Re: Marcele

Ahoj Moni,

moc Ti držím palce, stejně jako Janě a Marcele. Jsi opravdu statečná a silná, i když se tak necítíš, protože to tolik bolí. Kdybys statečná nebyla, vůbec bys o rozchodu neuvažovala a doufala jen, že se Ti Tvoje láska vrátí za každou cenu. Chci Ti jen napsat, že sice chápu, že Tě moc mrzí, že nemáš děťátko, ale myslím, že je to tak lepší. Je mnohem těžší rozbít vztah, ve kterém je dítě, zvednout hlavu a zachovat si svou hrdost. Ty teď vidíš, že kdybys měla dítě, měla bys někoho, na koho by ses mohla upnout, ale uvaž, že to dítě by rozchodem taky trpělo a mohla bys mít navíc možná (i když asi dost absurdní) pocity viny, že jste nedokázali dítěti uchovat rodinu. Prostě - trhal by se nejen vztah mezi Tebou a Tvým mužem, ale taky mezi jím a dítětem, bylo by to mnohem složitější. V takové situaci je moc těžké myslet na vlastní hrdost (což je asi to jediné, co člověka drží u rozumných rozhodnutí), přemýšlela bys jak to bude dál s péčí o dítě, s alimenty, víkendovými návštěvami, mohla bys mít i finanční problémy... Vídali byste se s mužem pořád, nemohla bys ani zmizet z jeho dosahu a tak se rychleji vzpamatovat, i ten maličký by Ti ho pořád připomínal. Navíc by se dítě vídalo s novou partnerkou manžela, i Ty bys ji potkávala častěji... Nesla bys nejen bolest z rozpadu vztahu s manželem, ale i bolest z rozpadu rodiny, z narušení vazeb mezi dítětem a tatínkem, viděla bys jak jeden druhého strašně postrádají a protože bys i manžela přes to všechno pořád milovala, krvácelo by Ti srdce i kvůli tomu.
Vím, že asi nepřijmeš myšlenku, že je lepší, že jste děťátko nakonec neměli, protože jsi po něm moc toužila, ale snad Tě to alespoň trošku utěší - jsi silná i sama a věřím, že tu bolest po čase překonáš a zvítězíš nad ní. A časem snad dokážeš důvěřovat jinému milujícímu muži a budeš mít děťátko v krásném vztahu a harmonické rodině. Moc Ti to přeju