Názory k článku Otcovské fejetony: Víc než známky

Myslím, že úplně stejně někdo může argumentovat pro dobrovolnost výtvarky či hudebky. Já bych řekla, že základy by měly mít od všeho... ale nějakou formou, která je spíš naláká než odradí na vždy... A pro povinný tělocvik vidím jeden podstatný argument - je to prevence rostoucí dětské obezity... Ale opravdu jde hodně o jeho pojetí, aby tam ti nenadaní, pohybově nešikovní nebyli schazováni a zesměšňováni...

Učím první rok tělocvik na jednom pražském víceletém gymnáziu. Často se setkávám s názorem kolegů i kolegyň, že jedničku nemůže dostat každý, jsou přeci limity... Známka z výchov je ale tvořena nejen výkonem, ale především přístupem a snahou. Mým úkolem a tajným sne je přivést všechny děti bez rozdílu nadání a hmotnosti k jakékoli aktivitě. Jestli si půjdou zaběhat, zaplavat, zahrát volejbal nebo petanque už není tak podstatné. Takže pokud vidím, že se neohrabané dítě jen tak nevzdá a kotoul prostě zkouší třeba 10x dokola, proč bych mu tu jedničku nedala? Problém spíš je, co s nadaným jedincem, který sice udělá cokoli perfektně, ale úbor nenosí, provokuje, je drzý... zatím jsem se sním nesetkala, ale co pak?

Víte, jak bylo v někerých příspěvcích již řečeno. Toto jsou předměty, které se nemůžete naučit. Buď je Vám dáno nebo ne. Já si myslím, že u těchto předmětů by se měly děti odreagovat, odpočinout. Vždy jsem z nich měla 1, ale známka z Hv byla z milosti. Měla jsem ji za chuť zpívat, protože s mým absoutním hluchem by paní učitelka těžko něco udělala. Můj syn má za sebou 1. třídu. Od 5 let hraje na kytaru a hrozně ho to baví, ale když mu dáte do ruky pastelku - to je katastrofa. Nikdy nechtěl malovat a mé obavy z psaní a VV v první třídě se potvrdily. Pilujeme a doufám, že to psaní bude snad lepší, ale z VV syn nepřinesl za celý školní rok ani jednu 1. Myslím, že je to zbytečné, že by děti, obzvláště v první třídě, měli učitelé spíše povzbuzovat.

Jako uplne mala holcicka jsem byla velice nemocna se srdcem. Puvodne lekari rodicum rikali, ze by bylo lepsi kdybych urela, ze nikdy nebudu chodit. Dostala jsem se z toho uplne neuveritelne a behem dvou let jsem nejen chodila, ale i trochu behala. Ve skole jsem byla uvolnene z telocviku. Pak jsem ale zmenila skolu i mesto a musela jsem povinne bezet tri kilomettry. Rikala jsem jim, ze nemohu, ale nezajimalo je to...a tak jsem bezela...probrala jsem se v osetrovne...od te doby se mne vzdycky ptali na co se citim....
Dokazala jsem spoustu veci, horolezectvi, plavani..ale ten beh...to mi proste neslo asi nikdy...

A Vašemu manželovi nebo každému cizinci žijícímu u nás pár týdnů by se zase smáli jejich známí po návratu do vlasti,protože přízvuk je pěkná mrška a člověk se rychle nakazí okolím...