| Markéta | •
 |
(23.6.2003 23:38:56)
Tak trochu řeším, jestli známky jsou to pravé ořechové jako obecný postup hodnocení. Určitě je to ten nejjednodušší způsob pro učitele - prostě udělají průměr, ať už prostý nebo vážený, pro rodiče - stačí letmý pohled a ví, jak na tom jejich dítko je, i pro děti - pro vytváření nejjednodušší hierarchie to postačí.
Na druhou stranu známky můžou děti, rodiče i učitele frustrovat - dvojka u jednoho dítěte je skoro jednička, u druhého skoro trojka, přitom vlastně žádný rozdíl, dítě se snaží, ale lepší známku prostě nevybojuje a tak.
Takže nějak docházím k závěru, že nejlepší by byla kombinace - pár vět ústního zhodnocení a pak na závěr říct ... znalosti odpovídají známce té a té. Už bych do toho ale nezahrnovala úpravu sešitu ani to, jak moc se dítě hlásí nebo nehlásí.
A tenhle systém by podle mě mohl být použitelný i ve výchovách - ne tak, že umí dokonale vykreslit postavu v pohybu, zazpívat mollovou stupnici, vyšplhat po laně či vyrobit přívěšek na klíče, ale tak, že se zhodnotí to, co nejde jen tak nabiflovat, slovně a pak se vezme určitá suma znalostí - i v tělocviku by třeba mohla být zahrnutá první pomoc, nějaká základní pravidla her, v hudebce něco z hudební historie - kdo byl Smetana, Puccini, Verdi, totéž ve výtvarce - Mona Lisa, Mánes a třeba impresionismus, a ve výchovách - třeba pojmenovat nástroje (do dneška jsem jak Alenka v říši divů, když něco sháním a snažím se to prodavačům popsat), říct, jak se dělá kompost a tak. Člověk to možná nikdy nebude potřebovat a nesmělo by to zabrat většinu těchto výchov, ale nenásilnou formou by se to tam určitě dalo začlenit - tak, dneska si namalujeme něco ve stylu impresionistů, pustíme si Vltavu a tak.
Prostě bych to nepřeháněla ani se známkováním, ani s kvantem informací, ale bylo by fajn, kdyby se nad tím někdo skutečně zamyslel.
|
| Delete | 
|
(24.6.2003 2:12:52)
Také stále řeším, k čemu jsou známky. Známka je vyjádřením subjektivního pocitu učitele a navíc ne vždy hodnotí pouze konkrétní znalosti, ale většinou i chování v hodině, pomůcky, někdy i sympatie či antipatie a to určitě není dobře.
Čtu ráda knížky z nedávné minulosti, ráda se dívám na filmy pro pamětníky. A nemohu se zbavit pocitu, že tehdejší systém půlročních zkoušek měl cosi do sebe. Děti se musely učit průběžně během roku, byly zkoušené, psaly prověrky, ale stejně rozhodující byla známka ze závěrečné zkoušky. Dnešní systém výuky nutí děti rychle se něco nabiflovat, rychle to zapomenout a rychle zase na novou látku. Není čas opakovat, procvičovat, z každé látky je jedna prověrka a nikdo už nemá šanci znovu dokázat, že se doučil, co neuměl, stejně jako nikdo nemusí prokazovat, že to, za co dostal jedničku, ještě umí.
