| Jitka, 2 kluci | •
 |
(10.12.2002 14:16:34)
pokud tatínek s matkou dítěte nežije ve společné domácnosti, měli by se ti dva domluvit buď u notáře nebo u soudu na výživném a frekvenci návštěv. XY ani tvůj manžel by neměli praktikovat bůhvíjak časté styky za účelem péče o společné dítě, protože to by pak tvůj muž vlastně měl 2 rodiny?!? Dotyčná by si měla uvědomit, že pokud se k ní tvůj muž neodstěhuje a nezažádá o rozvod, je svobodnou matkou,která se prostě o dítě musí starat sama, bez valného přispění otce. Měl by si to uvědomit i tvůj muž.
|
| j_r | 
|
(10.12.2002 14:40:24)
Plně souhlasím s Jitkou. Šárko utni mu ty návštěvy, tak to fakt nejde.
|
| Jitka, 2 kluci | •
|
(11.12.2002 10:57:58)
no, ono s tím utínáním je to dost složité - těžko bránit muži, aby se chodil dívat na svoje dítě. Sám by měl najít nějakou pro všechny přijatelnou a nejméně bolavou kompromisní cestu. Šárka mu těžko v téhle situaci může něco direktivně přikazovat, myslím, že by jí to spíš ublížilo. Ale varianta jednou tam a zítra tady připomíná spíš polygamii a hlavně sám muž by si měl uvědomit, že takhle to nejde a je to ponižující pro všechny strany. No, je to prekérní situace a slabým článkem řetězu je dotyčná XY, která se zřejmě nehodlá chovat jako odvržená milenka (on jí taky Šárčin manžel k tomu až tak nezavdává důvody), ale jako oficiální konkubína, která triumfuje svým těhotenstvím, z kterého hodlá vytřískat maximum. A Šárčin manžel by se měl pochlapit a udělat jasné rozhodnutí, jak to hodlá dělat a s kým hodlá být jako s oficiální rodinou a ne to všechno organizovat "do ztracena" a uvidí se. Možná, že by mu prospělo, kdyby dál docházel k psychologovi a snažil se tam zorientovat sám v sobě a netrápit své okolí nejistotou.
|
| Alice | •
|
(11.12.2002 11:54:45)
Jitko, mas pravdu, je to ponizujici... Ale muze za to hlavne manzel Sarky, ktery na me pusobi nevyzralym dojmem a nechce asi resit problemy a hrat na vsechny strany to nejde.... Jeste ,hodne blby je to, ze XY bydli nedaleko. Rozumna domluva bude asi nemozna, protoze Sarka ani nikdo kolem nevi, co dokaze slecna XY udelat za peklo....Stoji to na Sarcine manzelovi, aby se konecne nejak rozhoupal a konecne urcil jasne mantinely...
|
| j_r |
|
(11.12.2002 13:47:33)
Mám přítele, který je rozvedený. Děti vídá, to ano, ale nechodí za jejich matkou a nepomáhá matce svých dětí, proč by to dělal. Prostě ho zajímají jen děti a já myslím, že v takové rovině by měl skončit i vztah Šárčina manžela a slečny XY. Šárka sama musí vědět, jaký je její manžel, pokud se dost nechá ovliňovat slečnou XY a má vůči ní špatné svědomí a tak se jí snaží ve všem vyhovět, tak to musí Šárka utnout. Je jasné, že musí Šárka poznat, jestli by tím utnutím o manžela nepřišla.
|
| Jája | •
|
(13.12.2002 0:52:07)
Šárko,
zkušenost mých příbuzných:manžel o 5 let starší než manželka(není poznat) vyženil syna a zplodil dceru s manželkou,po cca 20 letech manželství "poznal jednu zhrzenou",nemají spolu žádné dítě,stále se stýkají,rozvádět se nechce.Manželka o nevěře ví,nesouhlasí s ní,trápí se jí,zprvu byla itálie,chtěla se rozvést,ale už se s tím smířila nebo si spíš zvykla a o rozvodu z (pro mne nepochopitelných )majetkových důvodů již neuvažuje.
Kdo tím získal a kdo tím ztratil?
Manžel:milenku a občasné povyražení a pečující manželku,která upeče,uvaří,vypere,uklidí... - pohoda ne ?-proč by něco měnil?
Manželka:trápení,nesouhlas a neutěšené manželské poměry,nevěrného,ale téměř jistého manžela od kterého ví,co může čekat (?)
Milenka:milence a zvýšené sebevědomí (chudinka :o(),jistého manžela (ten se také rozvádět nechce)
No,v každém případě na to musí mít všichni 3 žaludek.(já bych třeba neměla)
Možná by ti pomohlo si udělat soupis toho,co získáš nebo ztratíš ve své vlastní situaci a kam až jsi schopná v ústupcích zajít.A věz,že čím víc ustupuješ,tím větší hodnotu ztrácíš...
Tvůj muž se jeví jako hodně velký vyčůránek,co to hraje na obě strany a zkouší co sneseš.Na moje poměry jsi hodně tolerantní a asi tě to stojí hodně nervů.Pokud si myslíš,že novorozené dítě nutně potřebuje tátu více než ty a vaše dítě společné (a ať je jak staré chce),pak bych manžela poslala za ním a nelitovala bych.Rozhodně bych se nenechala vmanévrovat do situace,kam tě velmi vychytrale dostal tvůj muž-prostě na tobě je ten "černý Petr",kterého máš vytáhnout.Stanovila bych jasné mantinely vašeho vztahu (a nezatahovala bych do toho dotyčnou XY-tím manželovi jen nahráváš na to,že situaci budeš řešit ty a ne on)a hraju vabank-buď anebo.V jiném případě se budeš muset s danou situací smířit.
Ještě jsem slyšela varování dr.Plzáka ohledně toho "odloučení na zkoušku" - vždy prý věta:"zkusíme jít na chvíli od sebe" znamenala začátek konce.
Přeji silné nervy a málo chemie-to nic neřeší -jen škodí.J
|
|
| Šárka | •
|
(14.12.2002 12:23:55)
Máte každá v něčem pravdu, Jitka, Jeanne, i ostatní.
Teď je vše relativně v pohodě, mám pocit, že čas pracuje pro mně. A té chemie je minimum. Manžel se u NÍ stále nestačil zastavit (staral se o mne, jsem teď pár dní nemocná(!nikdy to nedělal!)).
Ale je mi jasné, že nemám vyhráno. V pondělí nás čeká druhá konzultace u odborníka. Skoro se bojím, co se dozvím.
A pak, až nastane duben... Nevím, která z vás máte v sobě syndrom nenaplněného mateřství a která pochopíte, co pro mě bude znamenat to narozené dítě.
Víte, co mi tu schází (já vím, zvolila jsem špatné diskusní téma)? Názor z hlediska té budoucí svobodné matky. Něco jako - ženáč si s ní užil a když otěhotněla, tak se na ní vykašlal. Takže když se za ní občas staví a nebo jí zavolá, jak se jí daří - to je to nejmenší, co pro ni může udělat.
Jak byste to viděli, pokud by v roli XY byla vaše kamarádka a nebo vaše dcera?
Možná by mi to pomohlo v "objektivnějšímu" pohledu na věc.
|
| Yenn | •
|
(14.12.2002 14:26:58)
Tak jo, na mě se taky vykašlal, když jsem otěhotněla ... (ženáč to teda tehdá ještě nebyl, oženil se až dva měsíce po mém porodu ... což taky bylo poprvé, co se po porodu ozval ... )
Těhotenství jsem sice úplně elegantně nezvládla - když miláček zavolal nebo napsal, normálně jsem se s ním bavila, snad jsem ho dokonce občas prosila, aby se zase ozval, což mě teď jediné docela mrzí. Holt hormony. Co po něm dnes chci? Nic. Nechci o něm ani slyšet, nechci aby mi volal, a už vůbec ne, aby se snad někdy zastavil. Nechtěla jsem, aby byl v rodném listu. Nechci, aby mi pomáhal. Nechtěla jsem a nechci peníze. (Jasně, to nemusí být pravidlo, mně se prostě nechtělo ponižovat a nervovat kvůli patnácti stovkám měsíčně. Já jsem měla štěstí, že mám dobrou práci a neměla jsem žádné cojávím zdravotní problémy, to u všech svoboných matek platit nemusí.) Nechci, aby se s ním můj syn někdy seznámil. Pravda, ne že by mi někdy něco z toho snad nabízel, ale i kdyby - nesmírně by mě uspokojilo ho vyhodit ze dveří, kdyby s něčím takovým přišel.
Jeho žena o tom neví. On si patrně myslí, že je pašák, jak to skvěle zvládl. Já si myslím, že jsem holt milovala šmejda (nojo, některý z nás bokovek fakt ty chlapy milujeme a věříme tomu, že "chtějí svůj život změnit").
Ono ten chlap tím většinou i té milence ublíží strašně - ono málo ženských s někým spí jen tak, pravděpodobně ho měla ráda a věřila mu. Ona je navíc těhotná, takže se jen těžko odreaguje tím často doporučovaným způsobem á la "kup si něco na sebe, začni chodit do posilovny, zajdi do baru s kámoškama, najdi si nové koníčky ...". Najednou se jí úplně převrátí život a ona je na to sama. Jasně, taky si to sama zavinila, viz názory níže, ale chtěla jsi hledisko svobodné matky ....
A nakonec - s manželkou bych neměnila. Jsem ráda, že ten chlap zůstal jí.
|
| Šárka | •
|
(14.12.2002 14:33:59)
Yenn, díky.
|
|
| Ela | •
|
(15.12.2002 18:45:58)
Zvláštní Šárko, teď mne z podobnou otázkou přepadlá má dcera. Co bychom říkali, kdyby se rozhodla mít miminko a jejímu partnerovi se to nelíbilo, tudíž by se mohli i rozejít? Asi tušíš, co jsme jí řekli: "že to prostě není žádná tragédie, naopak, že si sama musí přebrat, jestli to takhle chce (zatím bere antikoncepci, takže má možnost celou situaci ovlivnit), že si musí uvědomit, že NĚKDY je to s chlapem snazší a že v případě že se rozhodne pro miminko, pomůžeme jí".
|
|
|
| Ivoa | 
|
(20.12.2002 5:38:25)
Aho Šárko,
nevím jestli Ti to bude k něčemu, ale napíšu Ti v čem teď žiju, protože je to tak trochu z druhého břehu.
jsem vdaná, mám dítě se svým milencem. On je také ženatý.
Naši partněři se o vztahu a dítěti dozvěděli, plánovali jsme, že se rozvedeme a vezmeme se. Naši partneři nás ale od toho dokázali odradit (trvalo to čtyři měsíce, kdy se hlavně oni snaží, abychom byli s nimi spokojeni, protože předtím to tak nebylo a obě manželství měla dost problémů. Důležité je také, že oba máme dítě také se svým partnerem - dost zamotané, že), a tak jsme teď zpět ve svých rodinách, a v každém z nás čtyř je velká bolest.
To co k sobě my dva cítíme stále je souznění, partnerství, osudová přitažlivost. Nemůžeme bez sebe být. On chce vidět své dítě, miluje mě, ale nechce být už nevěrný. Pokaždé když se sejdeme (tak na 30 minut za 14 dní, víc to není technicky a organizačně možné), jsem šťastná, že ho vidím. Když ode mne odchází, je mi na nic, pak probrečím celé noci. Jsem ráda, že se teď má ve se svou manželkou dobře - což dřív nebylo. I můj manžel si konečně uvědomil, co musí dělat, pokud chce, abych s ním žila dál, a můj život s ním je mnohem snesitelnější. Ale je tohle ta výhra? Je to ten smysl všeho, co se stalo? Mohu dál žít s pocitem, že ta velká láska mě prostě minula a že manželství, které prožiju bude jen takové technicky funkční?
Jsem ve stavu, kdy jen čekám, až se ta situace v obou rodinách nastaví jinak - a myslím, že můj přítel to vnímá také tak. Necheme bojkotovat naše manželství, ani zneužít první partnerovy chyby, jen si myslím, že pokud naše manželství nebyla dobrá už předtím, znovu se to tam vrátí.
Budeme na sebe čekat celý život, pokud to bude potřeba.
Přetože Tvůj manžel dotyčnou XY miluje a má s ní dítě, a přestože možná také jen čeká na to až bude moci o Tebe odejít, myslím že Ty máš docela šanci ho doma udržet, jak jsem tak četla - hodnotíš Vaše předchozí soužití velmi dobře, on si asi na Tebe nemůže moc stěžovat a čile spolu komunikujete. Myslím že to je základ pro překonání Vaší krize.
|
| Daska | •
|
(22.12.2002 14:12:22)
Sarko,
Ty jsi prostě opravdu "velká silná holka" - do té pozice jsi se, bohužel, dostala. To - a hlavně všechny důsledky z toho plynoucí - jsou údělem všech, které nejsou (či nepředstírají) submisivní ženuškou. A teď - jak z konopí... Pokud se jedná o tu druhou - pokud nedošlo u oné dívky k nějaké filmové inseminaci, kdy by si děťátko nějakým nápaditým způsobem vyrobila bez jeho vědomí - tak na tohle doposud musí být lidé dva, a pochybuju, že by jí v okamžiku vábení říkal, že má doma milovanou a milující manželku, hodného bezva kluka a vlastně mu nic, mimo nějakého dobrodružstvíčka nechybí. A jsem přesvědčená, že kdyby takříkajíc nespadla klec, vše by jelo čile dál a dál, aniž bys o čemkoli věděla. Jak ses přesvědčila, talent na skrývání maskované milenky má.... A podívej - ty nejspíš bereš antikoncepci a poctivě si dáváš pozor - co dělala ta druhá? Asi je tvůj muž "dobrá partie" a jedny alimenty by se nejspíš daly tolerovat. Takže z téhle strany ti rozhodně nezbezpečí nehrozí! Fakt a nepominutelný je, že ten novej tvoreček bude v tomhle boji velice silnou a působivou zbraní. Když se vám narodil váš syn, bylo hodně starostí, málo peněz a hlavně nebyl čas na vychutnání si radovánek s miminkem. Kdežto teď, teď by si tvůj muž docela rád tuhle radost dopřál. Viz i jeho souhlas být u porodu, starost o ještě nenarozené dítě atd. Mladí kluci dovedou snáze říct: hele, teď se to nehodí, dej to pryč... Věřím, že se na dítě těší a že ho už předem rozmazluje (to myslím v dobrém :-))). Vy dva doma jste, bohužel, už dost staří, silní a tak zodpovědní... Jo - a to jsem se ještě nezmínila o tom, že to miminko má vskutku nepopiratelný nárok na tatínka, že ono samo za nic nemůže... Hele, jak to většinou dopadá se můžeš přesvědčit i z článků v bulváru, kde popisují osudy těhle "lapaček tatínků". Málokterý nakonec odolá... * * * A teď k tobě: zase váhám, jak ti svou dobře míněnou radu naservírovat... Víš, on jí určitě říká, že vy dva spolu jen tak žijete, že je s tebou kvůli synovi, že se vše časem vyřeší, snad až se dítě narodí... Musíš udělat něco, čím bys JI přesvědčila, že si není zas tak silná v kramflecích - že ona je opravdu jen úlet. Že alimenty na dítě bude jednou dostávat ona a ne ty!
|
| Šárka | •
|
(27.12.2002 15:44:30)
Dík za rady.
