Re: jak to vidim...

Ahoj Jani,
dnes jsem se po dlouhé době dostala zase na Rodinu. Celý rok jsem jen tiše pročítala diskusi - "snažíme se", protože jsem si moc přála s manželem miminko. Prošli jsme spolu spoustu doktorů, vyšetření a závěr byl - oba v pořádku. Takže vinu, že se to stále nedařilo byl stres a naprosté soustředění na miminko. Jsem vdaná 7 let, ale spolu jsme 9. Náš vztah byl vždycky moc krásný. Všichni nám říkali, že jsme stále jako v líbánkách a nikdo netušil, co se děje v každém z nás. Milovali jsme se a já věřila, že v těch špatných chvílích, které nastanou nás naše láska podrží. Všechno bylo až moc krásné. A teď před měsícem mi manžel řekl, že si někoho našel, že se do ní zamiloval a uvědomil si, že mě celou dobu měl jenom rád. Prosila jsem ho, ať si vzpomene, na celých těch 9 let, kdy to bylo opravdu krásné. Souhlasil se mnou, ale řekl mi, že chce změnu, že potřebuje najít sám sebe. Ať mu dám čas, aby se našel. Chtěl se odstěhovat na 3 měsíce a pak by se buď vrátil ke mně nebo by odešel za ní. Pro mě však tohle řešení bylo nepřijatelné. Nechci čekat, až on rozhodne jestli jim to bude klapat, jestli je ona lepší než já, abych potom posbírala zbytky, abych 3 měsíce žila v napětí jestli se můj muž vrátí zpět. Moc mi ublížil, protože jeho láska ke mě prý umřela už dávno a ta moje je stále příliš čerstvá, horká. Přála bych si, aby se vrátil, řekl že to byl omyl, ale na druhé straně nevím, jestli mu dokážu odpustit.Že všechny naše přátelé, rodinu a mě držel v domnění, že se milujeme. Jsem hrozně zmatená, bolavá a mám pocit, že se z toho nedostanu. Přála bych si ho nenávidět alespoň malinko, aby i moje láska k němu mohla tak rychle umřít, ale nejde to a den ode dne to bolí víc a víc.