Moje dětská noční můra - učitelka Tv Šárka Šocrová
Tahle paní učitelka (pardon, v té době soudružka) mi znechutila jakýkoliv pohyb na hodně dlouhou dobu - snad jen kromě plavání a jízdy na kolečkových nebo ledních bruslích, což nemělo se školním tělocvikem nic společného. Ač jsem byla dítě velmi hubené, průměrně nadané a ještě v 10ti letech by mě nenapadlo obávat se tělocviku, brzy jsem se měla poučit. Vrátila jsem se ze zahraničí na "domovskou" sídlištní školu do 5.B a poznala soudružku Šocrovou (její jméno pro mě vždy bude synonymem esesácké dozorkyně). Hodiny tělocviku pro mě byly opravdu noční můrou - míčové hry, běh, hod... všechno špatně. A co teprve nástup na rozcvičku! Když na mě přišla řada, abych ho "uváděla", nemohla jsem hrůzou skoro promluvit. Šárka měla vodnaté oči, kterými zlověstně koulela, a řvala na nás: "Tak hněte sebou, vy husy, slepice pitomý, hněte tím zadkem! Ste úplně blbý nebo co? Máte obě ruce levý?" Dvě žákyně ze sociálně slabší rodiny si vzala za dveře tělocvičny, aby jim tam vrazila pár facek (asi věděla, že jejich rodiče si stěžovat nepůjdou) a čím víc jsme se třásly, tím víc a s větším gustem ponižovala. Jednou jsem se radovala, že mám omluvenku na tělocvik. Ale přišel další záludný úkol: Šocrová mě pověřila zapisováním údajů o skoku dalekém. Jaká byla moje hrůza, když se nade mnou naklonila a ledovým hlasem mi sdělila, že jsem čísla napsala do špatné kolonky!! "Seš možná premiantka, ale stejně seš lempl!" popásla se s chutí na mé vyděšené tváři.
Nikdy na ni nezapomenu a moc se těším, jak ji zpodobním (i s tím zvučným jménem Š.Š.) v některém ze svých příštích scénářů. Bude to taková mini pomsta po letech.
Nejraději bych jí ovšem stanula tváří v tvář a podívala se jí do očí - jestli je má pořád tak rybí...
Kdo jste ji znali, vzpomeňte se mnou.
Odpovědět