Ve spoustě věcí pravdu máš, někde mám jiný názor.
Situace se u nás tak trochu stabilizuje, můj pocit, že už není žádné váhání mezi mnou a jí, sílí. Dokonce se už manžel se svou situací "svěřil" i kolegům v práci (chtěla jsem to, potkávat známé - ví, neví?) a celou situaci zhodnotil jako úlet. S tím, že od nás odejít nedokáže, že mě má moc rád a že i když to zkusil, vydržel to pár hodin. Tolik jeho pohádka pro kolegy, i když já vím (a vy všechny, které mě tu podporujete) , že to tak jednoznačné nebylo. I když rozhodně lepší tato pohádka pro veřejnost než jiná, velká láska kontra hysterická manželka vyhrožující sebevraždou.
Dokonce opět došlo na plánování našeho dalšího potomka.
Je mi ale jasné, i když dítě chci moc, že než se všechno usadí, tak by to byl nesmysl.
Že by náznak happyendu?
Uvidíme. Ještě není všemu konec. Sem tam dostanu anonym, ale už jsem si na ně zvykla. A můj drahý? Mimo velké snahy dát vše do pořádku a evidentního (i když ne definitivního!!!) pálení mostů na druhé straně zaujal slabošský postoj: tohle se mně, chudáčkovi, stalo a teď mi s tím všchni pomozte...
A pokud děláme, jako že se nechumelilo, mám ideální manželství.
A já? Sbírám síly a počítám pro a proti. Pro zatím převažuje...
|
| Jana | •
|
(24.1.2003 9:22:13)
Ahoj Šárko,
přečetla jsem si zpětně tvůj příběh, tvé příspěvky i příspěvky ostatních a musím říct, že jsem se dlouho rozmýšlela, jestli odpovědět nebo ne. Nebo vlastně se svěřit. Nejsem totiž ten typ člověka, co každému vykládá své problémy na potkání, ale napsat to pro mě bude asi jednodušší...
Jde o podobný příběh jako u tebe, nicméně asi ne tak závažný. Nefiguruje tu žádné dítě (ať už tvoje dítě nebo těhotná milenka), nejsme manželé. Jedná se o to, že jsme s přítelem 4 roky, z toho 1,5 roku spolu bydlíme. Asi před třičtvrtě rokem přišla krize – hádali jsme se (kvůli blbostem), moc si nerozuměli. Asi v té době si přítel začal s kolegyní v práci. Trvalo to asi půl roku, až já to zjistila a uhodila na něj. On se přiznal, prý už nemohl unést stálé skrývání. Já se rozhodovala opravdu dlouho a důkladně – i když, kdo to může opravdu „důkladně“ promyslet? Zkrátím to – po opravdu dlouhých rozmluvách z obou stran (tím myslím já a přítel) se on rozhodl, že chce být se mnou a ne s ní (nebyl to jen sex, opravdu mu na ní záleželo a myslím, že dodnes záleží) a já se zase rozhodla, že i přesto chci být s ním.
Jde o to, že jsme se opravdu oba rozhodli pro to, zkusit to znovu spolu. Jeden druhého si vážíme a máme se opravdu rádi. Kdybych se já na něj naštvala a práskla dveřmi s názorem: „Co jsi mi to udělal!“ asi by to bylo pro všechny jednodušší. Jen teď přemýšlím o tom, jaké to bude do budoucna – je opravdu na obědě s klientem nebo je na obědě s ní? Jede opravdu na služební cestu nebo pojede někam s ní? Je někdy fakt těžké se nevyptávat. Snažím se. Chci se snažit, protože vím, že bez vzájemné důvěry to prostě nepůjde. Udolaly by mě ty věčné pochyby a jeho zase mé kontrolování. Nikdy jsem to nedělala - ale na druhou stranu jsem důvěřovala. Je to opravdu těžké a občas mě napadne, jestli to spolu zvládneme.
Jana
|
| Jitula | •
|
(24.1.2003 21:34:33)
Milá Jano, adresuješ svůj příspěvek Šárce, ale dovolím se ozvat se.
Myslím, že si přesně vystihla ten problém, který nastává ve vztahu po "odpuštěné nevěře" - problém zklamané důvěry. Všimni si, že hodně žen s podobnou zkušeností vyhledá pomoc psychologa a dost jim to pomůže se s nevěrou partnera vyrovnat. Každopádně ti držím palce a přeju ti do dalšího života štěstí a spokojenost.
|
| vecne neduveriva | •
|
(25.1.2003 9:43:29)
Holky, co taklhle zkusit sluzbu soukr. detektiva? Vase vecne obavy by se rozplynuly a dalo by to trebas vitr do plachet. Je jasne, ze neco by to stalo, ale na internetu figuruje dost odkazu... Muze se jednat o jednorazovou akci, nebo trebas i 10/den. pozorovani a mely byste trebas ve svych vztazich jasno...
|
| Jája | •
|
(26.1.2003 0:04:17)
Věčně nedůvěřivá,
otázka ale je,jestli to chtějí vědět...
Někdo radí - nepátrat,nehlídat,ale to mohou jen ty,které by dokázaly nevěru odpustit.
Já už bych asi nikdy nevěřila.
|
|
|
| Jana | •
|
(27.1.2003 9:12:26)
Ahoj Jíťulo,
díky za příspěvěk i za radu. V současné době to u nás vypadá asi tak, že když se neptám, vše je v absolutním pořádku a klidu. Stačí ale abych se např. zeptala, kdo volal? (A tím to myslím opravdu jen jako řečnickou otázku, ne vyzvídání.) Začne se dívat nedůvěřivě - jako že se zase ptám. Prostě jsme oba na takovéto situace asi moc citliví...
Doufám ale, že to spolu zvládnem. Moc bych si to přála.
Mějte se zatím všichni fajn a díky.
Jana
|
| Šárka | •
|
(8.2.2003 8:42:21)
Jano,
mám za sebou skoro 4 měsíce - a nevěřím. Po pravdě, hledám si pevnou půdu pod nohama a sílu manžela vyhodit. Snad ani ne proto, co se stalo (milenka, dítě), ale pro jeho zbabělé chování, kdy den po dni k němu ztrácím úctu. Stále čeká, že "se to" vyřeší samo a nebo to někdo vyřeší za něj (já nebo ona). Třeba teď se už několik dní nechává zapírat před svou matkou, která se to dozvěděla od sousedky a zhroutila se.
A proč nevěřím? Třikrát za celu dobu jsem vzala do ruky jeho mobil...
I když si myslím, že v podstatných věcech mi nelže, už jen to, že téměř 4 měsíce měl milenku, aniž bych to tušila...
Já vím, že si tu v mnohém protiřečím, ale někdy nepomáhají ani dobře míněné rady. Člověk k tomu musí dozrát sám a to chce čas.
Jano, musíš si udělat inventuru sama v sobě a pokud ti můžu radit - nespěchej. Dopřej si trochu času, ať získáš nadhled a chladnou hlavu...
Držím palce.
|
| Jana | •
|
(10.2.2003 10:44:14)
Ahoj Šárko,
díky za tvé rady i názory. V současné době to vypadá asi takto - před týdnem jsme si s přítelem v klidu sedli a "dohodli se" na tom, že takhle to prostě dál nejde. Já se trápím (zjistila jsem, že oprávněně, i když slíbil, že bude jen se mnou, párkrát spal i s ní, což mi strašně ublížilo) a přestávám stále více věřit; a on se trápí taky (jednu smutnou ženskou doma, druhou v práci). Prostě se jí nedokázal vzdát, chtěl nás holt mít obě.. :o( Takže jsme se rozešli. Příští týden se stěhuju.
Je to dost těžké, možná i proto, že ho mám moc ráda a přeju si, aby byl v životě šťastný (i když to tedy asi nebude se mnou). Je moc fajn a moc mu to přeju. Jen mi připadá, že jsem strašně zestárla a na spoustu věcí se dívám jinak. Chtěla bych, aby to té holčině neudělal a aby si jí vážil a měl jí moc rád. Bolí to strašně moc.
Rozum říká, že rozchod je opravdu to nejlepší a i když to zní možná jako klišé a spousta lidí říká, že je to nemožné, chtěla bych, aby jsme zůstali přáteli. Asi si dáme nějakou dobu pauzu, aby jsme se z toho oba vzpamatovali, ale možná za nějaký čas už to nebude tolik bolet. Je to opravdu moc fajn chlap, má rozumné názory na svět a nebyl (to je hrozný psát v minulém čase) to pro mě "jen přítel" - v souvislosti přítel, se kterým chodíš. Je to i můj kamarád a člověk, na kterého se v každé situaci můžu spolehnout. Proto je mi to tak líto, že nám to nevyšlo.
Vím, že asi nezůstanu nadosmrti sama a že nějaký chlap přijde. Bojím se ale strašně toho, že to udělá taky nebo že k němu prostě už nebudu cítit tolik, jako cítím teď...
Ale to je holt asi život. Budu se s tím muset nějak srovnat. Nejsem ten typ, co by skákal z mostu, ale sakra, bolí to dost.
Měj se krásně a přeju hodně štěstí. Taky budu držet palce, aby to vyšlo. Ať už to dopadne jakkoli, aby jsi TY byla šťasná, protože co je na světě důležitější? To ostatní už nějak přijde samo... :o)
Díky ještě jednou.
Jana
|
| A-momentálně na MD v očekávání | •
|
(10.2.2003 11:16:20)
Jano, rozchod je strašný, pokud toho dotyčného miluješ. i já se rozešla s člověkem, kterého jsem milovala nadevše. Inu, to potkalo zřejmě každého. Já ho milovala i přesto, že mi byl neustále nevěrný. Spal s Onou a s Tamtou a také s Copatou a Plešatou. Zkrátka neskutečný děvkař. Věděla jsem o jeho záletech a v domění, že vše ho přejde, že mně přeci miluje, jsem mu to "velkoryse" tolerovala. Byla jsem ochotna na vše zapomenout, jen aby jsme byli spolu. Nikdy jsem nedokázala přitlačit. Bála jsem se, že jej ztratím. Dnes vím, jak hloupé mé chování bylo. Našel si jednu,která mu šlápla na krk. Dokázala to. Rozešli jsme se a on zůstal u ní. Je s ní asi sedm let.Dlouho mi trvalo, než jsem si našla partnera, kterého jsem si vážila, dlouho mi trvalo, než jsem si uvdomila, že můj partner nikdy nebude jako ten první, dlouho mi trvalo než jsem pochopila, že milovat bývalého mi ničí vztah s nynějším. Nakonec jsem to zvládla. Svého manžela miluji a potřebuji, vypořádala jsem se s minulostí, ale bavit se polu s bývalým nedokážem. I po těch letech nejsme schopni. Jsem šťastná, ale nikdy nezapomenu. Zároveň bych ale nevrátila čas. Ta bolest byla příliš silná. Jsem ráda, že je mým mužem právě můj muž:-))) a ne bývalý.
|
|
| Pavla | •
|
(15.2.2003 20:40:38)
Mila Jani, tak nesobecke reseni takoveto situace jsem snad u nikoho nezazila. Musis byt fakt moc fajn holka. Preji Ti, aby Te to rychle prebolelo a nasla toho pro Tebe praveho. Uprimne Te obdivuji.
|
| Jana | •
|
(17.2.2003 8:34:39)
Ahoj,
díky všem za odezvy. Snažím se z toho nějak vzpamatovat. Tuhle neděli (včera - 16.2.) jsem se stěhovala. Je to strašně smutný vybalovat a vědět, že už "tam" prostě nebudu bydlet. Nebudu se koupat "tam v tý vaně", spousta věcí mi ho připomíná - jak to všechno vyndavám a beru je do rukou a je mi z toho hrozně. Snažím se být statečná a ne moc smutná(obzvlášť, když jsem se přistěhovala k mamce, ta mě prohlíží ostřížím zrakem, jak mi je - no mamča :o))) ), ale přiznám se, že večer v posteli ty slzičky jdou nějak samy... :o((
Prvních pár dnů (nebo spíš asi týdnů) bude asi dost tvrdých, obzvlášť po loučení o víkendu s jeho rodiči. Mají mě totiž docela rádi a jejich názor je ten, že "to spolu přece máme nějak srovnat" a nebo "tak si dejte chvilku pauzu, ale na kafe přece příští týden přijedeš, viď?" ... Ach jo. Bude se mi po nich po všech strašně moc stýskat. Byli by to úžasní "tchýně s tchánem". No jo, ale to holt asi pozná jiná.