Líbilo by se mi, kdyby rodiče i děti na začátku každého pololetí věděli, co by měly děti znát na konci pololetí z každého předmětu. A na konci pololetí by byla závěrečná zkouška (písemná i ústní, protože někomu se lépe píše, jinému se lépe povídá), nejlépe procentuelně by se zhodnotila míra znalostí z požadovaného a podle předem určených kritérií by se určila známka. Takto by se známkování alespoň zobjektivnilo. Byla bych pro, aby mezi známkami v takovém případě nebyla pevná hranice, takže i z takové zkoušky by dítě mohlo mít 1 - 2 a pak by mohlo rozhodovat třeba i to, jak dítě při tom kterém předmětu spolupracuje. Každopádně by se ale hodnotilo jen to, co se dá skutečně naučit. V matematice třeba znění Pythagotovy věty nebo odmocňování pomocí tabulek, ale už ne písemné dělení nebo násobilka (pro dyskalkulika velmi náročné, někdy až nemožné se naučit). V českém jazyce třeba vyjmenovat vyjmenovaná slova, přednést básničku, zařazení slov k slovním druhům a ke vzorům....ale už ne diktát (dysortografici vědí své). V přírodovědě, vlastivědě, dějepisu, zeměpisu...tam je to v tomto ohledu asi nejjednodušší, jen bych třeba nikovo při přírodopisu nenutila pitvat žížalu. Fyzika a chemie...každý je schopný naučit se základní poučky a zákony, nemusí je už ale umět použít v praxi, takže výpočty bych asi nehodnotila, stejně tak laboratorní práce (když se člověk bojí, že se polije kyselinou, určitě se polije...a třeba já se tohoto bojím pořád). Cizí jazyky...dají se naučit slovíčka, dá se naučit gramatika, ale jen velmi těžko se učí poslech a schopnost dorozumět se (myslím, že lidé s hodebním "hluchem" se tyto věci učí obzvlášť těžce, např. já, co nevidím napsané, to nevyslovím správně, i kdybych se na hlavu postavila a někdy mám ten problém i v češtině). V pracovních činnostech by se hodilo učit děti třeba kdy se jaké práce dělají na zahradě, co je to "nulák", jak se liší štípačky od kombinaček, třeba. Nás tohle ještě učili, ale dneska se s tím už nějak nesetkávám. V tělocviku by se mohlo známkovat třeba za znalost pravidel (co takhle si zahrát na rozhodčího ve fotbale a pak ať ostatní děti "oznámkují" rozhodčího jako ve skutečnosti? Učitel k tomu přidá své kometáře, známku od ostatních potvrdí nebo pozmění s patřičným kometářem, proč hodnotí jinak a je to...). Také si myslím, že by děti mohli znát alespoň jména našich nejslavnějších sportovců, tím by se učinilo za dost i atletice, gymnastice apod. Výtvarná a hudební výchova, i tam je dost věcí, které by bylo dobré znát a které se dají známkovat, protože se je lze naučit. Jména a díla skladatelů a výtvarníků, hudební nástroje, noty, hudební nauka vůbec (mě tohle nikdo nikdy neučil a dost mi to chybí), výtvarné techniky, směry...Tím vším by se dalo učinit za dost známkování, bez kterého si jen málokdo dokáže školu představit. Ono i pro děti je snažší přijímat jedničky, dvojky než nějaký text o několika větách.
Ale u všech předmětů by kromě těchto znalostních záležitostí měly existovat záležitosti, které by mohly naučit děti mít k jednotlivým předmětům kladný vztah, i když k němu člověk nemá talent. Hodně se mluví o praktických ukázkách a laboratorních pracech, o exkurzích a vlastivědných výletech, ale tak strašně málo se toho dělá. Místo toho se zkouší kotouly, nakreslení postavy, zpěv před celou třídou, násobilka, chemické výpočty, náslechy, letopočty, píšou se diktáty...
Nejhorší je, že jeden učitel nic nezmůže. Dokonce ani jedna škola. Musel by se změnit celý systém. Ale zase na druhou stranu, kdyby každý učitel udělal jen o maličko víc, než k čemu jej nutí osnovy (samy o sobě velmi nedokonalé), mohla by škola přestat být bojištěm a učitelé protivníky.
Jo a ještě by mě zajímalo, proč ještě není informatika povinný předmět alespoň na druhém stupni ZŠ. Myslím, že by to vůbec nebylo od věci.
|
| Marcela | •
|
(24.6.2003 2:56:10)
"Fyzika a chemie...každý je schopný naučit se základní poučky a zákony, nemusí je už ale umět použít v praxi, takže výpočty bych asi nehodnotila."
