Vzpomínka na dětství a dospívání, aneb zpověď dívky, která se stala obětí domácího násilí

První jízda na kole

Jakmile zavřu oči, vidím malou holčičku, kterou maminka učí jezdit na kole. Trpělivě běhá vedle jedoucího kola, jednou rukou drží dcerku za rameno, aby ji dala pocit jistoty a burcuje ji slovy: "Šlapej, šlapej..." A dívka, pro níž jsou maminčina povzbudivá slova hnacím motorem, zabírá do pedálů, nabírá rychlost, vítr ji češe dlouhé vlnité vlásky z čela a jedeee...Rozjetá jak parní lokomotiva hledá očima maminku, kterou ale nevidí...V tu chvíli ztrácí rovnováhu, roztržitě otáčí řídítkama na obě strany a padá. Rozbité koleno, leknutí a náhlý pláč však brzy vystřídá upřímná radost. Vždyť jsem poprvé jela na kole bez pomoci, úplně sama.

Vitacitová pochoutka

Vzpomínám si na radost z koupeného Vitacitu...vylouděná koruna padesát, červená dlaň, rudý jazyk a široký úsměv...

A co teprve nejlahodnější svačina - chleba s máslem a kečupem!!! Dneska se nad tím spíš pozastavuji, nejspíš bych to už asi nejedla:-))).

Je zajímavé, co člověku utkví v paměti...

První z mnoha povinností

Zabrousím-li do jiného koutku ve své paměti, ihned se mi vybaví ne zrovna záviděníhodné povinnosti...

Asi to tak musí být, že se nejstarší sourozenec stará o mladšího...V mém případě o jeden a půl roku mladší sestru. Věřte mi, že v pěti letech mít na bedrech povinnosti jako dovést sestru do školky (kam jsme tedy chodily spolu), dohlédnout, aby měla správně nazuté bačkorky (nééé tedy "kozí nohy") nebo zastrčené tričko, protože s holými zády můžeme nastydnout, to není zrovna nic, na co by člověk vzpomínal rád...

Vzpomínka na vlastního otce

A co teprve vzpomínka na otce...Jaký byl??? Ráda bych řekla, že ten nejlepší táta na světě!!! Ten, co nám vyprávěl pohádky, hrál s námi nejrůznější společenské hry a jezdil nám neustále ukazovat hezká místa, na která bychom měly touhu se vracet...Ne ne...je to úplně jinak...

Můj otec si svou povahou a chováním vysloužil nálepku otce špatného. No řekněte sami...

Náladovost, nevstřícnost, pusa plná slibů a agresivní chování projevující se boucháním dveří a hlasitými nadávkami, to bohužel nejsou zrovna vlastnosti, kterými by se člověk mohl pochlubit. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě měl rád. A říká-li vám navíc, že budete stejná jako máma, čímž myslel hrozná, jak ji viděl, pak to lze jen shrnout slovy "špatný otec"...

Ani se nemohu zlobit na maminku, která se rozhodla takový život od základů změnit...Už když mi bylo málo přes pět let, se mi maminka svěřila, že od "tatínka" jednou utečeme.

První pokus nevyšel

První pokus nevyšel. Jednoho dne, který byl zase jedním z těch méně příjemných, jsem dostala od maminky úkol. Toho dne se otec rozhodl, že nám všem zabaví klíče od bytu. My se sestrou jsme tak přišly o barevnou tkaničku s klíčem, která nám zdobila krk a maminka o svůj svazek. Otec umíněný, zoufalý a se slzami v očích odešel vyčerpaný do ložnice, kde ulehl a zabavené klíče schoval pod polštář. Oddechly jsme si...

Rozhostilo se ticho a na chvíli byl klid. Maminka však byla odhodlanější než-li jindy a požádala mě, abych se pokusila získat alespoň jedny klíče.

To pevné stisknutí, když jsem se se svou malou ručkou pokoušela ukořistit klíče vysvobozující nás z té napjaté a nepříjemné situace si pamatuji doposud. Kdo by tenkrát tušil, že nastanou chvíle mnohem horší???

Jedna ze zlých her vlastního otce

Přetahování se o pozornost a nekalé hry, v němž děti hrají hlavní role, jsou to nejhorší, co se dětem může stát.