Omlouvám se, že je tenhle příspěvek tak pesimistický, ale byla jsem první noc sama a jinde a bez něj a v jiný posteli... Tak mě snad pochopíte.
Mějte se všichni krásně.
Jana
|
| M. | •
|
(17.2.2003 9:00:21)
Jani jsi děsně statečná.Já bych prořvala dny, noci, dny a týdny i když vím že to nevede nikam.
Jenže právě to připomínání, to že on už nebude u tohodle a tamtoho by mě na kolena dostalo.
Držim ti pěsti a tu statečnost moc zavidim :(
M.
|
|
| Jitula | •
|
(19.2.2003 13:44:44)
Jano, snažím se Ti napsat už druhý den, ale technika mě vždycky zklame. Ráda bych Tě potěšila, zopakovala, co víš i Ty - že zas bude líp, ikdyž všechno to musí přebolet a musíš se s tím nějak srovnat. Chce to prostě svůj čas.
Tak Ti přeju,ať ta bolavá samota a prázdnota po rozchodu trvá co nejkratší dobu a t brzo potkáš někoho, s kým budeš opravdově a dlouho šťastná. Držím Ti palce.
|
| Jana | •
|
(5.3.2003 10:33:10)
Ahoj všichni kdo jste reagovali na (či sledovali) můj příběh,
jsou to skoro tři týdny, co jsme se s přítelem rozešli a já se nastěhovala k mamče. Nikdo kromě dvou kamarádů neví pravý důvod rozchodu - to, že jsme se rozešli kvůli jeho nevěře. "Oficiální" důvod je ten, že nám to neklapalo, nebyli jsme spolu šťastní a vůbec je to takhle lepší... (I když tomu asi málokdo věří, po 4 letech.)
Pocity? Je mi smutno. Nevím, co bude do budoucna, ale myslím, že jsem z nejhoršího venku. Beru dny, jak jsou. Chodím cvičit, s bráchou do kina a tak. Snažím se naučit se nový systém u mamky (měla jsem vlastní domácnost) a dělat to, co mě baví.
Reakce okolí? Kamarádi, kteří se to dozvědí, bezmyšlenkovitě většinou reagují tím, že přítel udělal chybu (aniž vědí, o co jde) a volají mi, jestli něco nepotřebuji.
Ale co mě teď trápí? To, co jsem už psala minule stále platí (nevím, jestli uvěřím nějakému případnému dalšímu chlapovi). Ale je tu jedna věc. Nevím, jestli si pamatujete, jak jsem psala, že i když teď vlastně přítel (tedy bývalý) začal chodit s ní (je to opravdu moc milá holčina) oba jsme se shodli na tom, že po nějaké pauze, až se věci trochu urovnají, se chceme vídat a zůstat přáteli.
Takže – dalo by se říct, že skoro žádná pauza nebyla. Ozývali jsme se jeden druhému (telefony, e-mail), povídali si o všem možném, o tom, jak to oba zvládáme a tak. On se ptal na mojí mamku, já na jeho rodiče a děti jeho sestry (jsou dost malé). Mám u něj ještě nějaké věci a tak jsem se ptala, jak to vyřešíme, jak si to předáme. Domluvil se s jedním naším společným kamarádem, aby nám dělal prostředníka. Prý se se mnou ještě nemůže vidět, nezvládl by to. Na mojí otázku, jak jim to klape, říkal, že to docela jde a že to spolu zkouší. Co mě ale překvapilo bylo to, že tak jako mimochodem dodal, jestli jim to spolu nevyjde, jestli se může vrátit ke mě? Mám v hlavě zmatek. Nejradši bych byla, kdyby mi někdo řekl (já vím, že to nejde, ale bylo by to fajn) jak to bude do budoucna. Vrátíme se k sobě? Jestli ano – za jak dlouho? Nemám v úmyslu jen tak sedět a čekat. A jestli nevrátíme, tak abych měla možnost se s tím vyrovnat. Prostě se naučit žít bez něj a hledat někoho jiného. Jenže takhle? Víří mi hlavou myšlenky typu co by, kdyby.. Kdyby jsme se k sobě vrátili, podvedl by mě znovu? Bylo by to tak krásné jako předtím? Nevím taky, jestli by to bylo dobře a jestli bych to vlastně ještě vůbec chtěla. Rozum říká, že asi ne (stálá nedůvěra) a srdíčko, že možná by to za tu zkoušku stálo… Pak si ale nadávám, když si uvědomím, že prostě má jinou a že já jsem ta, co je sama, tak co si nalhávám.
Pomaličku se to urovnává, ale nevím, jak to bude. „Potřebovala“ bych mít jasno. Ale to asi přijde až s časem… Po dětech se mi moc stýská a tak jedu příští týden (měsíc po rozchodu) k nim na návštěvu. Nevím, jestli se s ním uvidím. Řekla jsem si, že já ho kontaktovat už nebudu. Vždycky se v tom potom pěkně plácám a zase přemýšlím. Říkám si, že to byla jeho volba, dohodli jsme se na tom, (opravdu jsme se oba trápili, já jsem dost zhubla (o 6 kilo) teď to pomalu nabírám zpátky, mamka říká, že vypadám jako mrtvola..:o) 170/54 kilo a dělala si nervy, co zas bude, Prostě má jinou a jestli se mi bude chtít ozvat, tak se ozve. Nechci být v pozici dolézající chudinky, která bez něj nemůže být. Už jsem zjistila, že můžu a klidně i sama. Jsem zvědavá, jak se budou ke mě všichni na té návštěvě chovat. Ale podle určitých známek se moc těší. Děti se prý po mě pořád ptají…. Tak mi držte palec, ať už to skončí jak chce.
Co si o tom myslíte vy? Nemám si o tom s kým popovídat a tak to řeším takhle… Budu ráda za vaše názory.
Jana
P.S. Šárko, jestli ještě občas čteš tuto diskusi, napiš jak to vypadá s tebou. Vím, že tvůj příběh je o dost závažnější než můj a vím, že ex-milenka tvého muže má teď v dubnu rodit. Jak to zvládáš ty a syn? Už jsi se rozhodla? Pro něj nebo pro rozvod? Tohle období opravdu není lehké. a vím, v čem se potácíš. Ale taky uběhlo dost času, tak už možná ne. Jsi na tom pořád stejně? Ozvi se. (A drž se!!) Tvůj syn si zaslouží usmívající se mamku….
|
| sally | 
|
(5.3.2003 18:28:48)
Ahoj Jano,
to co prožíváš je opravdu dost smutný příběh. Osobně bych doporučila se s jeho rodinou nevídat. Pokud on zůstane s tou druhou, jak to bude působit, když jim potom do života budeš neustále zasahovat ty? A co když si najdeš jiného partnera, který bude mít taky prima rodinu - bude tě to pořád táhnout k rodině bývalého. Promiň, ale tohle mi nepřijde dobrý nápad. Prostě to skončilo, tečka. Nejlepší je "čistý řez" - tohle protahování bude jen agónie pro všechny.
Samozřejmě - pozdravte se, když se potkáte na ulici atd., ale styky bych prozatím omezila.
Druhá věc - on se chce k tobě vrátit, pokud mu to s tou druhou nebude klapat... nepřijde ti to od něj trochu sprosté??? To prostě budeš ta "druhá", "záložní" a když tam ta nebude lepší, tak se holt nějak spokojí s tebou????? Co myslíš, jak dlouho mu bude trvat, než ho napadne, že přeci jen nejsi ten správný model? Takže odpověď na to, zda se k němu vrátíš bych nechala u neutrálního "nevím".
Co bych ti (vlastně vám oboum) doporučila - a co více méně děláš - zařiď si svůj život, zkus žít sama, a nech věcem volný průběh. Po cca roce, až tě přebolí to nejhorší, tak uvidíš. Buď se mezitím vyskytne někdo jiný, nebo třeba opravdu zjistíš, že se s přítelem k sobě chcete vrátit... v případě návratu bych ale začala zase chozením. Občas spolu na večeři, do kina, prostě všechno znovu od začátku - a ne že se okamžitě sestěhujete a zapadnete do starých stereotypů... v případě "chození" můžete spolu začít opatrně probírat co se vám před tím nelíbilo, a zkusit nějaké domluvy, jak to zařídit lépe, aby vám to vyhovovalo oběma.
Ale jak říkám - zkuste si dát nějakou dobu pauzu - ty jsi se odstěhovala, on hupnul do života s tou druhou (což je její problém), ale neudělej stejnou chybu. On potřebuje být chvíli sám, aby dospěl a trochu si provětral mozek. Nedělejte mu to moc jednoduchý - jestli získá dojem, že partnerky se u něj střídaj jak svatý na orloji, a že na tom nic není.... prostě jedna odejde, druhá hned "zaskočí"...
Takže hlavu vzhůru, ten největší šok máš za sebou, zvládáš to skvěle (jestli jsi schopná chodit cvičit, do biografu atd.), a teď už bude jen líp...
|
|
| Viky, 1 klouček | 
|
(5.3.2003 20:45:04)
Ahoj Jani,
moc Ti fandím a držím palce, myslím, že jsi dost vyrovnaná sama se sebou a obdivuju Tě. Já bych v Tvé situaci asi akorát zalezla někam do koutka a brečela jak želva a litovala se :o))). Je určitě náročné bydlet zase s mamčou, když jsi byla zvyklá na vlastní domácnost a nezávislost, je fajn, že zvládáš i tohle.
Stejně jako Sally si myslím, že bys neměla moc kývat na případné dotazy, jestli se k Tobě přítel může vrátit, kdyby mu to s novou slečnou nevyšlo - koneckonců sama nevíš, jestli bys to ještě chtěla. Já osobně bych se po takové otázce dost silně naštvala - co si myslí - že Tě začne podvádět, když potká nějakou úžasnou slečnu, ale kdyby se ukázalo, že vlastně tak úžasná není, tak ty klidně počkáš a vše se vrátí do starých kolejí?! Nejsi žádná náhradnice, jestli Tě bude chtít, ať se hodně snaží(koneckonců on nedokázal řešit problémy jen mezi vámi dvěma a zatáhl do toho někoho třetího). Je to moc těžké když ho pořád miluješ, ale mysli i na svou hrdost.
Asi jediné co se dá poradit je to, co psala Sally, na chlapy se na chvíli vykašli, vybředávat z ukončeného vztahu pomocí jiného by stejně nemělo moc smysl a lpět na tom strém (že se k sobě vrátíte) Ti bude jen prodlužovat trápení. Časem sama poznáš, jestli je čas pro novou lásku nebo jestli byste se s bývalým přítelem k sobě chtěli vrátit (a tu hořkost a smutek už budeš mít za sebou, budeš se moct rozhodnout s "chladnou" hlavou). Být Tebou omezím kontakty s jeho rodinou a s ním na minimum, všechno Ti ho bude hrozně připomínat a bude to asi dost bolavé. No - jsi statečná holka, evidentně statečnější než třeba já, takže mi vlastně ani nepřísluší dávat Ti nějaké rady :o)))). Tak Ti přeju hodně štěstí.
|
| Jana | •
|
(6.3.2003 8:01:27)
Ahoj ještě jednou,
díky za odezvy. Je příjemné číst další názory, člověk si alespoň utřídí ty vlastní a má o čem přemýšlet. Sally a Viky, díky moc.
Když jsem četla příspěvek Sally, vzpomněla jsem si na jednu věc. Sally totiž píše, že "On potřebuje být chvíli sám, aby dospěl a trochu si provětral mozek." A to mě přivedlo na jednu věc. Ze začátku, když se mamka vyptávala a povídaly jsme si o tom (chtěla vědět, co se vlastně stalo a já jí to nějak nechci říkat), utvořila si na ten rozchod vlastní teorii. Po mé otázce, co si vlastně myslí, proč jsme se rozešli mi řekla: "Víš, já si myslím, že se asi zalekl vážnosti vztahu a myslel si, že už honem honem chceš děti." A já na to, jak to, vždyť jsme nikdy o svatbě ani o dětech nemluvili... A mamka řekla, že holt mám kolem sebe teď spoustu dětí (což je pravda, všichni známí a kamarádi a kolegové se berou, žení, mají pomalu děti, chodili jsme i na spoustu svateb) a že já o tom často mluvím a ty svatby.... Třeba se prý lekl a řekl si, že to ještě nechce (aniž by si to třeba uvědomil). Nevím, možná. Holt se dostávám do věku (je mi 25), kdy se prostě naši kamarádi žení a vdávají. Neříkám, že si to nedovedu představit :o) , ale teď ještě ne. Ale vyvarujte se mluvení o miminkách (i když si myslím, že jsem to nepřeháněla, znám chlapy a jak je jim někdy žvatlání o "úžasném miminku v modrých dupačkách a s malou pusinkou" nepříjemné).
No, už to asi nezjistím. Ať už to bylo jakkoli, jsem ráda (a budu) za vaše názory a připomínky. Přeci jen se ještě neumím podívat na věci s nadhledem, na to je ještě brzo. Možná tak za ten rok.. Uvidíme. Řekla jsem si, že opravdu nemá cenu nad tím vším uvažovat a omílat si to dokola, co by kdyby... a proč asi... Prostě nechávám věcem volný průběh. Kdo ví, co bude za rok? I když by to někdy bylo lákavé to vědět... :o)
Mějte se zatím všichni krásně a díky za podporu!
Jana
P.S. Začínám nějak přispívat do diskuzí, asi se budu muset zaregistrovat.. :o)
|
|
|
| Jana | •
|
(23.3.2003 7:53:20)
Jani,
jsi silná, Tvuj byvaly to vi. Nedavej mu sanci. Copak jsi v zaloze? Kdyz to nevyjde s touhle, zase budes k dispozici? Mas-li hrdost, pracuj na nezavislosti. Jeste je hodne citit, ze neubehl ten spravny cas a nadhled, on dobre vi, ze Te zranil, ale nechavat si stale otevrena vratka, kdyz to jinde nevyjde? Nezlob se, potrestas nejvic sama sebe, aniz by sis to dlouho pripustila a byla schopna videt. Zvlast to neucitis, kdyz zabrednes do toho stejneho vztahu. Samozrejme, stava se i to, ze vrati-li se byvali k sobe, vedi daleko vic proc a proc chteji byt spolu, mohou si daleko vic vazit jeden druheho, ale bud opatrna. Ted jsi nejzranitelnejsi, ted vse vidis (minulost) spis z toho stesku, lepsi stranky. Zkus si polozit otazku, zda jsi schopna SKUTECNE odpustit neveru a verit mu po zbytek zivota. Nikdo neni jisty ani muz ani zena, ale vira je tak i tak dulezita.