Andie,
proboha, vzpamatuj se, tvoje představy o tom, co hodnotit v matematice mě nadzvedly a fyzika a chemie mě doslova dorazily. Prosím tě k čemu by dětem byla nabiflovaná poučka či zákon, když by ho neuměly použít v praxi? To, co bys ty chtěla zavést je prostě pravý opak toho, o co opravdu dobří učitelé usilují. K čemu by ti byla znalost slovního znění Pythagorovy věty, když bys podle ní neuměla nic vypočítat, k čemu odříkání vyjmenovaných slov, když bys neuměla napsat souvislý text bez pravopisných chyb.
|
| Kik+3 | 
|
(24.6.2003 9:15:51)
Marcelo,
a k čemu ti bude, že děti pochopí součet čtverců nad odvěsnami, když to pak slovně nebudou umět říct, vymáčnout se. Sice uznávám, že je to lepší, než znát jen tu větu bez použití v praxi, ale já myslím, že je nutné umět obojí. A nejdůležitější je naučit děti myslet, používat rozum. Nás přece taky biflovali, a jak se nám plno věcí později hodila... ale používat rozum, to už ne! Vždyť co si třeba vzpomínám ze ZŠ chemie - leje se kyselina do vody nebo voda do kyseliny? Nemohla jsem si to zapamatovat, až mi doma mamka řekla - když čistím záchod, leju kyselinu do něj, do vody. Od té doby si to pamatuju. Zkrátka - učit děti umět používat rozum!!!
|
| maceška | 
|
(27.6.2003 7:51:30)
Pročetla jsem zběžně tuto diskuzi, protože je to téma, které asi zajímá každou matku dětí školního věku - my máme čtyři. Manžel je učitel na vesnické základní škole, učí matiku, fyziku a výchovy ve své třídě. Svoje žáky proto zná dost dobře a velice dobře chápe, že děti nejsou "přes kopírák". Když dává třeba písemku z fyziky (7. třída), nechá každého zvolit, jaký typ chce vypracovat - buď samostatnou práci na zadané téma nebo odpověď na otázky typu testu, bez pomůcek, nebo odpověď na otázky samostatné s možností používat všechny pomůcky, včetně učebnic a sešitů. Každé dítě tak má možnost zvolit, co mu nejlépe vyhovuje, poznat trochu lépe svoje schopnosti a necítit se méněcenné, pokud má třeba horší paměť. Nemusím snad zdůrazňovat, že kdyby dítě nevědělo, kde má informace hledat, tedy kdyby se předtím nepřipravovalo, nemá šanci uspět z časových důvodů. Myslíme si, že i když pro hodnotícího učitele je tento přístup náročnější, děti se lépe naučí praktickým dovednostem pro život - hlavně znát samy sebe a svoje možnosti, vážit si toho, v čem jsou dobré a netrápit se, pokud jinde nevynikají.
|
| Jarka a Patrik-andílek | 
|
(27.6.2003 9:57:53)
Moc si vážím přístupu k dětem a způsobu výuky Tvého manžela, jak popisuješ. Kéž by bylo takových učitelů a učitelek co nejvíce!
|
|
|
|
| Bajka | •
|
(24.6.2003 10:25:03)
Marcelka,
suhlasim s tebou. Podla nazoru Andie by deti ovladali vsetko len teoreticky, ked vobec. Deti na ZS potrebuju najma tu prakticku cast vyuky. Aj vo vyssom veku je prax potrebna, nehovoriac o detoch zakladnych skol.
A co sa tyka napr. roznych vytvarnych technik ci manualnych zrucnosti - ZS ma naucit zakladne znalosti. Hlbsie a rozsiahlejsie vedomosti ziskavaju deti az na vybranych umelecky ci pohybovo zameranych strednych ci vysokych skolach. Aspon taku mam predstavu ja.
