Re: Pro Janu

No Moniko,

to snad ani není možný, jak jsou si ty naše příběhy podobné. Já jsem se za bývalým přítelem odstěhovala do jeho města a tak jsem se teď zase musela přestěhovat zpátky. K mamce. Je strašně hodná, milá, ale přesně jako jsi psala ty - kouká na mě ostřížím zrakem a zkoumá, jak mi je. To víš, že jsem si ze začátku taky potřebovala poplakat - ani jsem se tomu nechtěla bránit - a tak lidi v lednu mohli potkat v Praze v mrazu uslzenou ženskou s červeným nosem a v kostýmu... :o(( Bylo mi to úplně jedno, potřebovala jsem plakat, aby mi bylo líp, co jiného jsem mohla dělat?? Litovat se? To k ničemu není...

Mamka mi pomohla hodně tím, že jsem se měla kam vrátit a kde vůbec být. Ale je to strašně těžké zvykat si po vlastní domácnosti a svém klidu zase na něco jiného. Holt každá jsme jiná. No nic. Ze začátku respektovala, že se o tom nechci bavit (do éteru rozhlašujeme, že nám to neklapalo, nefungovalo, že je to takhle lepší), takže pravý důvod nikdo neví. Co je komu do toho? Moje mamka je hodná, ale bohužel má tentence všechno probírat do detailu, takže bych se určitě v budoucnu dočkala ne mě moc milých věcí..

Navíc jeho rodina je strašně fajn a pořád mě k nim zvou. Po nich se mi taky strašně stýská... A po jeho neteřích... :o((((

Janina