Mas na to, Jani. I ja Ti fandim.
|
|
| Monika | •
|
(26.3.2003 9:46:09)
Ahoj Jani,
dnes jsem se po dlouhé době dostala zase na Rodinu. Celý rok jsem jen tiše pročítala diskusi - "snažíme se", protože jsem si moc přála s manželem miminko. Prošli jsme spolu spoustu doktorů, vyšetření a závěr byl - oba v pořádku. Takže vinu, že se to stále nedařilo byl stres a naprosté soustředění na miminko. Jsem vdaná 7 let, ale spolu jsme 9. Náš vztah byl vždycky moc krásný. Všichni nám říkali, že jsme stále jako v líbánkách a nikdo netušil, co se děje v každém z nás. Milovali jsme se a já věřila, že v těch špatných chvílích, které nastanou nás naše láska podrží. Všechno bylo až moc krásné. A teď před měsícem mi manžel řekl, že si někoho našel, že se do ní zamiloval a uvědomil si, že mě celou dobu měl jenom rád. Prosila jsem ho, ať si vzpomene, na celých těch 9 let, kdy to bylo opravdu krásné. Souhlasil se mnou, ale řekl mi, že chce změnu, že potřebuje najít sám sebe. Ať mu dám čas, aby se našel. Chtěl se odstěhovat na 3 měsíce a pak by se buď vrátil ke mně nebo by odešel za ní. Pro mě však tohle řešení bylo nepřijatelné. Nechci čekat, až on rozhodne jestli jim to bude klapat, jestli je ona lepší než já, abych potom posbírala zbytky, abych 3 měsíce žila v napětí jestli se můj muž vrátí zpět. Moc mi ublížil, protože jeho láska ke mě prý umřela už dávno a ta moje je stále příliš čerstvá, horká. Přála bych si, aby se vrátil, řekl že to byl omyl, ale na druhé straně nevím, jestli mu dokážu odpustit.Že všechny naše přátelé, rodinu a mě držel v domnění, že se milujeme. Jsem hrozně zmatená, bolavá a mám pocit, že se z toho nedostanu. Přála bych si ho nenávidět alespoň malinko, aby i moje láska k němu mohla tak rychle umřít, ale nejde to a den ode dne to bolí víc a víc.
|
| Jana | •
|
(26.3.2003 11:19:02)
Jani,
vse, co popisujes, ma jednu velkou vyhodu - Tvou ohromnou sebereflexi. Kazdy Ti neco poradi, ale nakonec budes sama na to, aby ses nejak rozhodla. Ver, ze co clovek, to malinko jiny pohled i nazor. Ty jsi velice rozumna, citova a vnimava holka. Ani ja si netroufam rict co by bylo nejlepsi, cili opet - "podle sebe, soudim tebe" tam zrejme bude. Rika se, ze ten, ktery odejde, ma predstih a i kdyz se mu nelehce odchazi, byva na tom malinko lip. Vezmi si, Ty jsi zustala sama, on jede dal a s dalsi "vyvolenou". Ty mas prece jen vic casu o vsem premylset nez on, ktery si uziva libanky a proto zazivas i intenzivneji bolest. Navic jsi to Ty ta opustena,on, ktery opustil. Zda se mi, ze on citi Tvou zavislost na nem a je si vedom, ze s Tebou prece jen muze pocitat. Jani, uz jen tenhle nepomer, kdy jeden na nekom vic visi a druhy se veze, je pro vztah dost velka komplikace. Byla bys to prece jen vic Ty, ktera by se neustale prizpusobovala, zatimco on by ROSTL. On by mel stale vic prostoru pro to, ze by se koukal jinde nez Ty, ktera bys cely svuj zivot zasvetila prevazne jemu. Zkus vic popremyslet nad detaily, ktere jsi pro svou zamilovanost treba driv ani nevidela. Bohuzel, ten ktery byva tolik zamilovany je v nevyhode prave proto, ze z druhe strany pak casto mizi touha, jelikoz jsi tak blizko, ze uz nema o co usilovat, jsi JISTA a stale k dispozici a proto obcas muzi bojovnici vic prahnou po te, o kterou musi vic bojovat. Samozrejme po letitem vztahu je to jinak, ale treba mu ten stereotyp zacal silne vadit. Pracuj na sobe, abys byla zajimava, nedostupnejsi, vic hrdosti, radosti, nezavislosti, to vse spis zapusobi nez smutne oci. Moc drzim pesti a ozvi se
|
| Monika | •
|
(26.3.2003 11:35:29)
Ahoj Jani,
moc Ti děkuji za dopis. Opravdu mě zahřál u srdce. Vím, že budu muset jít dál, že čas už nejde vrátit a já mu "asi" nedokážu odpustit. Možná jsem ten předchozí dopis nenapsala úplně, protože Ty jsi z něho vycítila, že jsem na něm byla závislá a zamilovaná. Ano byla jsem do něho zamilovaná, ale časem zamilovanost odejde a pak už zůstává jenom láska, úcta a vážení si toho druhého. Dával mi všemi možnými způsoby najevo, že je to i u něho stejné. Neustálé pozornosti, drobnosti, kytky, něžnosti. Prostě všechno co si žena od muže může přát. Všechny tyhle věci jsem mu oplácela. Chvíli rozmazloval on mě, potom já jeho. Proto teď nemůžu uvěřit, že během jednoho měsíce je všechno pryč. Teď je vedle mě úplně jiný člověk, s úplně jinými názory. Minulý měsíc jsme měli společné sny a plány, které jsme začali realizovat a všechno nám opravdu vycházelo. Teď mám pocit, že tento týden je všechno jenom dlouhý a špatný sen, ze kterého se nemůžu probudit. Ještě jednou Ti moc děkuji za dopis. Jsi moc fajn holka.
|
| Jana | •
|
(26.3.2003 13:02:00)
ahoj Moniko,
nechtela bych to zazit. Vidis, pry i po 20 letech menazelstvi se to stava, clovek si mysli, ze uz jeden o druhem tolik vi, ze ho maloco prekvapi a ono ejhle! Bohuzel, city jsou slozita vec. Rozum vi, city "blbnou" a pak vnitrni nesrovnanost ho vykolejila a on chce neco a mozna ani nevi do ceho jde. Spousta lidi je vicemenne na ty romanticke zacatky. Moni, on se opet dostane tam, kde s Tebou skoncil a je jedno, je-li to prave Zaneta, Martina ci Eva. Zase prijde obdobi, kdy se ta dalsi "omrzi" a podlehne treba jen vnejsku, jine vuni, necemu nepojmenovatelnemu, co ho ze zajetych koleji vyboci a odtrhne, ale na vztahu se musi oboustranne pracovat a je-li jen zbrkly a hleda stesti po jiste dobe u jine zeny, prijde cas, kdy si rekne, ze ho zadna zenska nezachrani a ze je treba problem predevsim u nej. Mozna je na tom pritel daleko hur nez Ty. On v tech zmatenych citech plave daleko vic nez Ty, ktera jsi zrejme daleko vyzralejsi osobnost. Moniko, Ty si predevsim hlidej svou hrdost a bud nyni vic rozumna, i kdyz city placou. Odzij si to, ale nepadej do naruce - aspon ne v soucasne dobe, kdy jsi nejzranitelnejsi - jemu. A napis. pa Jana
|
| Monika | •
|
(26.3.2003 13:28:03)
Ahoj Jani,
mám pocit jako bys mě znala. Popisuješ věci, které právě teď cítím. Nebo spíše bych cítit měla. Vím, že teď musím poslechnou rozum a stát si teď za svým rozhodnutím, nesmím tomu podlehnout. Před okolím jsem opravdu silná. Moje nejlepší kamarádka bydlí hodně daleko, ale tento víkend přijede a tak doufám, že mi pomůže se z toho dostat. I ty mi hrozně moc pomáháš a přitom jsi v podobné situaci. Přála bych si, aby se lidé měli opravdu rádi, aby nebylo tolik lži a falše. Jenomže to by byl svět dokonalý a už by to nebylo ono. Vždyť právě možná kvůli malým nedokonalostem se člověk snaží uvádět věci do ideálů a snů. Kdybych tak byla silná jako Ty. Musíš být hrozně fajn holka. Přeju Ti, ať dosáhneš na všechno po čem toužíš, a ať se Ti splní všechny Tvé sny - i ty nejtajnější. Jsi holka, která dokáže vnímat druhé a kdyby bylo víc takových, bylo by určitě líp.
Monika
|
| Jana | •
|
(26.3.2003 13:59:56)
Moni,
dik za slova uznani, neni to vsak jen ma zasluha, sama jsi hodne za me napsala. A je mi jasne a mnoha dalsim zrovna tak, ze teoreticky vime co bychom mely delat, ale neodsuzuj se ani kdyz podlehnes ci spatne se zachovas. Sila cloveka neni v tom, ze vzdy a za kazdych okolnosti se zachova spravne, jde o to treba i nekdy padnout, nabit si pusu a znovu se zvednout a jit dal. Sama jsem mockrat vedela, ze neni spravne udelat to ci ono, a stejne jsem se pro svuj neklid sama nezvladla a udelala hloupost. Vis, nekdy je treba i poradne si uzit ten sladkobol. Vis, ze bys to nemela delat, nejaka sila te tam stejne tlaci, pak neni dobre se uplne znasilnovat, cim vic se odmitas, tim vic te to laka, proto si to zkus znovu a vetsinou stejne zjistis, ze to nikam nevede a teprve pak daleko vic vis proc co chces ci nechces. Uz jsem si taky uzila par rozchodu a navratu s jednim muzem. Nebylo to nakonec k nicemu. Cas vse zmirnil, zmenil uhel pohledu na celou vec a ja pochopila, ze se vlastne jen zahazuju, takze jsem nakonec velice rada a ve vetsim klidu sama odesla. Za par let jsem si jen rekla, ze jsem se tedy hodne nemela rada, kdyz jsem dopustila vztah s takovym muzem, kterym jsem se prakticky nechala spis vyuzivat. Ale prvni dny po racionalnim rozchodu jsem se bala sama probouzet, myslela jsem, ze se mi zhrouti cely svet a ze nedokazu bez nej zit. Dnes, po par letech, se tomu smeji. ahoj Jana
|
| Janina-25 | 
|
(26.3.2003 14:06:09)
Jani, můžu se tě na něco zeptat?
Jak dlouho ti trvalo, než jsi přišla na to, že takhle teda ne, že tohle nikam nevede, že s ním nechceš být? Já vím, že je to velice individuální, ale přece...
Můžu se tě zeptat, kolik je ti let?
Jak už jsem tu psala, (já se z toho fakt "vypsávala"), chtěla bych vědět, jak to bude do budoucna, jestli ano nebo ne, nebo jestli bude někdo další a hlavně jestli budu šťastná. Ale vím, že na tohle mi nikdo nemůže odpovědět..
Janina
|
|
| Janina-25 |
|
(26.3.2003 14:06:10)
Jani, můžu se tě na něco zeptat?
Jak dlouho ti trvalo, než jsi přišla na to, že takhle teda ne, že tohle nikam nevede, že s ním nechceš být? Já vím, že je to velice individuální, ale přece...
Můžu se tě zeptat, kolik je ti let?
Jak už jsem tu psala, (já se z toho fakt "vypsávala"), chtěla bych vědět, jak to bude do budoucna, jestli ano nebo ne, nebo jestli bude někdo další a hlavně jestli budu šťastná. Ale vím, že na tohle mi nikdo nemůže odpovědět..
Janina
|
| Jana 34 | •
|
(26.3.2003 14:19:31)
Jani,
mrzi me, ze ted zrovna nemuzu moc psat. Mam vedle sefa, jsem rusena, pritom bych se dost rozepsala, ale musim se soustredit. Hned jak to bude mozne, napisu. Ale je mozne, ze pro nedostatek cau, napisu az zitra. Holky pa. Jana 34
|
|
|
|
|
| Janina-25 |
|
(26.3.2003 13:52:24)
Ahoj,
jsme tu dvě Jany a myslím, že jsme se dostaly obě do velmi podobné situace. Jen s tím "drobným" rozdílem, že já (Janina-25) jsem svobodná a už jsme se s přítelem (po 4 letech) rozešli a druhá Jana - vdaná, která je s manželem 9 let.
Takže - Jani, vím velice dobře, co teď prožíváš. Taky vím, jak mi v mé situaci tento server pomohl (a stále pomáhá) v tom "vykecání se" a v tom, že si přečteš názor někoho dalšího, který není subjektivní (na druhou stranu ale pisatel nezná všechny souvislosti). Zalistuj si diskuzí do minulosti a přečti si, jak probíhal můj příběh. Ve zkratce to bylo tak jako u tebe, s tím rozdílem, že přítel se rozhodl pro mne (po 1/2 roce nevěry, kdy já nevěděla), já odpustila, zkoušeli jsme to spolu 2 měsíce, ale nešlo to. On to chce zkusit s ní. To, co jsem tu diskutovala po rozchodu bylo, jesli se k sobě vrátíme nebo ne (řekl mi, jestli mu to s ní nevyjde, jestli se může ke mě vrátit) a diskuze jestli si to vůbec přeji nebo ne.
Jak to vidím s odstupem měsíce a půl po rozchodu? Jednou nahoře, jednou dole. Snažím se žít si svůj život, chodím cvičit, do kina. A zjišťuji, kdo je doopravdy přítel a kdo ne.
