Z hlediska té budoucí svobodné matky ...

Tak jo, na mě se taky vykašlal, když jsem otěhotněla ... (ženáč to teda tehdá ještě nebyl, oženil se až dva měsíce po mém porodu ... což taky bylo poprvé, co se po porodu ozval ... )

Těhotenství jsem sice úplně elegantně nezvládla - když miláček zavolal nebo napsal, normálně jsem se s ním bavila, snad jsem ho dokonce občas prosila, aby se zase ozval, což mě teď jediné docela mrzí. Holt hormony. Co po něm dnes chci? Nic. Nechci o něm ani slyšet, nechci aby mi volal, a už vůbec ne, aby se snad někdy zastavil. Nechtěla jsem, aby byl v rodném listu. Nechci, aby mi pomáhal. Nechtěla jsem a nechci peníze. (Jasně, to nemusí být pravidlo, mně se prostě nechtělo ponižovat a nervovat kvůli patnácti stovkám měsíčně. Já jsem měla štěstí, že mám dobrou práci a neměla jsem žádné cojávím zdravotní problémy, to u všech svoboných matek platit nemusí.) Nechci, aby se s ním můj syn někdy seznámil. Pravda, ne že by mi někdy něco z toho snad nabízel, ale i kdyby - nesmírně by mě uspokojilo ho vyhodit ze dveří, kdyby s něčím takovým přišel.

Jeho žena o tom neví. On si patrně myslí, že je pašák, jak to skvěle zvládl. Já si myslím, že jsem holt milovala šmejda (nojo, některý z nás bokovek fakt ty chlapy milujeme a věříme tomu, že "chtějí svůj život změnit").

Ono ten chlap tím většinou i té milence ublíží strašně - ono málo ženských s někým spí jen tak, pravděpodobně ho měla ráda a věřila mu. Ona je navíc těhotná, takže se jen těžko odreaguje tím často doporučovaným způsobem á la "kup si něco na sebe, začni chodit do posilovny, zajdi do baru s kámoškama, najdi si nové koníčky ...". Najednou se jí úplně převrátí život a ona je na to sama. Jasně, taky si to sama zavinila, viz názory níže, ale chtěla jsi hledisko svobodné matky ....

A nakonec - s manželkou bych neměnila. Jsem ráda, že ten chlap zůstal jí.