Re: jak to vidim...

Ahoj Šárko,

přečetla jsem si zpětně tvůj příběh, tvé příspěvky i příspěvky ostatních a musím říct, že jsem se dlouho rozmýšlela, jestli odpovědět nebo ne. Nebo vlastně se svěřit. Nejsem totiž ten typ člověka, co každému vykládá své problémy na potkání, ale napsat to pro mě bude asi jednodušší...

Jde o podobný příběh jako u tebe, nicméně asi ne tak závažný. Nefiguruje tu žádné dítě (ať už tvoje dítě nebo těhotná milenka), nejsme manželé. Jedná se o to, že jsme s přítelem 4 roky, z toho 1,5 roku spolu bydlíme. Asi před třičtvrtě rokem přišla krize – hádali jsme se (kvůli blbostem), moc si nerozuměli. Asi v té době si přítel začal s kolegyní v práci. Trvalo to asi půl roku, až já to zjistila a uhodila na něj. On se přiznal, prý už nemohl unést stálé skrývání. Já se rozhodovala opravdu dlouho a důkladně – i když, kdo to může opravdu „důkladně“ promyslet? Zkrátím to – po opravdu dlouhých rozmluvách z obou stran (tím myslím já a přítel) se on rozhodl, že chce být se mnou a ne s ní (nebyl to jen sex, opravdu mu na ní záleželo a myslím, že dodnes záleží) a já se zase rozhodla, že i přesto chci být s ním.

Jde o to, že jsme se opravdu oba rozhodli pro to, zkusit to znovu spolu. Jeden druhého si vážíme a máme se opravdu rádi. Kdybych se já na něj naštvala a práskla dveřmi s názorem: „Co jsi mi to udělal!“ asi by to bylo pro všechny jednodušší. Jen teď přemýšlím o tom, jaké to bude do budoucna – je opravdu na obědě s klientem nebo je na obědě s ní? Jede opravdu na služební cestu nebo pojede někam s ní? Je někdy fakt těžké se nevyptávat. Snažím se. Chci se snažit, protože vím, že bez vzájemné důvěry to prostě nepůjde. Udolaly by mě ty věčné pochyby a jeho zase mé kontrolování. Nikdy jsem to nedělala - ale na druhou stranu jsem důvěřovala. Je to opravdu těžké a občas mě napadne, jestli to spolu zvládneme.

Jana