Z toho, co píšeš, že:
"Chtěl se odstěhovat na 3 měsíce a pak by se buď vrátil ke mně nebo by odešel za ní. Pro mě však tohle řešení bylo nepřijatelné. Nechci čekat, až on rozhodne jestli jim to bude klapat, jestli je ona lepší než já, abych potom posbírala zbytky, abych 3 měsíce žila v napětí jestli se můj muž vrátí zpět. Moc mi ublížil"
je jasné, že už jsi se rozhodla.
Věř mi, že i když ještě stále nejsem úplně "v pohodě" - kdo by taky mohl po tak krátké době a po tak dlouhém vztahu, když si plánuješ děti a rodinu - stejně jako ty... věř mi, že se to časem zlepší. I já si na tyhle řeči ze začátku nedívala moc dobře (stylem - vy toho tak víte) čas opravdu všechno spraví. Ta strašná bolest, kdy si myslíš, že ti pukne srdce... tak ta odezní. Nebude to hned, ale lepší se to. Pak "jen" začneš plakat no a pak už budeš "jen" smutná... a pak už to bude stále lepší a lepší. Já si řekla, že teď si dám čas srovnat si všechno v hlavě a utřídit si myšlenky, co vlastně chci. Pro tebe to bude ještě horší, rozvod a tak...
Nevím, jestli se my s bývalým přítelem k sobě vrátíme. Jak mám ale čas nad tím myslet a zvažovat pro a proti, začínají se pomyslné váhy převažovat na stranu proti. Myslím, že už bych mu nedokázala tak důvěřovat jako na začátku. Na to mě strašně zklamal a ublížil mi. Když mi dokázal půl roku (!) lhát a zamlčovat a přitom se na mě usmívat a říkat, jak mě miluje... ne, asi už bych to nezvládla. Nejtěžší je uvědomit si, co vlastně chceš, srovnat se s tím je pak jednodušší.
Teď si přeju, abych našla toho správného chlapíka, který mě bude milovat a vážit si mě, nebude mě podvádět a který bude v sedmém nebi, že s ním, zrovna s ním chci mít děti. A hrozně doufám, že se mi to podaří. Ale vím, že to bude ještě nějakou dobu trvat... a že nikdo neví, ani já sama, jestli se to podaří...
Jani, nesmutni - i když vím, že to (aspoň ze začátku) moc nejde. Vezmi nějakou kamarádku a třeba někam jeď na dovolenou. A dej vědět, jak se to vyvíjí.
Janina (ta 25) :o)
P.S. Omlouvám se, že je to tak dlouhé a takové "filozofování", ale mě pomáhalo číst si jiné názory, tak snad teď zase pomůžu já...
|
| Janina-25 |
|
(26.3.2003 14:01:43)
Jééééé, já se strašně omlouvám!!! Hlavně, že chci věci uvést na pravou míru a pak to napíšu obráceně a udělám v tom maglajs.
Samozřejmě, že příspěvek patří Monice - té vdané!!
A Janě tímto děkuji za rady jak pro mě, tak i pro Moniku. Jsi moc fajn.
Díky moc.
Janina
|
|
| Jana | •
|
(26.3.2003 14:11:54)
Moni a Jano, ja jsem zde teprve par dni a je mi 34 let a jsem svobodna - tedy taky s jistymi zkusenostmi, 4. rok zadana. Takze od nyni se budu podepisovat "Jana 34". Svuj pribeh jsem zde zatim neuvadela. Zajimaji me nazory a tak se zatim spis pripojuji. Holky, dik, Jana 34
|
|
| Monika | •
|
(26.3.2003 14:19:27)
Jani,
myslím, že sis popletla jména. Ta co je 9 let vdaná jsem já, ale i tak Ti děkuji za Tvůj dopis. Ano, přesně vím, co musím udělat. Jenomže mě "zatím" manžel podváděl s Tou druhou jenom v myšlenkách. Nebyl mi s ní nevěrný a trvá to zatím měsíc, proto nedokážu pochopit, proč mě chce opustit, když ji ještě ani nezná. Nechápu, jak může 9 let manželství vyměnit za 1 měsíc.
Vím, že člověk vždycky touží poznat něco nového, nepoznaného, tajemného a na nějaký čas jsou tyhle věci vzrušující. Jenomže člověk se přece musí taky vrátit zpátky a začít přemýšlet jaké to všechno bude mít důsledky. Píšeš, že čas všechno zahojí. Přála bych si ho tedy posunout alespoň o 2 měsíce dopředu, ale v koutku mého bolavého srdce si jej přeju posunout o 1 měsíc zpět a znovu zažít ty nádherné chvíle, kdy svět měl jenom jasné barvy a i když bylo pod mrakem. Měla jsem vedle sebe slunce, které mě hřálo a svítilo jenom pro mě. Díky moc za to, že si se mnou povídáte.
Monika
|
| Jana 34 | •
|
(26.3.2003 14:22:29)
Moni,
protoze jsem neprecetla moc clanku zpet, pochopila jsem, ze jsem zamichala jmena. Ovsem na Tve asi 2 posledni prispevky jsem odepisovala, jen jsem nevedela vse dopodrobna, proto se omlouvam. Rada ybch si ted s Vami popovidala, sef vsak neumozni. Zatim ahoj. Jste fajn. Jana 34
|
| Marcela | •
|
(26.3.2003 16:25:14)
Moc ráda bych ti nějak poradila, ale musí si to každý odžít sám. Pomůže ti vypsání tady, nebo milion SMSek kamarádce (myslím že v tomhle případě jsou SMSky i lepší než hovor), chodit cvičit a žít dál - prostě klasické rady.
Musím i říct že tě obdivuju. Prožívám něco podobného. Jsme s manželem spolu asi stejně dlouho a navíc máme dítě. A on-nevím jestli má jinou ale nemá mě rád.
Já nemám sílu to řešit odchodem a rozvodem. Kvůli sobě, kvůli dítěti. Stokrát denně si říkám že se to třeba změní a půjde a stokrát denně už píšu žádost o rozvod. V reálu ale nedělám nic, jen přežívám den za dnem. Šlapu po své důstojnosti. Možná zatím sbírám tu rozhodnost. Možná jí mám o trochu víc než před časem. Ale taky si to možná jenom myslím a utěšuju.
Závidím ti tvojí odvahu a tvoje rozhodnutí. Ač taky vím co by bylo správné, nedělám to. Ty ano. Jsi mnohem lepší jak já. Ač tě to bolí, obdivuju tě a držím ti palce.
|
| Monika, 29 | •
|
(26.3.2003 20:58:51)
Marcelko,podle toho co jsi napsala,prozivas to stejne co ja.Kdyz jsem precetla tvuj prispevek,myslela jsem ze ho nekdo napsal za me.Nechces napsat vic podrobnosti,docela bych chtela sve problemy resit a uz opravdu nevim jak na to.Presne jak ty rikas,nemam tu silu kvuli diteti....jestli chces,ozvi se.Monika
|
|
| Monika | •
|
(27.3.2003 6:56:33)
Ahoj Marci,
děkuji za odpověď. Možná působím silně a že jsem rozhodnutá, ale sama sebe a okolí klamu, že to tak je. Uvnitř je stále něco jiného. Stále ho moc miluji, všechno je příliš živé. Stále mluvím s přáteli, rodiči a všichni mi dávají za pravdu, že musím udělat to, k čemu jsem se rozhodla. Když však naznačím, že moje city se k němu nezměnily, nedokážou mi poradit. Ani se jim nedivím, protože rozhodnutí je jenom na mě. Někdy se přeju, aby se to moje rozbité, bolavé srdce zarylo někam hodně hluboko, abych na něho nedošáhla. Uvažovala bych jenom rozumem a nezmítala bych se ve svých citech. Trošičku Ti závidím to dítě. Já jsem se o něho snažila 2 roky a nic. Po Vánocích jsem se dostala do relativního klidu - prostě pohodička (Abych uvedla na správnou cestu proč nemám dítě - jsem psychicky příliš upjatá na těhotenství, jinak jsem zdravá). A teď zažívám jeden stres za druhým. Moc bych si přála děťátko, měla bych možná víc síly. Věděla bych, že musím být silná, že je vedle mě malý človíček, který ještě neví, jak dokáže být život krutý, kolik bolesti ho může potkat. Soustřeď se jenom na svoje dítě, protože ono Tě opravdu potřebuje a uvidíš, že jednou se Ti to všechno vrátí a budeš šťastná. Trošku Ti i rozumím, že v duchu se chceš rozvést, ale ve skutečnosti tiše trpíš a neděláš s tím nic. Myslíš si, že s Tebou manžel zůstává jenom kvůli dítěti? Když nemáš žádný důkaz, že někoho má, tak zkus věřit, že to tak je. Možná, že jste se dostali do nějakého sterotypu a on jenom zvažuje, co bude dál. Zkus vymyslet nějaký program na víkend. Udělejte si třeba romatický večer nebo si zajděte na procházku. Zkuste dělat věci, které jste dělali než jste se vzali. Zkuste si připomenout chvíle, které pro Vás byly krásné. Pokud jste ještě spolu, mluvte jeden s druhým. Řekněte si, co Vás trápí, co Vás bolí a třeba najdete společný lék, jak se uzdravit. Přeju Ti z celého srdce, ať se Ti to podaří.
Monika
|
| Viky | •
|
(27.3.2003 10:15:02)
Ahoj Moni,
moc Ti držím palce, stejně jako Janě a Marcele. Jsi opravdu statečná a silná, i když se tak necítíš, protože to tolik bolí. Kdybys statečná nebyla, vůbec bys o rozchodu neuvažovala a doufala jen, že se Ti Tvoje láska vrátí za každou cenu. Chci Ti jen napsat, že sice chápu, že Tě moc mrzí, že nemáš děťátko, ale myslím, že je to tak lepší. Je mnohem těžší rozbít vztah, ve kterém je dítě, zvednout hlavu a zachovat si svou hrdost. Ty teď vidíš, že kdybys měla dítě, měla bys někoho, na koho by ses mohla upnout, ale uvaž, že to dítě by rozchodem taky trpělo a mohla bys mít navíc možná (i když asi dost absurdní) pocity viny, že jste nedokázali dítěti uchovat rodinu. Prostě - trhal by se nejen vztah mezi Tebou a Tvým mužem, ale taky mezi jím a dítětem, bylo by to mnohem složitější. V takové situaci je moc těžké myslet na vlastní hrdost (což je asi to jediné, co člověka drží u rozumných rozhodnutí), přemýšlela bys jak to bude dál s péčí o dítě, s alimenty, víkendovými návštěvami, mohla bys mít i finanční problémy... Vídali byste se s mužem pořád, nemohla bys ani zmizet z jeho dosahu a tak se rychleji vzpamatovat, i ten maličký by Ti ho pořád připomínal. Navíc by se dítě vídalo s novou partnerkou manžela, i Ty bys ji potkávala častěji... Nesla bys nejen bolest z rozpadu vztahu s manželem, ale i bolest z rozpadu rodiny, z narušení vazeb mezi dítětem a tatínkem, viděla bys jak jeden druhého strašně postrádají a protože bys i manžela přes to všechno pořád milovala, krvácelo by Ti srdce i kvůli tomu.
Vím, že asi nepřijmeš myšlenku, že je lepší, že jste děťátko nakonec neměli, protože jsi po něm moc toužila, ale snad Tě to alespoň trošku utěší - jsi silná i sama a věřím, že tu bolest po čase překonáš a zvítězíš nad ní. A časem snad dokážeš důvěřovat jinému milujícímu muži a budeš mít děťátko v krásném vztahu a harmonické rodině. Moc Ti to přeju
|
|
|
|
|
| Janina-25 |
|
(26.3.2003 14:32:54)
Moniko,
dost jsem samozřejmě o všem přemýšlela. To ti prostě nedá, to se tou hlavou honí jedna myšlenka za druhou.. Je možné, že můj bývalý (i na to jsem si musela zvyknout) :o( přítel je prostě ten "nerodinný" typ - i když si myslím, že by byl a jednou bude skvělý táta! Ale musí k tomu dospět. Bohužel je to asi i ten, co musí pořád lovit a poznávat nové. Nevím, zjistila jsem, že ho asi moc neznám.
Je samozřejmé, že vztah je jiný na začátku, když se lidi oťukávají a jiný po x-letech. Není ani lepší, ani horší, jen dostane jiný rozměr.. Je možné, že si to ti chlapi neuvědomí, že za čas ten jejich úžasný nový vztah bude to samé a možná ještě horší.. Prostě si ale nedají pokoj a musí neustále hledat něco nového. Proč???? To je to, co nevím.
Taky přesně jako ty - jsem byla ráda za ty 4 roky, byly to mé nejkrásnější 4 roky v životě... Nechtěla bych nic vracet a měnit. Možná to tak mělo být.
Nechápu ale, jak je možné, když tvůj manžel s tebou podstupoval všechny možné vyšetření a ty jsi byla rok aktivní "snažilka", jak může jen tak zničehonic takhle otočit. Možná, že časem pozná, co v tobě ztratil, ale to už bude možná pozdě.
