Re: jak to vidim...

Ahoj všichni kdo jste reagovali na (či sledovali) můj příběh,

jsou to skoro tři týdny, co jsme se s přítelem rozešli a já se nastěhovala k mamče. Nikdo kromě dvou kamarádů neví pravý důvod rozchodu - to, že jsme se rozešli kvůli jeho nevěře. "Oficiální" důvod je ten, že nám to neklapalo, nebyli jsme spolu šťastní a vůbec je to takhle lepší... (I když tomu asi málokdo věří, po 4 letech.)

Pocity? Je mi smutno. Nevím, co bude do budoucna, ale myslím, že jsem z nejhoršího venku. Beru dny, jak jsou. Chodím cvičit, s bráchou do kina a tak. Snažím se naučit se nový systém u mamky (měla jsem vlastní domácnost) a dělat to, co mě baví.

Reakce okolí? Kamarádi, kteří se to dozvědí, bezmyšlenkovitě většinou reagují tím, že přítel udělal chybu (aniž vědí, o co jde) a volají mi, jestli něco nepotřebuji.

Ale co mě teď trápí? To, co jsem už psala minule stále platí (nevím, jestli uvěřím nějakému případnému dalšímu chlapovi). Ale je tu jedna věc. Nevím, jestli si pamatujete, jak jsem psala, že i když teď vlastně přítel (tedy bývalý) začal chodit s ní (je to opravdu moc milá holčina) oba jsme se shodli na tom, že po nějaké pauze, až se věci trochu urovnají, se chceme vídat a zůstat přáteli.

Takže – dalo by se říct, že skoro žádná pauza nebyla. Ozývali jsme se jeden druhému (telefony, e-mail), povídali si o všem možném, o tom, jak to oba zvládáme a tak. On se ptal na mojí mamku, já na jeho rodiče a děti jeho sestry (jsou dost malé). Mám u něj ještě nějaké věci a tak jsem se ptala, jak to vyřešíme, jak si to předáme. Domluvil se s jedním naším společným kamarádem, aby nám dělal prostředníka. Prý se se mnou ještě nemůže vidět, nezvládl by to. Na mojí otázku, jak jim to klape, říkal, že to docela jde a že to spolu zkouší. Co mě ale překvapilo bylo to, že tak jako mimochodem dodal, jestli jim to spolu nevyjde, jestli se může vrátit ke mě? Mám v hlavě zmatek. Nejradši bych byla, kdyby mi někdo řekl (já vím, že to nejde, ale bylo by to fajn) jak to bude do budoucna. Vrátíme se k sobě? Jestli ano – za jak dlouho? Nemám v úmyslu jen tak sedět a čekat. A jestli nevrátíme, tak abych měla možnost se s tím vyrovnat. Prostě se naučit žít bez něj a hledat někoho jiného. Jenže takhle? Víří mi hlavou myšlenky typu co by, kdyby.. Kdyby jsme se k sobě vrátili, podvedl by mě znovu? Bylo by to tak krásné jako předtím? Nevím taky, jestli by to bylo dobře a jestli bych to vlastně ještě vůbec chtěla. Rozum říká, že asi ne (stálá nedůvěra) a srdíčko, že možná by to za tu zkoušku stálo… Pak si ale nadávám, když si uvědomím, že prostě má jinou a že já jsem ta, co je sama, tak co si nalhávám.

Pomaličku se to urovnává, ale nevím, jak to bude. „Potřebovala“ bych mít jasno. Ale to asi přijde až s časem… Po dětech se mi moc stýská a tak jedu příští týden (měsíc po rozchodu) k nim na návštěvu. Nevím, jestli se s ním uvidím. Řekla jsem si, že já ho kontaktovat už nebudu. Vždycky se v tom potom pěkně plácám a zase přemýšlím. Říkám si, že to byla jeho volba, dohodli jsme se na tom, (opravdu jsme se oba trápili, já jsem dost zhubla (o 6 kilo) teď to pomalu nabírám zpátky, mamka říká, že vypadám jako mrtvola..:o) 170/54 kilo a dělala si nervy, co zas bude, Prostě má jinou a jestli se mi bude chtít ozvat, tak se ozve. Nechci být v pozici dolézající chudinky, která bez něj nemůže být. Už jsem zjistila, že můžu a klidně i sama. Jsem zvědavá, jak se budou ke mě všichni na té návštěvě chovat. Ale podle určitých známek se moc těší. Děti se prý po mě pořád ptají…. Tak mi držte palec, ať už to skončí jak chce.

Co si o tom myslíte vy? Nemám si o tom s kým popovídat a tak to řeším takhle… Budu ráda za vaše názory.

Jana


P.S. Šárko, jestli ještě občas čteš tuto diskusi, napiš jak to vypadá s tebou. Vím, že tvůj příběh je o dost závažnější než můj a vím, že ex-milenka tvého muže má teď v dubnu rodit. Jak to zvládáš ty a syn? Už jsi se rozhodla? Pro něj nebo pro rozvod? Tohle období opravdu není lehké. a vím, v čem se potácíš. Ale taky uběhlo dost času, tak už možná ne. Jsi na tom pořád stejně? Ozvi se. (A drž se!!) Tvůj syn si zaslouží usmívající se mamku….