Představte si...Měly jsme se sestrou slíbené kino...maminka nás doprovodila, posadila na zakoupená místa a rozloučila se slovy: "Až to skončí, počkáte na mne před kinem, já si vás vyzvednu." "S nikým jiným nikam nechoďte, ani samy!!!"...Souhlasně jsme pokývaly hlavou a už se těšily na pohádkový film.

Po skončení jsme dle pokynů šly čekat před kino. A jaké bylo naše překvapení, když tam na nás čekal otec. Říkal, že si nás přišel vyzvednout a že jdeme domů. Chvíli jsem pátrala po tom, proč ta změna plánu a kde je maminka, ale pak jsem bez většího váhání poslechla a odešla s otcem. Doma pro nás vymyslel super hru na schovávanou...Říkal, že koho maminka nenajde, vyhrává dobrotu. Lákavá nabídka pro dítě, že??? No a tak jsme samozřejmě hledali místo, kde budeme nejlépe ukryté. Skříň v ložnici se zdála býti nejideálnější. Otec byl navíc ochotný nás v ní i zavřít a my se těšily na odměnu. Zanedlouho jsme uslyšely klíč v zámku a v zápětí vyděšenou maminku. Plakala, vysvětlovala situaci, zoufalá chtěla volat policii, že ji unesl někdo děti. Nenašla nás před kinem, jak jsme se domluvily. Jakmile jsem pochopila, že to byla od otce rána pod pás, snaha maminku vyděsit, začala jsem usilovně bouchat na dveře od skříně, abych ji mohla říct, že jsme v pořádku doma a omluvit se, že jsem neuposlechla, co říkala. Jenže já ještě tenkrát netušila, že se tátovi nedá věřit a že umí být takhle zlý...

Domů jsme se už nevrátily

A co bylo dál??? Maminka oznámila otci, že ještě půjdeme na návštěvu k tetě...Šly jsme a domů se už nikdy nevrátily.

Byl to šok, změna...Vzpomínám si, že mé slzy vyvolaly představy plačícího otce, který prosí, abychom se vrátily...bylo mi tenkrát hodně úzko...A to i přesto, že jsem otce ráda neměla...Postupem času jsem ale cítila úlevu...

Netrvalo to příliš dlouho a do našeho života vstoupil nový muž. Sympatický a hodný. Staral se o nás jako o vlastní a maminka konečně vypadala spokojeně a šťastně. V té době jsme všichni bydleli u tety, ke které jsme "utekly". Později se na nás ale usmálo štěstí a byl nám přidělen byt. Konečně jsme měli každý nějaké to místečko pro sebe a pocit soukromí. To však jen do chvíle, než naše krátké společné soužití nepřevrátila naruby o deset let mladší sestra...

Co tomu předcházelo???

Než však vstoupila do našich životů, předcházelo tomu také nemilé období.

Vybavuje se mi důtka třídního učitele za útěk při vycházce na škole v přírodě, ten strašlivý trest, který jediný na mě tenkrát platil...ostříhání mých dlouhých vlasů...poznámka ve sdělení učitele o tom, jak nedětské mám chování...je vůbec možné, že bych v osmi letech byla taková zlobivá:-)))???

Nečekaný výlet

O rok později...Děsivý sen, že někdo nadává mamince a vyhrožuje jí...A hned ráno brzké vstávání, narychlo zabalené věci a náhlý odjezd na výlet. Rozespalá a ještě nic netušíc jsem v rychlosti plnila, co maminka nakázala. Blízko domu už bylo přistavené auto, ve kterém seděl strejda se synem a vyjelo se. Z rozhovoru vpředu sedících dospělých mi pomalu začalo docházet, že můj hrozivý sen byla skutečnost, něco, co se tu noc opravdu stalo...Fakt, že chtěl někdo ublížit mamince, kterou miluji, která mě láskyplně hladila po vlasech a tvářích, když jsem to potřebovala. Která mi utírala slzy, když jsem plakala a konejšila mě, když cítila, že mi to pomůže. Maminka, která mi již tenkrát dávala rady do života, ale i lekce, které mě posílily...Ten pocit byl nepopsatelný.

Dokázala tenkrát zakrýt své obavy a přesvědčit nás o tom, že vše bude zase v pořádku a není se čeho bát...Věřila jsem ji.

Návrat z výletu byl pro nás všechny plný očekávání...Maminka se mi nebála říct, jak se věci mají. Nechala nás u tety do doby než se situace vyřeší. Každý den byl nesmírně dlouhý. Věděla jsem, že buď se vrátíme domů nebo nám začne nový život...