Janina
|
| Monika | •
|
(27.3.2003 7:09:02)
Ahoj Jani,
podstoupili jsme všechna ta vyšetření, protože jsme oba toužili mít naše dítě. Přáli jsme si naplnit náš vztah. Milovali jsme se tolik, že jsme tu lásku chtěli předat někomu dalšímu. Manžel snášel to čekání celkem dobře, protože doufal, že lékaři na něco příjdou, vyléčí to a my budeme mít svoje miminko. Když zjistil, že jsme oba v pořádku a nejde to, muselo se to v něm zlomit. Ženy snášejí psychickou zátěž o hodně víc než muži a proto jsem věřila, že když najdu nějakou jinou činnost, nebo když si naplánujeme dovolenou, stavbu domku, tak nebudu mít čas přemýšlet o tom, jestli jsem těhotná. Nebudu mít čas každý měsíc před MS pozorovat své tělo, jestli se něco děje, při jejím vynechání běhat do lékarny pro těhotenský test. Věřila jsem, že na světě není nic, co by se nám nemohlo povést. Teď se mi zhroutilo všechno, úplně všechno. Připadám si naprosto prázdná, pošlapaná a nevím jak z toho ven. Jak se znovu postavit na nohy, vztyčit hlavu a říct si " pro jedno kvítí slunce nesvítí". Nebyl asi zralý na vztah. Teď kecám, protože to bychom spolu neprožili těch krásných 9 let. Bože jak vzpomínky bolí. Píšu si tady úplně z cizími lidmi, z kterými mám pocit, že mi rozumí. Stále se sama přesvědčuju, že už je to za mnou, ale ve skutečnosti mi tečou slzy a přeju si vrátit čas. Chytit ten okamžik, kdy se něco začalo měnit, aniž bych o tom věděla, ale moc dobře vím, že tohle nejde.
Monika
|
| Janina-25 |
|
(27.3.2003 7:48:25)
Ahoj Moniko,
i já měla přesně (a ještě stále mám) ty pocity, které popisuješ. Že si píšeš s úplně cizími lidmi, kteří ti rozumí. Já jsem člověk, co se moc nesvěřuje a hezky si dusí věci v sobě. Nerozebírám to, snažím se se vším vypořádat sama. Ale tohle je tak velký zvrat, že jsem se někde musela "vykecat". Z vlastní zkušenosti (bohužel) vím, že když se někomu svěříš, tak se to v budoucnu akorát otočí proti tobě. "Vidíš, já ti to říkal(a)", "no, to bych nesnesla" - lidi prostě soudí a ani neví (a nemůžou vědět) to, co je mezi řádky...
Taky si rozumem říkám, že "nebyl asi zralý na vztah" ale stejně jako ty si hned odpovídám, že je to blbost. Teď má další vztah, chtěl to. Je možné, že děti bude mít později, až se na ně bude cítit, ale já ho do ničeho netlačila. Nikdy (a to fakt nekecám) u nás nepadly otázky typu svatba, děti. Samozřejmě jsme si o tom povídali, kdo kdy chce mít děti a tak. Nevím, co se stalo, že změnil názor. Víš, je to strašně těžké. Já už jsem o krok napřed, ta strašná bolest už polevila, teď se jen ptám, jak to všechno do budoucna bude. Je mi hrozně smutno. Chtěla bych, aby už bylo tak za rok. Věř mi, že měsíc je strašně krátká doba. Nejhůř mi asi bude, až ho uvidím s ní, ale vím, že to zvládnu. Když se mi po něm hodně stýská, tak si připomínám, co mi udělal a že je to takhle lepší. Mám svou hrdost.
Vím, že mám na děti ještě čas. Ale já si představovala, že to bude s ním. ON byl můj princ a já se teď strašně bojím toho, že až si najdu někoho jiného - a to vím, že za čas, a vím, že bude někdo jiný - tak že už nebudu schopná toho člověka tolik milovat. Ať už proto, že se bojím, že už nikoho takhle milovat nemůžu (říká se, že pravá láska je jen jednou za život) a hlavně se budu bát, aby mi zase neublížil. A když ho nebudu tolik milovat, tak to nebude tolik bolet....
Moniko, vy jste si s manželem naplánovali stavbu domku? Takže tě čekají teď ještě starosti s majetkem a kde budeš bydlet, viď?
Moniko, jak se na to dívá manžel? Je na 100% rozhodnutý od tebe odejít a být s ní, nebo ne? Víš, při rozcházení bývalý přítel měl tendence mě "očerňovat" a dělat problémy horší než byly - asi proto, že si říkal, že ten vztah přece nebyl zase až tak dobrý a on si uchlácholil své svědomí. Řekla jsem mu, ať toho nechá, že tak krásný vztah nemá cenu černit, že už jsme si to vyříkali, tak proč. A on to uznal. Možná i tvůj manžel říká, že tě vlastně neměl rád - ale jen proto, aby uchlácholil své svědomí, že ti ubližuje. Možná se snaží jen ve svých očích najít cokoli špatného, aby si zdůvodnil, že "jde do lepšího" a že ten váš vztah přece za moc nestál... (Jen tak na okraj, tady asi vznikají ty známé proklamace typu - maminka mi říkala, abych si tě nebrala, ty stejně furt nakupuješ a tak.)
Zkus si s ním v klidu si sednout (snaž se neplakat) a všechno s ním probrat. Jak si to představuje a proč chce jít za ní (na 3 měsíce??)... Držím palce.
Janina
|
| Monika | •
|
(27.3.2003 8:58:20)
Ahoj Jani,
cítím úplně to stejné jako Ty. Vím, že si někoho najdu, ale zároveň vím, že už ho nikdy nebudu milovat, tak jako svého prvního manžela. Už nikdy to nebude ta opravdová láska. Vždycky už všechno budu srovnávat s tím co bylo. Budu mít strach se otevřít, aby mi nemohl ublížit. Budu se bát, že mě bude mít rád víc než mu budu schopna dát já. Budu mít strach, že když se k sobě přiblížíme a budeme si důvěřovat, že mě zraní. Už navždy ve mě zůstane ta malá špatná myšlenka - "co když se to stane znovu".
Měli jsme začít letos na jaře stavět domek, ale máme ještě byt, takže mám kde bydlet. Rodiče mi nabídli, abych se vrátila domů, ale už nechci. Měla jsem tak dlouho vlastní domácnost, že bych si těžko zvykala být zase jenom dcerou, protože rodiče teď kolem mě chodí jako po špičkách. Snaží se vymyslet nějaký program, neustále mě pozorují a já si chci opravdu pobrečet a být s tím vším na chvíli sama. Zároveň je moc potřebuji, protože oni jediní jsou teď moje jistota. Můj pevný bod v životě.
Možná máš pravdu v tom, že mi říká, že mě miloval a když poznal ji, tak si uvědomil, že mě měl po celou dobu jenom rád. Možná chce, abych si ho zprotivila. Jenomže je to těžké. Vím, že to není pravda. Vím, že mě miloval a teď mi to možná chce jenom ulehčit tím, že tvrdí opak. Kdyby mě nemiloval, nedělal by pro mě tolik věcí. Při první příležitosti by odešel, ale vždycky mi tvrdil, že všechno ustojíme, protože mě moc miluje. Bože, jak ta slova teď bolí. Jak je láská velká a krásná a na druhé straně nesmírně bolavá.
|
| Janina-25 |
|
(27.3.2003 9:44:20)
No Moniko,
to snad ani není možný, jak jsou si ty naše příběhy podobné. Já jsem se za bývalým přítelem odstěhovala do jeho města a tak jsem se teď zase musela přestěhovat zpátky. K mamce. Je strašně hodná, milá, ale přesně jako jsi psala ty - kouká na mě ostřížím zrakem a zkoumá, jak mi je. To víš, že jsem si ze začátku taky potřebovala poplakat - ani jsem se tomu nechtěla bránit - a tak lidi v lednu mohli potkat v Praze v mrazu uslzenou ženskou s červeným nosem a v kostýmu... :o(( Bylo mi to úplně jedno, potřebovala jsem plakat, aby mi bylo líp, co jiného jsem mohla dělat?? Litovat se? To k ničemu není...
Mamka mi pomohla hodně tím, že jsem se měla kam vrátit a kde vůbec být. Ale je to strašně těžké zvykat si po vlastní domácnosti a svém klidu zase na něco jiného. Holt každá jsme jiná. No nic. Ze začátku respektovala, že se o tom nechci bavit (do éteru rozhlašujeme, že nám to neklapalo, nefungovalo, že je to takhle lepší), takže pravý důvod nikdo neví. Co je komu do toho? Moje mamka je hodná, ale bohužel má tentence všechno probírat do detailu, takže bych se určitě v budoucnu dočkala ne mě moc milých věcí..
Navíc jeho rodina je strašně fajn a pořád mě k nim zvou. Po nich se mi taky strašně stýská... A po jeho neteřích... :o((((
Janina
|
| Monika | •
|
(27.3.2003 10:09:15)
Jani,
máme to opravdu hodně podobné, protože i mě se stýská po jeho rodině. Nevím jestli už to ví. Přála bych si s nimi být a všechno jim říct, tak jako Tobě. Jenomže nemůžu, nedokážu se jim podívat do očí a vím, že jeho mamka by byla hrozně zklamaná, protože si mě moc oblíbila. Trošku se o ni bojím, aby to vydržela, až jí to manžel řekne. Minulý víkend jsme totiž u ní byli a všechno bylo úplně normální. Takže to pro ni bude asi pořádná rána. Chtěla bych se jí vybrečet na rameno. Říct jí, že klidně za mnou může přijet, ale neodvážím se jí zavolat. Vím, že manžel by si myslel, že mu ji chci vzít a proto nechám věci, tak jak jsou. Počkám a třeba se mi jednou ozve ona.
|
| Janina-25 |
|
(27.3.2003 10:15:40)
Moniko,
jestli je to rozumná a fajn ženská, tak se s tím určitě srovná. Těžko ale říct, jak se kdo zachová v takové chvíli. Když jsem byla já u nich na návštěvě (zatím jsem tam byla jednou), mluvila jsem s jeho maminkou o samotě a ptala se jí, jestli je to pro ní nebo pro kohokoli z nich nepříjemné, že už nepřijedu, neozvu se, že jim nechci komplikovat život a nechci, aby se někdo z nich cítil nepříjemně. Hodně mě překvapila tím, že mi řekla, že mě mají všichni moc rádi, že jsem jim nic neudělala a oni neudělali nic mě a že kdykoli budu chtít přijet, že mě rádi uvidí.
Zkus si s tchýní taky promluvit, uvidíš, jak bude reagovat. Třeba tě mile překvapí. Asi ale nemá význam osočovat z něčeho manžela, to by asi nebylo to pravé. Že si třeba můžete sednout na kafe, sejít se na neutrálním území, jesli je jí nepříjemné za tebou přijet. Určitě ocení, že to s ní chceš probrat a máš k ní důvěru..
Janina
|
| Monika | •
|
(27.3.2003 10:52:26)
Jani,
nechci z něčeho manžela osočovat. Stále ho miluji a nedokážu mu vůbec ničím ublížit. On chtěl, abych se s jeho mamkou nespojila a proto musím počkat, jestli mi zavolá ona. Dnes si příjde pro věci domů. Vím, že až ho uvidím, bude mě to trhat na kusy. Kéž by mě to roztrhalo fyzicky. Vždyť srdce už tak vypadá. Přála bych si, aby to všechno byl jenom zlý sen, abych dnes přišla domů a on mě objal se slovy: "Konečně jsi Miláčku doma". Tak moc to bolí. Vím, že budu muset být silná vyslechnout si, jak dořešíme zbývající věci, kdy si vyzvedneme rozvodové papíry. Proboha, já o tom nedokážu ani psát. Omlouvám se, že si tady pořád vylívám srdce.
|
| Jana 34 | •
|
(27.3.2003 12:59:17)
Moni,
ani dnes nestiham, prosim, budes-li chtit,zde je ma e-mail. adr. jana.benesova@email.cz Verim, ze se k psani dostanu. pa Jana34
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Jana | •
|
(26.3.2003 11:22:13)
Moniko, odepisovala jsem na Tvuj prispevek, jen jsem hlavicku popletla. Jana
|
|
| A-momentálně na MD v očekávání | •
|
(27.3.2003 9:13:11)
Chápu velice dobře tvé pocity, sama jsem si něco podobného prožila. Nebylo to manželství a ani to nebyl extrémně dlouhý vztah. Trval dva roky a toho dotyčného jsem milovala, jak nejvíce jsem dokázala. Pak najednou, stejně jako u tebe, mi sdělil, že má jinou a že můžeme zůstat milenci:-( Období to pro ne bylo horší než strašné a nejhorší na tom všem je fakt, že dnes jsem vdaná, mám milujícího manžela, mám ho ráda a máme kvalitní vztah, ale ten podraz tenkrát mne stále bolí a bolet bude. je to již dosti let na to, aby jsem zapoměla, aby jsem se vzpamatovala, aby jsem se začala v jeho přítomnosti(když se potkáme) chovat normálně. Ale nejde to a já vím, že nikdy to nepůjde:-( Nejhorší jsou ty první opravdové lásky, ty, ze kterých procitnutí znamená katastrofu. Svého manžela bych neopustila, vážím si ho, je mi oporou, kamarádem a bůhvíčímvším, ale to co bylo nikdy nevymažu a nikdy se s tím nesmířím. Pro tebe to bude daleko horší, ty jsi už měla "jistotu " a ideál daleko déle. je to kruté, ale nikdy nezapomeneš a slova, že časem vše přebolí jsou planá. Bolest se snad zmírní, ale NIKDY nezapomeneš......
|
| Monika | •
|
(27.3.2003 10:04:33)
Ahoj Aneko,
je mi stejně jako Tobě 26. Máš už děti? Já jsem si je hrozně moc přála. Možná jsem se na ně moc upnula. Přála bych si taky někoho najít. Někoho, kdo by mě měl rád bez přetvářky, opravdově. Moc Ti přeju, ať se svému manželovi dokážeš otevřít na plno, abys mohla znovu cítit tu báječnou zamilovanost a nechat se jí unášet někam do snů.
|
| A-momentálně na MD v očekávání | •
|
(27.3.2003 10:29:34)
Bohužel nemám žatím žádné děti, ač jsem vdaná čtyři roky, tak zatím nic. Z počátku jsem nechtěla, cítila jsem se mladá a chtěla jsem si prve uspořádat život a myšlenky. Pak, když jsem děti "v plánu" měla, jsem sice otěhotněla, nicméně nedonosila:-( Nyní jsem opět těhotná, ale teprve velice krátce, takže zatím mohu jen a jen doufat.....