|
|
| Delete |
|
(26.6.2003 21:19:03)
Marcelo,
jo, když se to napíše takhle, tak musím s tebou souhlasit. Měla jsem ale na mysli hodnocení jen při té závěrečné zkoušce na konci každého pololetí, vlastně aby každé z dětí (i ti s těmi dys... poruchami) mělo šanci ukázat, že ví, o čem se mluvilo celý půlrok. A navíc, namyslela jsem, aby papouškovaly definice, stačilo by přeci, aby, když se jich někdo zeptá na páku, dokázali vše vysvětlit na houpačce, kde se houpe větší a menší dítě. Ale nemusí už k tomu znát žádný vzoreček a počítat, jak daleko od osy otáčení musí být předmět zavěšený na jednom rameni páky, když na druhém je předmět o hmotnosti 2 kg ve vzdálenosti 0,5 m od osy otáčení a páka má být v rovnováze. Takové příklady bohužel počítají děti v sedmé třídě, když ještě v matematice nemají probrané řešení lineárních rovnic. Je pak hloupé jim dávat pětku, že to nespočítaly, ne? Ale oni to vážně nejsou schopné počítat, pokud se postup nenabiflují nebo nejsou nadanější. A problém je pouze v tom, že nemají potřebné matematické znalosti, které ale nemá fyzikář čas vysvětlovat a hlavně procvičovat. Proto jsem psala o těch praktických hodinách (laboratorních pracech), které bych neznámkovala, ale kde by si mohly děti vyzkoušet třeba tu houpačku. Pak by se nemusely na závěrečnou zkoušku vlastně nic učit a bylo by jasné, že když vědí o houpačce při otázce, co je to páka a rovnováha na páce, že v hodině něco dělaly a tudíž že nemají dostat pětku, i když ten příklad nedokáží spočítat. To samé platí i pro chemii.
Takže já nemyslela nějaké biflování pouček, měla jsem na mysli spíš takovéto získávání vědomostí a jejich reprodukování. Asi jsem se v prvním příspěvku nepřesně vyjádřila. Jo, jak to po sobě čtu, je to tak, chyba byla asi i v tom, že už bylo pozdě v noci a já už byla unavená a neměla sílu si to po sobě přečíst. Tak snad to bude teď srozumitelnější, jak jsem to myslela. Jinak u mě celkově převládá názor, že bych nejraději neznámkovala (alespoň ne během roku) a spíš se snažila, aby děti měly stále chuť se něco nového naučit a to budou mít jen tehdy, když budou vědět, k čemu jim to naučené bude. Vždyť snad každé dítě jde do první třídy s tím, že chce umět číst, psát a počítat. Proč už na konci prvního pololetí kanou první slzičky, že nemají velkou jedničku, když přeci už umějí to, co chtěly umět? Kde mají brát chuť do další práce?
Já asi vážně jinak myslím a jinak píšu. No možná, kdybys viděla mé (zatím jen teoretické) přípravy na hodiny fyziky, jak je mám v hlavě (doplnění pedagogického studia mě ale zatím ještě čeká), třeba bys lépe pochopila, jak jsem to myslela. Já jak k tomu svému "povídání" nemůžu kreslit, ukazovat a předvádět, tak to prostě není ono.
|
| Marcela | •
|
(28.6.2003 1:40:54)
Ahoj,
když to takhle vysvětlíš, je to něco úplně jiného. Takhle s tebou naprosto souhlasím. Mimochodem vystudovala jsem mimo jiné i učitelství fyziky na
Matfyzu, takže vím přesně o čem mluvíš. Jsi učitelka fyziky? Chystáš se na postgraduál?
Ahoj
Marcela
|
| Delete |
|
(28.6.2003 3:49:56)
Ahoj Marcelo,
se mnou je to složité. Vystudovala jsem krajinné inženýrství, ale před nástupem na mateřskou jsem šla raději učit na ZŠ než dělat v oboru. Mám to nějaké popletené, nechtělo se mi studovat učitelství, ale chci učit a chtěla jsem studovat, co jsem studovala, ale nechci to dělat.
Učila jsem rok a to fyziku (7. tř.), chemii (8. a 9. tř.), informatiku (7. - 9. tř.) a pak ve čtvrté třídě jako třídní matematiku, češtinu a přírodovědu. Protože jsem měla docela široký záběr, můžu už docela přesně říct, co bych chtěla učit a co rozhodně ne. Takže, ráda bych učila fyziku a informatiku, pak matematiku, přírodopis a docela mě chytl i první stupeň. Tam mám ovšem smůlu kvůli svému hudebnímu "hluchu", neprošla bych ani přijímačkama. Na druhém stupni se cítím jistější, takže své další snažení budu soustředit tam. Určitě ale nechci učit chemii, zeměpis, dějepis, češtinu, jazyky a samozřejmě hudební výchovu.
