Pro Janinu 25

Ahoj Jani,
podstoupili jsme všechna ta vyšetření, protože jsme oba toužili mít naše dítě. Přáli jsme si naplnit náš vztah. Milovali jsme se tolik, že jsme tu lásku chtěli předat někomu dalšímu. Manžel snášel to čekání celkem dobře, protože doufal, že lékaři na něco příjdou, vyléčí to a my budeme mít svoje miminko. Když zjistil, že jsme oba v pořádku a nejde to, muselo se to v něm zlomit. Ženy snášejí psychickou zátěž o hodně víc než muži a proto jsem věřila, že když najdu nějakou jinou činnost, nebo když si naplánujeme dovolenou, stavbu domku, tak nebudu mít čas přemýšlet o tom, jestli jsem těhotná. Nebudu mít čas každý měsíc před MS pozorovat své tělo, jestli se něco děje, při jejím vynechání běhat do lékarny pro těhotenský test. Věřila jsem, že na světě není nic, co by se nám nemohlo povést. Teď se mi zhroutilo všechno, úplně všechno. Připadám si naprosto prázdná, pošlapaná a nevím jak z toho ven. Jak se znovu postavit na nohy, vztyčit hlavu a říct si " pro jedno kvítí slunce nesvítí". Nebyl asi zralý na vztah. Teď kecám, protože to bychom spolu neprožili těch krásných 9 let. Bože jak vzpomínky bolí. Píšu si tady úplně z cizími lidmi, z kterými mám pocit, že mi rozumí. Stále se sama přesvědčuju, že už je to za mnou, ale ve skutečnosti mi tečou slzy a přeju si vrátit čas. Chytit ten okamžik, kdy se něco začalo měnit, aniž bych o tom věděla, ale moc dobře vím, že tohle nejde.
Monika