Svého manžela mám velice ráda, potřebuji ho k životu a kdyby odešel, nesla bych to těžce. Ale není to ta první láska, není to to bezhlavé zamilování. Je to docela racionální vztah. Většinou mi to vyhovuje, vím co mohu čekat a neočekávám víc, ale někdy mi ta ukrutná poblázněná zamilovanost chybí. Ale jsem ráda, fakticky ráda, že je to vztah postavený na jiných hodnotách, než je hluboká láska(z mé strany) manžek stále opakuje, že mne miluje a to jsem nebyla jeho první partnerkou. On je jaksi jiný, jaksi jinak založený. Je to rodinný typ, který dělá vše jen pro mne a naší budoucí rodinu. Až ho obdivuji. Ne, není to ten typ, který si sám nikam nezajde, který mne nikam samotnou nepustí. je to ten typ, který má rád klid a pohodu a proto udělá vše.
Když se dnes dívám na vztah svého bývalého přítele s jeho ženou, děkuji mu za to, že mne opustil. Sice to byl šrám jako hrom a to na celý život, ale našla jsem jiné hodnoty v životě. Sice to už nikdy nebude láska na plný úvazek, ale mám pevný(doufám) vztah a partnera, od kterého se podrazu snad nedočkám.
Faktem je také to, co jsi tady psala Janě. Že už nikdy se nepohrneš do vztahu s takovými představami, jako jsi- jsme- to udělaly prvně. Můj manžel věděl o zradě, ketrou mi partner udělal. Řekla jsem mu to, řekla jsem mu, jak mne to bolí, že na něj nikdy nezapomenu. Řekla jsem mu vše. Asi ho to dost bolelo, ale věděl do čeho jde, věděl, že najít si cestu ke mně bude horší, věděl, že ho nikdy nebudu bezhlavě milovat, věděl, že vždy byl někdo, na koho si zavzpomínám. Smířil se stím a bral to jako fakt. Jsou dny, kdy se o mém bývalém bavíme, jako třeba včera, kdy mi řekl" vidíš jak by jsi dopadla, kdyby se s tebou nerozešel?" Je to víceméně bezvýznamná věta, ale pro něj to znamená mnoho, ví totiž, že ho mám ráda a že si uvědomuji, co v něm mám. A to nám velice vztah posiluje.
Moni, určitě si najdeš nového partnera, uritě budeš spokojená. Štěstí tady asi nikdy nebude, protože rána na duši je větší svinstvo, než zpřerážené nohy, ale věz, že partner, který tě bude milovat i přesto, že ty mu tu lásku neopětujež na 100%, bude tím pravým a jediným partnerem, kterého si budeš vážit. Uvidíš, že budeš mít zase svou rodinu, budeš mít miminko a budeš jednoho dne ráda, že to všechno dopadlo tak, jak to dopadlo. Tím nechci říci, že se se zradou bývalého smíříš. To se nikdy nestane.Věř mi.
|
| Monika | •
|
(27.3.2003 10:44:31)
Aneko,
přeju Ti, abys už brzy své miminko cítila a uvidíš, že Tě to naplní tak velkým štěstím a radostí, že časem ty špatné vzpomínky odejdou trošičku hlouběji. Nikdy neodejdou, ale možná si na ně tak často nevzpomeneš. Jsi silná žena a Tvůj současný partner musí být skvělý muž. Takže není důvod proč by vám to neklapalo. Přeju vám oběma jenom to nejlepší a ať se vám splní všechna vaše přání.
|
| A-momentálně na MD v očekávání | •
|
(27.3.2003 10:52:17)
Moni, děkuji Ti moc:-)
I Tobě jen to dobré, partnera, který tě bude nadevše milovat a miminko, které vám oběma bude obrovským pojítkem a štěstím.
Ještě jednou děkuji a hóóódně štěstí.
|
|
|
| Viky | •
|
(27.3.2003 10:54:36)
Milá Aneko,
můžu se Tě zeptat jak dlouho trvala Tvá první láska se smutným koncem a co chybí do 100% lásky k Tvému muži? Bezhlavá zamilovanost by ve vašem vztahu stejně po 4 letech manželství asi nebyla. V každém vztahu přijde postupně poznání toho druhého, jeho chyb a určité "vystřízlivění", láska se promění, ale pořád může být velmi hluboká, dokonce mnohem hlubší než na začátku. Připadá mi, že Tvůj vztah k manželovi začal hodně "racionálně", ale postupně se prohluboval. Mám prostě dojem, že si idealizuješ počáteční zamilovanost, která zřejmě z Tvé strany ve vztahu k manželovi chyběla, že se cítíš na celý život podvedená a zraněná, máš dojem, že žádná láska už nebude jako ta první... Máš pravdu, že žádná nebude stejná, ale může být dokonce mnohem krásnější. Myslím, i když jsem neprošla Tvou zkušeností a tak to těžko mohu posuzoat, že záleží jen na Tobě, jesli manžela chceš milovat, jestli se mu otevřeš po dlouhé době, kdy jsi zkoušela jeho pevnost a věrnost. Možná, že on na to čeká, když Ti stále opakuje, jak Tě miluje a někdy připomíná, jak bys dopadla se svým bývalým. Nebo myslíš, že si řekl - ona mě nikdy milovat nebude, nebude se mnou šťastná, ale bude mě mít aspoň ráda a bude si mě vážit, stojí za to do toho jít? Jestli ano, obdivuju ho, já bych to nedokázala (nebo bych spíš stále tajně doufala, že jednou se to změní a slova "miluji Tě" od své lásky uslyším :o))).
Přeju Ti hodně štěstí a hlavně hodně štěstí s mimískem, držím palečky!!!
|
| A-momentálně na MD v očekávání | •
|
(27.3.2003 13:34:44)
Docela jsi uhodila hřebíček na hlavičku, když jsi psala, že náš vztah byl zpočátku z mé strany racionální a až později jsem se zamilovávala. Ano, tak tomu vážně bylo. Né proto, že by se mi nelíbil, že by mi neimponoval. Prostě a jednoduše jsem už nechtěla stavět na lásce. Byla to sice dětinská úvaha, ale bohužel byla v té době mi vlastní. Víš, tomu 100% oddání se vášni, mi bránila jedna věta, která je sice hnusná, ale nadmíru pravdivá."Vlásce vždy vyhrává ten, kdo má rád míň". Můj první vztah začal v mých 18ti letech a byl to můj druhý partner. Zamilovala jsem se ani nevím jak. Trvalo to dva roky a až po dvou letech, kdy jsme se rozešli jsem pochopila, jak moc já ho milovala a jak málo on mne. Nejsem typ člověka, který by si něco udělal, to rozhodně ne, ale moc jsem se zatvrdila. Stala jsem se velice nepřístupnou. Když jsem potkala svého manžela, brala jsem to zpočátku jako vztah, který stejně nedopadne. A pokud jsem šla do vztahu s tímto, nedalo se nic jiného, než racionální vztah, očekávat. Postupem času jsem začala zvažovat, jaký život by byl vedle něj. Jaký doopravdy je a že mne má rád i s mými zlými vlastnostmi. Že mne bere takovou, jaká jsem. Když mi nabídl sňatek, odmítla jsem. Ale postupně i na to došlo. A já jsem začala zjišťovat, že né každý chlap je nutně takový hajzl, který domá líbá a za rohem souloží.
Když ti řeknu, že zpočátku jsem odmítala dávat najevo jakoukoli náklonost k němu, to zanamená, že na veřejnosti jsme se nevedli za ruce, neobjala jsem ho, nedala mu pusu, pouze v soukromí, tak ti bude připadat divné, proč se mnou zůstal. Já ti fakt nevím. Snad proto, že v soukromí jsem byla přístupnější a on mne asi vážně miloval.
Vím, že ho vždy budu milovat jen tolik, kolik unesu v případě zrady. I když si myslím, že za ta léta, jsem si k němu našla takovou cestu, že se po čtyřech letech manželství líbáme při tanci, držíme se za ruce na procházce, dávám mu najevo, že ho potřebuji, že bez něj bych nic nebyla. Ušla jsem kus cesty.
Mnoha lidem to bude připadat dětinské a hloupé, že se pubertální koza takto zamiluje. Nejsem příliš emotivní člověk, uvažuji převážně hlavou a city v mých jednáních nehrají a nikdy nehrály roli. Možná právě proto mne ten rozchod tak zaskočil. Tehdá jsem si uvědomila, že nejsem bezcitná krabice, že mi něco ublížilo. Nepočítala jsem s tím. Prostě to byla rána.
Nutno ovšem dodat, že jinak funguji v životě dobře a vyrovnaně a pokud toto o mně někdo neví z mých úst, netuší:-)
Můj muž je báječný člověk, který se věčně směje, který dělá všechno proto, aby jsem byla šťastná. Rozmazluje mne:-) Moc dobře si uvědomuji, jak strašně mu muselo být, když mi říkal, že mne miluje a já mu na to řekla, že bez něj taky nemůžu žít. Moc dobře věděl, proč ode mne nikdy neslyšel, že ho miluji, protože věděl, že bych lhala. Ale když přišla doba a já cítila, že to co teď prožívám je láska a řekla jsem mu jen tak před spaním, že ho miluju a potřebuji atd... reagoval tak,"že řekl, že toho mám nechat, nebo se rozbrečí" to mne dostalo. Musela jsem mu moc ubližovat, ale o to pevnější vztah máme. Teda myslím a doufám. Znal mne a věděl do čeho jde. Já jsem do vztahu vstupovala jen s tím, že zkrátka nebudu nějakou dobu sama. Což jak sama uznáš, je přístup k ničemu. Přesto se to povedlo a já jsem spokojená. Chci s ním dítě, on se na něj třepe jak malý. Vím, že pokud se nic nestane, že až budu stará, budu vděčná za ten život, který mi on dal.....
Ještě nazávěr ti moc děkuji za přání, taky doufám, že se to povede, už kvůli němu, nesl to docela špatně. A nezlob se, že ten příspěvek je tak dlouhý. Ovšem stejně jsem nenapsala vše, co jsem napsat chtěla:-)
Měj se hezky Viky
Anežka
|
|
|
|
|
|
|
| Šárka | •
|
(29.3.2003 10:28:58)
Ahoj Jano,
pravda, na dlouho jsem se odmlčela. Ne že bych na vás všechny, které mi držíte palce, zanevřela...
zkrátka doba, kterou prožívám, je hodně složitá a tak, jak máš období, kdy se chceš ze všeho vypovídat, přijde i čas nevidět, neslyšet, nešťourat se v sobě, ...
Dnes jsem tento klub navštívila cíleně, podle názvu Rozvod. Takže je ti to jasné.
Po pěti měsících jsem v sobě našla dost síly, abych manžela požádala, aby se odstěhoval. Po celou dobu se choval "slušně", veškerý čas mimo pracovní dobu trávil se mnou a synem. Ale to už tu jednou bylo...
Jak jsem se dozvěděla od společných známých, Lenku si udržoval v naději, že se k ní někdy odstěhuje (nechápu jak). Během dne doprovody k lékaři, návštěvy ... stále stejné.
Já už se dlouho neptala a sbírala odvahu. Stejně, přes veškerou slušnost už v tom našem manželství bylo čím dál méně toho, proč to udržovat. čím dál víc témat, o kterých jsme nemluvili,...
Včera to bylo 14 dní, kdy jsem ho požádala o odchod. V klidu, vyrovnaná, smířená. On se začal bránit, tento styl života mu vyhovoval. Takže sliby, prosby, omluvy, pokusy o kompromisy. Některé, teď už nepodstatné drobnosti, to celé urychlily a v pondělí se odstěhoval. Nebylo to snadné, nakonec jsem to já, kdo rozbíjí rodinu. V očích syna rozhodně. Právě ale kvůli němu jsem to musela udělat (i kvůli sobě). Jak se po čase dívat na to,že spolu žijí jeho rodiče, kteří si sebe neváží, třeba by došlo i na hádky a ponižování, nevím. Pro mě nastal ten správný čas, dovolila jsem si ten luxus (a situace a zbabělost mého muže mi to umožnily) mít možnost vzít celou situaci do svých rukou... Do porodu mělo být asi 6 týdnů, byla šance spoustu věcí vyřešit, naplánovat...rozvod, péči o syna, peníze...
Ve středu se narodila Natálka.
Zavolala mi to jedna známá. "Otec" byl v době porodu u našeho, tou dobou nemocného, syna...?
Asi 2 hodiny po narození dcery mi volal, ne aby mi to oznámil, ale aby mě požádal o doprovod na jednu společenskou akci příští týden. Bez komentáře...
Jak teď neobjektivně hodnotím situaci: manžel bydlí v bytě své milenky, ona bydlela i snad bude bydlet u svých rodičů. Jemu se k ní opravdu nechce (kdybyste tušily, jaké "perly" jsem za poslední dny musela vyslechnout...a o čem si s ní mám večer povídat?)a přes syna se snaží udržet častý kontakt se mnou.
Je to všechno pár dní, hlavu mám z toho celou zamotanou, ale už se mi nelíbí "kupčení" se synem, rozvod ať si zařídím sama, on se vlastně rozvádět nechce (vyhovoval by mu dosavadní způsob života, takový pokus o bigamii...). Diagnóza - totální absence empatie (to nemám ze své hlavy, ale všechno to vysvětluje...).
Až se trochu vzpamatuji, požádám vás, zkušenější (bohužel), jak prokličkovat rozvodem, ...au.
Šárka
|
| Lionka | 
|
(30.3.2003 12:11:34)
Ahoj Šárko,jsi velmi odvážná a sebevědomá žena - to je poznat.Umíš se zodpovědně poprat a vyrovnávat s nástrahami života.
Přeji ti mnoho sil (odvahu - to základní již máš) na vyřešení rozvodu a štěstí v dalším životě.
