo stabilizovat. Na jednotku intenzivní péče nemohou děti. „Myslím, že pro děti je to zbytečně traumatizující zážitek“, oznamuje mladá ošetřující lékařka. Babička dostala fotku pravnoučat na stoleček (v té době bylo dceři 6,5 roku a synovi půl roku). Tři dny po hospitalizaci ale slavila babička 80. narozeniny. Toužila po pravnoučatech, a dcera ji chtěla vidět. Vzala jsem ji tam, za tichého souhlasu sloužící sestry. Dnes mě může jen mrzet, že jsem nepřinesla i malého. Neměl z toho rozum, ale babička se mohla rozloučit s oběma. Dcera byla ráda, že babičku vidí, hladila ji, objímala, přála hodně sil.

Druhý den ráno babička zemřela.

Tušili jsme to? Báli jsme se? Tu směs protichůdných pocitů, která se ve mně rozpoutala, jistě mnozí znáte. Na jednu stranu úleva, že babička byla ušetřena dalšího trápení. Na druhou stranu obrovské prázdno, které nedokáže nikdo vyplnit.

Celý týden až do pohřbu jsem prožila velmi zvláštně. Téměř jsem nebrečela, opakovaně jsem utěšovala dceru, ze které vyplavala napovrch všechna láska k babičce a která usilovně chtěla babičku zpátky. A pak jsem psala smuteční řeč. To nemohl udělat nikdo jiný, nikdo cizí by do řeči nedokázal vložit opravdové vzpomínky, nikdo další z rodiny na to neměl sílu.

Na pohřeb jela celá rodina. Zdůrazňuji to proto, aby bylo jasné, že jely i děti. Pro mě je totiž pohřeb jedním ze společenských rituálů, kterého by se i děti měly účastnit. Může to pro ně být těžké, ale od toho jsme tam byli my dospělí, abychom jim jejich pocity pomohli zvládnout. Syn byl tak malý, že nám jeho prožitky zůstaly utajeny. Manžel ho celou dobu nosil na rukou a malý pouze reagoval na hudbu – při vážné hudbě plakal a byl konejšen, při (babiččině milované) dechovce se tvářil spokojeně. Jak poznamenal můj bratr, „to houkání tam patřilo, i malý se musel s babičkou rozloučit“.

Dcera na tom byla hůř, uvědomovala si, že pohřeb je definitivní rozloučení. Probrečela celý obřad v náruči babičky, mé tchýně. Neposlala jsem ji ven, jak mi navrhovala má druhá babička. Cítila jsem, že ten pláč jí pomůže se s touto událostí vyrovnat. Koneckonců, brečeli všichni. Jen ti starší již dokáží svou bolest tak nějak společensky usměrňovat. Brečel můj otec, babiččin syn. Nikdy nedává své city moc najevo, nikdy jsem nepozorovala, že by věřil v nějakou vyšší sílu. Teď klečel před rakví své matky a modlil se. Brečela jsem i já. Dočetla jsem proslov a konečně jsem se mohla opravdu rozplakat.

Smíření. Tohle slovo jsem dlouho hledala. Nejlépe vystihuje pocit, který v sobě v souvislosti s babiččiným úmrtím nacházím. Rozloučení jsem prožívala velmi intenzivně, stejně tak i dcera (za malého se mluvit neodvažuji). Snad právě ta intenzita společně sdíleného prožitku na pohřbu mi dovolila se s babiččinou smrtí vyrovnat. A dala mi sílu k rozhovorům s dcerou, která se ke smrti babičky ještě několikrát vrátila (především v době, kdy jí něco – zdánlivě malicherného – trápilo). Já mám babičku ve svém srdci. Dcera hledá ty nejkrásnější obláčky na nebi, protože na nich „sedí babička a dívá se, co nového dokážu“. Neberu jí tu představu, pro někoho možná kýčovitou. Pro mou dceru jen trochu zhmotňuje něco natolik abstraktního, že to nedokáže pojmenovat. Konečně, jsme na tom mi dospělí lépe?

Pohřeb pro mě zůstává událostí sice smutnou, ale událostí, která má smysl. Kde jinde máte možnost si uvědomit, že nejste se svou bolestí sami, že i mnozí další prožívají stejný smutek, že i mnozí další budou vzpomínat?

PS: Letos vykvetly brzy i fialky, na naší zahradě zrovna okolo babiččiných výročí. Babička fialky milovala.