Díky roku praxe mám určitou představu, jak se učí, jak by se učit mělo (podle osnov) a jak by se učit chtělo. Když mám někdy chvilku času, myslím na školu. Vzpomínám, jak jsem učila a říkám si, co všechno bych teď dělala jinak a také si hned zapisuju všechny nápady. Každou chvíli mě napadne něco jiného, i když všechno to tak nějak směřuje systému bez známkování a ke snaze probudit zájem. Zejména u té fyziky, mám zkušenost (i od sebe), že děti tento předmět přijímají s odporem, že už to mají v sobě od někoho zakódované, že fyzika je fuj. A to je mi líto. A víš, co mě těší? Za ten rok, co jsem učila, se mi třídu, kde všichni díky předchozí fyzikářce fyziku opravdu nenáviděli, podařilo během prvního pololetí probudit alespoň k nějakému zájmu. Jistě, že ne všechny děti, ale takové dvě třetiny třídy opravdu dost dobře spolupracovaly, ptaly se, měly snahu se naučit, co po nich chci.
Až teď zpětně zjišťuju, co jsem dělala za chyby, nebo spíš se divím, že jsem ty děti vůbec něco naučila, protože o výuce jako takové jsem nic nevěděla a učila se vyučovat za pochodu. Teď už mám tedy představu, co a jak bych dělat chtěla, teď jen potřebuju zjistit, jak bych to dělat měla. Chystám se od příštího roku na pedagogické minimum pro absolventy technických vysokých škol, měla bych to stihnout dokončit akorát s koncem mateřské. Bude to asi síla studovat s třemi malými dětmi, ale snad to zvládnu. Vzhledem k tomu, že si nedokážu představit, že bych měla jít dělat něco jiného, tak budu muset, že? :-)). Jo a během toho jednoho roku jsem ještě navštěvovala kurz Cesty k efektivnější výuce a tam jsem poprvé zjistila, že se dá učit i jinak než vykládat něco u tabule někomu na druhé straně (děti v lavicích).
No, zase jsem se rozepsala a zase skoro ráno, tak snad je to dostatečně srozumitelné. Pokud ne, tak se omlouvám, mám za sebou perný den zakončený třemi hodinami žehlení a nějak už nezvládám. :-))
|
|
|
|
|
|
| Gábi, 2 děti | 
|
(24.6.2003 10:38:24)
Velký problém známkování vidím v tom, že se sejde ve třídě určitý vzorek populace a známkovací systém je nastaven tak, že jedničku má ten nejlepší a pak se známka zhoršuje (myslím, že existují i nepsaná pravidla, jaký by měl být známkový průměr třídy). Takže pokud máte dítě ve třídě nadaných dětí třeba na matematiku a má dvojku, v jiné třídě by mělo klidně jedničku a naopak. (Tenhle systém se používal s oblibou na některých vysokých školách - dopředu se neřeklo "za x bodů 1, za y 2" nebo "min. na zápočet je tolik bodů", ale po vykonání zkoušky všemi uchazeči se stanovila "hladina" dle přibližného procentuelního zastoupení v jednotlivých kategoriích. Tak se stalo, že jeden semestr stačilo na 1 třeba 50 bodů a za rok už to bylo 55...)
Ještě mě napadlo takové srovnání. Nepřipadá vám zvláštní, proč se v dětském kolektivu stávají terčem posměchu dětí (a bohužel někdy i "učitelů") ti, kterým nejdou právě "výchovy"? Nepamatuji se, že by někdo byl vyřazen z kolektivu za to, že neumí třeba matematiku nebo má pětku z diktátu, ale spíš proto, že nevyšplhá na tyč nebo že zpívá falešně ... Proč? (Ale pro předměty mimo "výchov" se dají vypracovat "taháky" nebo se dá "opisovat", a to se pak ta "dřeva" zase hodí ;-) )
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)