Viky

Docela jsi uhodila hřebíček na hlavičku, když jsi psala, že náš vztah byl zpočátku z mé strany racionální a až později jsem se zamilovávala. Ano, tak tomu vážně bylo. Né proto, že by se mi nelíbil, že by mi neimponoval. Prostě a jednoduše jsem už nechtěla stavět na lásce. Byla to sice dětinská úvaha, ale bohužel byla v té době mi vlastní. Víš, tomu 100% oddání se vášni, mi bránila jedna věta, která je sice hnusná, ale nadmíru pravdivá."Vlásce vždy vyhrává ten, kdo má rád míň". Můj první vztah začal v mých 18ti letech a byl to můj druhý partner. Zamilovala jsem se ani nevím jak. Trvalo to dva roky a až po dvou letech, kdy jsme se rozešli jsem pochopila, jak moc já ho milovala a jak málo on mne. Nejsem typ člověka, který by si něco udělal, to rozhodně ne, ale moc jsem se zatvrdila. Stala jsem se velice nepřístupnou. Když jsem potkala svého manžela, brala jsem to zpočátku jako vztah, který stejně nedopadne. A pokud jsem šla do vztahu s tímto, nedalo se nic jiného, než racionální vztah, očekávat. Postupem času jsem začala zvažovat, jaký život by byl vedle něj. Jaký doopravdy je a že mne má rád i s mými zlými vlastnostmi. Že mne bere takovou, jaká jsem. Když mi nabídl sňatek, odmítla jsem. Ale postupně i na to došlo. A já jsem začala zjišťovat, že né každý chlap je nutně takový hajzl, který domá líbá a za rohem souloží.

Když ti řeknu, že zpočátku jsem odmítala dávat najevo jakoukoli náklonost k němu, to zanamená, že na veřejnosti jsme se nevedli za ruce, neobjala jsem ho, nedala mu pusu, pouze v soukromí, tak ti bude připadat divné, proč se mnou zůstal. Já ti fakt nevím. Snad proto, že v soukromí jsem byla přístupnější a on mne asi vážně miloval.

Vím, že ho vždy budu milovat jen tolik, kolik unesu v případě zrady. I když si myslím, že za ta léta, jsem si k němu našla takovou cestu, že se po čtyřech letech manželství líbáme při tanci, držíme se za ruce na procházce, dávám mu najevo, že ho potřebuji, že bez něj bych nic nebyla. Ušla jsem kus cesty.

Mnoha lidem to bude připadat dětinské a hloupé, že se pubertální koza takto zamiluje. Nejsem příliš emotivní člověk, uvažuji převážně hlavou a city v mých jednáních nehrají a nikdy nehrály roli. Možná právě proto mne ten rozchod tak zaskočil. Tehdá jsem si uvědomila, že nejsem bezcitná krabice, že mi něco ublížilo. Nepočítala jsem s tím. Prostě to byla rána.

Nutno ovšem dodat, že jinak funguji v životě dobře a vyrovnaně a pokud toto o mně někdo neví z mých úst, netuší:-)

Můj muž je báječný člověk, který se věčně směje, který dělá všechno proto, aby jsem byla šťastná. Rozmazluje mne:-) Moc dobře si uvědomuji, jak strašně mu muselo být, když mi říkal, že mne miluje a já mu na to řekla, že bez něj taky nemůžu žít. Moc dobře věděl, proč ode mne nikdy neslyšel, že ho miluji, protože věděl, že bych lhala. Ale když přišla doba a já cítila, že to co teď prožívám je láska a řekla jsem mu jen tak před spaním, že ho miluju a potřebuji atd... reagoval tak,"že řekl, že toho mám nechat, nebo se rozbrečí" to mne dostalo. Musela jsem mu moc ubližovat, ale o to pevnější vztah máme. Teda myslím a doufám. Znal mne a věděl do čeho jde. Já jsem do vztahu vstupovala jen s tím, že zkrátka nebudu nějakou dobu sama. Což jak sama uznáš, je přístup k ničemu. Přesto se to povedlo a já jsem spokojená. Chci s ním dítě, on se na něj třepe jak malý. Vím, že pokud se nic nestane, že až budu stará, budu vděčná za ten život, který mi on dal.....

Ještě nazávěr ti moc děkuji za přání, taky doufám, že se to povede, už kvůli němu, nesl to docela špatně. A nezlob se, že ten příspěvek je tak dlouhý. Ovšem stejně jsem nenapsala vše, co jsem napsat chtěla:-)

Měj se hezky Viky
Anežka