Re: Pro a proti

Také stále řeším, k čemu jsou známky. Známka je vyjádřením subjektivního pocitu učitele a navíc ne vždy hodnotí pouze konkrétní znalosti, ale většinou i chování v hodině, pomůcky, někdy i sympatie či antipatie a to určitě není dobře.
Čtu ráda knížky z nedávné minulosti, ráda se dívám na filmy pro pamětníky. A nemohu se zbavit pocitu, že tehdejší systém půlročních zkoušek měl cosi do sebe. Děti se musely učit průběžně během roku, byly zkoušené, psaly prověrky, ale stejně rozhodující byla známka ze závěrečné zkoušky. Dnešní systém výuky nutí děti rychle se něco nabiflovat, rychle to zapomenout a rychle zase na novou látku. Není čas opakovat, procvičovat, z každé látky je jedna prověrka a nikdo už nemá šanci znovu dokázat, že se doučil, co neuměl, stejně jako nikdo nemusí prokazovat, že to, za co dostal jedničku, ještě umí.
Líbilo by se mi, kdyby rodiče i děti na začátku každého pololetí věděli, co by měly děti znát na konci pololetí z každého předmětu. A na konci pololetí by byla závěrečná zkouška (písemná i ústní, protože někomu se lépe píše, jinému se lépe povídá), nejlépe procentuelně by se zhodnotila míra znalostí z požadovaného a podle předem určených kritérií by se určila známka. Takto by se známkování alespoň zobjektivnilo. Byla bych pro, aby mezi známkami v takovém případě nebyla pevná hranice, takže i z takové zkoušky by dítě mohlo mít 1 - 2 a pak by mohlo rozhodovat třeba i to, jak dítě při tom kterém předmětu spolupracuje. Každopádně by se ale hodnotilo jen to, co se dá skutečně naučit. V matematice třeba znění Pythagotovy věty nebo odmocňování pomocí tabulek, ale už ne písemné dělení nebo násobilka (pro dyskalkulika velmi náročné, někdy až nemožné se naučit). V českém jazyce třeba vyjmenovat vyjmenovaná slova, přednést básničku, zařazení slov k slovním druhům a ke vzorům....ale už ne diktát (dysortografici vědí své). V přírodovědě, vlastivědě, dějepisu, zeměpisu...tam je to v tomto ohledu asi nejjednodušší, jen bych třeba nikovo při přírodopisu nenutila pitvat žížalu. Fyzika a chemie...každý je schopný naučit se základní poučky a zákony, nemusí je už ale umět použít v praxi, takže výpočty bych asi nehodnotila, stejně tak laboratorní práce (když se člověk bojí, že se polije kyselinou, určitě se polije...a třeba já se tohoto bojím pořád). Cizí jazyky...dají se naučit slovíčka, dá se naučit gramatika, ale jen velmi těžko se učí poslech a schopnost dorozumět se (myslím, že lidé s hodebním "hluchem" se tyto věci učí obzvlášť těžce, např. já, co nevidím napsané, to nevyslovím správně, i kdybych se na hlavu postavila a někdy mám ten problém i v češtině). V pracovních činnostech by se hodilo učit děti třeba kdy se jaké práce dělají na zahradě, co je to "nulák", jak se liší štípačky od kombinaček, třeba. Nás tohle ještě učili, ale dneska se s tím už nějak nesetkávám. V tělocviku by se mohlo známkovat třeba za znalost pravidel (co takhle si zahrát na rozhodčího ve fotbale a pak ať ostatní děti "oznámkují" rozhodčího jako ve skutečnosti? Učitel k tomu přidá své kometáře, známku od ostatních potvrdí nebo pozmění s patřičným kometářem, proč hodnotí jinak a je to...). Také si myslím, že by děti mohli znát alespoň jména našich nejslavnějších sportovců, tím by se učinilo za dost i atletice, gymnastice apod. Výtvarná a hudební výchova, i tam je dost věcí, které by bylo dobré znát a které se dají známkovat, protože se je lze naučit. Jména a díla skladatelů a výtvarníků, hudební nástroje, noty, hudební nauka vůbec (mě tohle nikdo nikdy neučil a dost mi to chybí), výtvarné techniky, směry...Tím vším by se dalo učinit za dost známkování, bez kterého si jen málokdo dokáže školu představit. Ono i pro děti je snažší přijímat jedničky, dvojky než nějaký text o několika větách.
Ale u všech předmětů by kromě těchto znalostních záležitostí měly existovat záležitosti, které by mohly naučit děti mít k jednotlivým předmětům kladný vztah, i když k němu člověk nemá talent. Hodně se mluví o praktických ukázkách a laboratorních pracech, o exkurzích a vlastivědných výletech, ale tak strašně málo se toho dělá. Místo toho se zkouší kotouly, nakreslení postavy, zpěv před celou třídou, násobilka, chemické výpočty, náslechy, letopočty, píšou se diktáty...
Nejhorší je, že jeden učitel nic nezmůže. Dokonce ani jedna škola. Musel by se změnit celý systém. Ale zase na druhou stranu, kdyby každý učitel udělal jen o maličko víc, než k čemu jej nutí osnovy (samy o sobě velmi nedokonalé), mohla by škola přestat být bojištěm a učitelé protivníky.
Jo a ještě by mě zajímalo, proč ještě není informatika povinný předmět alespoň na druhém stupni ZŠ. Myslím, že by to vůbec nebylo od věci.