Re: Pro Janu

Ahoj Jani,

cítím úplně to stejné jako Ty. Vím, že si někoho najdu, ale zároveň vím, že už ho nikdy nebudu milovat, tak jako svého prvního manžela. Už nikdy to nebude ta opravdová láska. Vždycky už všechno budu srovnávat s tím co bylo. Budu mít strach se otevřít, aby mi nemohl ublížit. Budu se bát, že mě bude mít rád víc než mu budu schopna dát já. Budu mít strach, že když se k sobě přiblížíme a budeme si důvěřovat, že mě zraní. Už navždy ve mě zůstane ta malá špatná myšlenka - "co když se to stane znovu".
Měli jsme začít letos na jaře stavět domek, ale máme ještě byt, takže mám kde bydlet. Rodiče mi nabídli, abych se vrátila domů, ale už nechci. Měla jsem tak dlouho vlastní domácnost, že bych si těžko zvykala být zase jenom dcerou, protože rodiče teď kolem mě chodí jako po špičkách. Snaží se vymyslet nějaký program, neustále mě pozorují a já si chci opravdu pobrečet a být s tím vším na chvíli sama. Zároveň je moc potřebuji, protože oni jediní jsou teď moje jistota. Můj pevný bod v životě.

Možná máš pravdu v tom, že mi říká, že mě miloval a když poznal ji, tak si uvědomil, že mě měl po celou dobu jenom rád. Možná chce, abych si ho zprotivila. Jenomže je to těžké. Vím, že to není pravda. Vím, že mě miloval a teď mi to možná chce jenom ulehčit tím, že tvrdí opak. Kdyby mě nemiloval, nedělal by pro mě tolik věcí. Při první příležitosti by odešel, ale vždycky mi tvrdil, že všechno ustojíme, protože mě moc miluje. Bože, jak ta slova teď bolí. Jak je láská velká a krásná a na druhé straně nesmírně bolavá.