Pevně věřím,že svého štěstí dosáhneš - bude líp,věř.
|
|
| Jitka | •
|
(30.3.2003 21:18:38)
Šárko, klobouk dolů. Přeju Ti i nadále dost sil a do budoucna kopec štěstí. V téhle situaci nikdo není vítězem, nicméně pouze Tebe si lze skutečně vážit. Držím palce pro doby příští.
|
| Klenoflejn+4 | 
|
(30.3.2003 23:22:25)
Začnu jako Jitka : Šárko, klobouk dolů. Obdivuji Tě mimojiné za to, že ses za těch pár měsíců od prvního příspěvku nesložila, nýbrž našla v sobě spoustu síly, odvahy, sebeúcty... Nejspíš opravdu platí to známé, trochu otřepané " Co tě nezabije, to tě posílí..."
Myslím, že jsi fakt udělala to nejlepší. Moc ti držím palce. Věřím, že potkáš někoho, kdo si tě zaslouží.
A ještě...jestli jsi náhodou ta Šárka, co psala do "Názorů na články...", tak máme i na politiku naprosto stejný názor.
|
|
|
| Janina-25 |
|
(31.3.2003 9:06:20)
Ahoj Šárko,
jak už psala Klenoflejn, heslo "Co tě nezabije, to tě posílí" opravdu funguje. Jen s tím rozdílem, že já ze začátku myslela, že mě to spíš "zabije" než "posílí". Ale člověk je tvor přizbůsobivý a vůle přežít je obrovská.
Všechny začátky jsou těžké, nicméně ten "začátek" toho zvykání si na to, že už s ním nebudeš, nebudete trávit volné chvilky a další a další věci jsou prostě těžké (a divné)... Věř ale, že to půjde (myslím, že to víš asi sama už dobře) :o(( a ty budeš zase šťastná. Píšu to vlastně pro nás obě... :o)
Šárko, díky, že jsi se ozvala, doufám, že jsi se rozhodla správně a že od teď to bude jen a jen lepší. Víš, i já teď občas zalituju, že to takhle dopadlo. Chtěla bych být s ním, stýská se mi.. Ale člověk je fakt jednou dole a jednou nahoře a stačí si vzpomenout na to, jak jsem se trápila a dohadovala se, jestli není náhodou s ní.. a hubla... a plakala v noci, zatímco on spokojeně spal... a že jsem věděla, že na ní pořád myslí.. ach jo, to trápení bych fakt vrátit nechtěla.
Přeju ti, aby syn až bude větší za tebou přišel a řekl ti, že to takhle bylo lepší, že měl spokojenější dětství.. Bez ustarané strhané mamky.
Třeba opravdu za nějakou dobu (rok, dva) až se z toho vzpamatuješ - přijde někdo, koho budeš mít moc ráda a on bude mít rád tebe a tvého syna a třeba budete mít spolu i další mimčo. Já vím, že je to hudba vzdálené budoucnosti, ale když je mi nejhůř, tak já si to maluju takhle narůžovo a pomáhá to... :o) Hrozně moc bych ti to přála (a ostatně i sobě).
Měj se Šárko krásně a přeji hrozně moc štěstíčka a lásky do dalšího života!
Janina
Jedno vím ale jistě, od nynějška razím heslo, že lepší je VĚDĚT!!! Věřte mí, že vím, co říkám...
|
| Hanka | •
|
(4.4.2003 12:36:49)
Sarko, tak to vypadalo, ze jste tuto situaci vyresili a manzelstvim to neotraslo. Mnohokrat jsem si na Tebe vzpomnela, ze se blizi duben a prijde na svet dite / hrich Tveho muze/ Myslela jsem si, ze se Vam podari krizi vyresit, ale ono to asi bylo nad Vase sily. Sli jste jeste k nejakemu odbornikovi???
Nebo jste navstivili jen toho jednoho razantniho pana??? No, tak nakonec XY ziskala to co chtela a Tobe bude platit manzel alimenty. Ale ja osobne bych taky nebyla tak silnou, abych neco takoveho dokazala manzelovi odpustit. Synovi, uz je dost velky, bych proste popravde vsechno rekla. Preji Ti hodne sil :), protoze timto jeste nic nekonci...
|
| Šárka | •
|
(5.4.2003 8:49:53)
... navšívili jsme ještě další odbornici přes rodinné problémy. Ta paní je přesně to, co jsem čekala už napoprvé... Hodně mi pomohla, zorientovat se v celé situaci, nalézt sama sebe, oddělit podstané věci od nepodstatných. Od ní pochází označení manželovi diagnózy...
Chodili jmse k ní oba, každý zvlášť. Asi před 6 týdny to manžel vzdal...? Navrhl jí, že přivede Lenku a psycholožka to odmítla... Z jeho strany to byl veliký ústupek (i já jsem mu to před časem navrhovala, promluvit si všichni tři - Lenka nechtěla), ale v podstatě to mělo znamenat: porovnej obě a pak mi řekni, co mám dělat, ať to nejsem já, kdo to rozhodne...klasický přístup.
Ve středu mě navštívil v práci, ani moc nemluvil...plakal. Byl ochoten okamžitě hodit přes palubu svou přítelkyni i svou dceru, jen když mu dovolím vrátit se.
Přiznám se, docela mě dostal. Za 14 let, co ho znám, jsem ho takhle na dně neviděla. Bylo mi ho moc líto a já se musela moc snažit být tvrdá... Jediný kompromis, na který jsem přistoupila, že podám žádost o rozvod až za měsíc...a on bude čekat, až zavolám. Jenže...bude čekat a zároveň žít s Lenkou! (Přitom pro něj není problém žít na čas v práci, vlastně tam má i něco jako byt...) Je to tak absurdní, že jsem mu to ani nevymlouvala...
Pomohla mi, jako teď často, jeho sestra. Řekla mi - JEMU je zle, protože ON má problémy, ON je na dně, když bylo zle tobě a synovi, on byl v pohodě...
Nevím přesně, co ho do této situace dostalo. Hodně tuším...třeba to, že prý Lenka zatím neměla na miminko připravené vůbec nic. Takže teď manžel sám zařizuje nezařízenou garsonku a připravuje pro svou dceru úplně všechno...on, který vždy spoléhal i na to, že mám pro něj po ruce čistý kapesník!
Naivita a roztomilá nezodpovědnost někdy mohla být roztomilá, ale v praktickém životě?
Nestalo se a nestane nic, co bych nepředpokládala a před čím bych ho už dávno nevarovala...
A já potřebuji někoho, o koho bych si mohla vážit, o koho bych se mohla v životě opřít a tím už můj muž není.
|
| Ijka | •
|
(8.4.2003 17:47:49)
Šárinko,sleduji Tvůj příběh,moc Ti držím palce.Máš můj obdiv za to,že jsi dokázala říct manželovi,aby se vystěhoval.Budeš ale ještě potřebovat hodně a hodně sil.Mně opustil manžel po 25letech šťastného manželství.Bylo to jako blesk z čistého nebe. Ráno jsme byli nakupovat jako šťastná rodinka na vánoce a odpoledne nám oznámil,že nás opouští. Rozbil mě a synům domov z hodiny na hodinu.Nerada na to celé už vzpomínám(stalo se to před dvěma lety). Dnes už mám po rozvodu-táhl se dva roky...
Ale můžu Ti říct,že po roce jsem přišla na to,že nic lepšího mě nemohlo potkat.Dalo by se říct,že jsem znovu ožila. A už nikdy víc bych nechtěla vrátit čas.
A tak si myslím,že třeba i Ty jednou přijdeš na to,že nic lepšího Tě potkat nemohlo. Neboť věz,že nic na světě se neděje bez příčiny.A všechno zlo je k něčemu dobré.Jen třeba teď nevíš,k čemu je teď to zlo,které se Ti děje.Člověk,který prožije velkou bolest se znovu odrazí od dna a vyjde z toho boje jako jiný,ale mnohem silnější jedinec.
Uvidíš,že na konci toho trápení znovu najdeš samu sebe a budeš šťastná a spokojená žena a matka.
|
|
|
| Sarka | •
|
(5.4.2003 8:52:32)
... navšívili jsme ještě další odbornici přes rodinné problémy. Ta paní je přesně to, co jsem čekala už napoprvé... Hodně mi pomohla, zorientovat se v celé situaci, nalézt sama sebe, oddělit podstané věci od nepodstatných. Od ní pochází označení manželovi diagnózy...
Chodili jmse k ní oba, každý zvlášť. Asi před 6 týdny to manžel vzdal...? Navrhl jí, že přivede Lenku a psycholožka to odmítla... Z jeho strany to byl veliký ústupek (i já jsem mu to před časem navrhovala, promluvit si všichni tři - Lenka nechtěla), ale v podstatě to mělo znamenat: porovnej obě a pak mi řekni, co mám dělat, ať to nejsem já, kdo to rozhodne...klasický přístup.
Ve středu mě navštívil v práci, ani moc nemluvil...plakal. Byl ochoten okamžitě hodit přes palubu svou přítelkyni i svou dceru, jen když mu dovolím vrátit se.
Přiznám se, docela mě dostal. Za 14 let, co ho znám, jsem ho takhle na dně neviděla. Bylo mi ho moc líto a já se musela moc snažit být tvrdá... Jediný kompromis, na který jsem přistoupila, že podám žádost o rozvod až za měsíc...a on bude čekat, až zavolám. Jenže...bude čekat a zároveň žít s Lenkou! (Přitom pro něj není problém žít na čas v práci, vlastně tam má i něco jako byt...) Je to tak absurdní, že jsem mu to ani nevymlouvala...
Pomohla mi, jako teď často, jeho sestra. Řekla mi - JEMU je zle, protože ON má problémy, ON je na dně, když bylo zle tobě a synovi, on byl v pohodě...
Nevím přesně, co ho do této situace dostalo. Hodně tuším...třeba to, že prý Lenka zatím neměla na miminko připravené vůbec nic. Takže teď manžel sám zařizuje nezařízenou garsonku a připravuje pro svou dceru úplně všechno...on, který vždy spoléhal i na to, že mám pro něj po ruce čistý kapesník!
Zatím se nestalo a myslím, že ani nestane nic, co bych nepředpokládala a před čím ho už dávno nevarovala.
A já potřebuji mít v životě někoho, koho si vážím a o koho se můžu opřít... a tím už pro mě můj manžel není.
|
| Klenoflejn+4 |
|
(5.4.2003 10:46:21)
Šárko, jsi statečná, inteligentní, silná ženská...a naštěstí si to už i uvědomuješ.
Myslím, že od tebe manžel dostal šanci, kterou by mu většina z nás ani nedokázala dát. Když už udělal to, co udělal, mohl to ještě pořád rázně ukončit, slušně je obě zajistit a nevymýšlet absurdní dramata o tatínkovi pro 2 rodiny. Však ona by Lenka Natálce jistě nějakého tátu našla, psala jsi, myslím, že je mladá a celkem hezká...Třeba mohla mít brzo tátu na plný úvazek.
Jedině tak jste mohli žít všichni celkem normálně, i když s jizvou na duši.
Takže ho teď nelituj.
Držím palce.
|
| Hanka | •
|
(6.4.2003 1:57:58)
Sarko,dekuji za reakci. Nechci stale pitvat Tvou bolest, ale jako bych ve Tvem manzelovi videla toho sveho. Sice nema nemanzelskou dcerku, ale jinak je uplne stejny. Take spoleha ve vsem na mne atd. Take mame od narozeni naseho ditete krizi a nejak z jeho strany reseni ne a ne vypadnout. Kamaradka mi rekla, ze chalpi jsou neradi pritlaceni ke zdi, ale ja mam rada proste jasno. Jeden nas znamy rekl, ze dokud o sve jiste / me/ neprijde, tak si vlastne neuvedomi o co vlastne prisel. Skutecne souhlasim s Kleofejn, ze mel dost casu korektne vsechno vyresit a ukoncit. Slecna XY by dokazala jiste udelat oci i na nekoho jineho. Jiste,ze je to taky jeho dcera, ale otec je vzdy nejisty a navic kolik je muzu, kteri ani nevi, nebo jen plati alimenty a s detmi se nestykaji viz K. Sip a jeho kauza. No Sarko, napis zase po nejake dobe, jak se u Vas situace resi nebo neresi. Tak nejak vidim, ze jsme si hodne podobne:)
|
|
|
| Monka | •
|
(7.4.2003 10:38:50)
Ahoj Šárko,
moc Ti držím pěsti, abys i nadále byla silnou ženou. Uvidíš, že to dokážeš! Můj muž mě taky postavil do podobné situace, že má mě a potom ještě našel jinou a chce ji víc poznat, aby věděl, s kterou chce být. Na tohle jsem nehodlala přistoupit. Celý měsíc jsem se ho snažila, aby mi řekl, v čem je jiná, ale marně. Zahrával si se mnou jako kočka s myší. Řekl, že je to hloupost, že přece ví, že má rád mě a já byla šťastná. Jenomže další večer byl na dně a řekl, že miluje ji. Takhle se to táhlo měsíc. Měsíc, kdy jsem nemohla pořádně jíst, spát. Myslela jsem jenom na to, jak se ON rozhodne. Jenomže potom mi vyčetl, že jsem se o něho moc starala, že jsme to spolu všechno řešili rychle, že nám všechno vycházelo snadno. (Musela jsem se hodně otáčet, aby to tak bylo, ale nic nebylo nemožné, když jsem věděla, že na konci čeká ON a já nám splním další sen). Dnes vím, že to byla chyba. Úplně jsem přitom zapomněla na sebe a teď musím začít znovu. Dnes jsem už sama sebou, ale je to hodně těžké. I když mám občas dobrou depku, tak jsou chvíle, kdy jsem opravdu šťastná. Přála bych si posunout čas dopředu a být tak silná jako Ty. Přeju Ti v životě moc štěstí a drž se.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| pavouk | 
|
(23.12.2002 17:18:05)
Něco podobného jsem si měl přečíst před 25 lety a dneska jsem nemusel mít strach z deprese a místo (dobrovolně) ve službě jsem se mohl těšit na klidné Vánoce s milovanou ženou. Proboha, proč se nedá vrátit čas!
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)