Přišel den, kdy se pro nás maminka vrátila a s úsměvem na rtech nám řekla, že jedeme domů...Na mé vtíravé otázky vždy odpověděla, nikdy neřekla: "Není to Tvá věc, to je mezi dospělými." Věděla jsem vše. Již tenkrát mezi námi vzniklo zvláštní pouto.

Překvapující zpráva

Situace se uklidnila, náš život najel do starých kolejí. Až jednoho krásného všedního dne, kdy jsme se se sestrou vracely ze školy domů, čekali na nás "rodiče" ruku v ruce v obýváku, aby nám sdělili velikou novinu.

Ono sdělení bylo krátké, ale výstižné: "Budete mít sourozence!" řekla maminka a na souhlas se podívala na nevlastního otce...

Věřte mi, bylo to vážně překvapení.

Narození sestry

Když se sestra narodila, nebylo to moc hezké miminko. Zarudlé, šišatou hlavu, na ní chmýří, buď spinkalo nebo plakalo. Věděla jsem, že vnímá jen naše stíny a hlasy a těšila jsem se, až konečně uvidí...Jejda, jak já se bála ji pochovat...že mi upadne!!!:-)))

A tím začaly další povinnosti...

Víte, jak jsem nesnášela žehlení plen a kapesníků??? Ale brzy jsem byla celkem ve všech základních věcech týkající se péče o miminko zběhlá. Přebalování, krmení a příprava Sunaru, který ještě tenkrát dělal ty hrozné cucky, chovat, konejšit, koupat i ukládat ke spánku...

Soboty a neděle určovalo mé vstávání broukání, žvatlání, později první slůvka mé nejmladší sestry. Jakmile jsem zaslechla, že je vzhůru, už jsem stála u postýlky a brala ji sebou do postele, aby se rodiče vyspali.

Nejvíc mě štvalo to neustálé odmítání kamarádek, kterým jsem musela vysvětlovat, že než si s nimi budu moci hrát na schovku či krvavé koleno, musím sestru venku uspat v kočáru...

Nejdřív jsem nadávala, že s ní jako s nemluvnětem není žádná legrace, později zas byla příliš živá a přála jsem si opak.-)))

S oslavou jejích prvních narozenin jsme se znovu stěhovali. Tentokrát do velkého bytu, kde se naše pětičlenná rodina necítila stísněně.

Jak zhodnotit léta chybějící do dospělosti???

Kéž bych měla v hlavě více hezkých zážitků než těch ošklivých. Nikdy nezapomenu na nástup na střední školu. Začali jsme totiž studovat s maminkou společně. Každá jiný obor, já jsem byla na denním studiu, ona na dálkovém a tudíž i o rok delším. Každé se tím malinko změnil život, maminka se zabývala studiem a prací, já také studiem a navíc jsem měla plnou hlavu kluka, se kterým jsem začala chodit. Nebyla to žádná týdenní známost, ba naopak. Celé studium střední školy jsme byli spolu.

A táta??? Ten v té době začal opravdu pít. Alkoholu holdoval od počátku, ale zmiňuji se o tom až nyní.

Náš život se změnil v peklo. Žily jsme ve strachu, co se stane až přijde domů z hospody. Nedokázal totiž pít, aniž by přišel s dobrou náladou, nebyl agresivní a zlý. Nevzpomenu den, kdybychom nebyly v napětí. Hledala jsem klid ve vztahu, který jsem udržovala. Měla jsem kam jít a to mě drželo mnohdy nad vodou...

Nikdy nezapomenu na ty strašlivé scény, kdy jsem měla strach, že se mamince něco stane. Že nezůstane jen u výhružek o ukončení maminčina života...Nejvíc jsem se bála dnů, kdy táta začne řádit a já nebudu doma a nebudu moct zabránit neštěstí.

Strašily mne myšlenky, že mi někdo zavolá do školy, že musím okamžitě domů, že se stala "nehoda"...Už tenkrát jsem cvičila svůj mozek. Neustále jsem totiž hledala řešení možné katastrofy. Například: V plnoletosti adoptovat nejmladší sestru, aby nemusela do dětského domova, zajištění veškerého zázemí, aby mi to soud umožnil apod.

Neumíte si představit, jak to bylo náročné. V mém okolí mi nikdo nerozumněl. Vrstevníci mnoho nechápali, co pořád řeším.

Sousedi si na nás neustále ukazovali prstem, jako co jsme to za rodinu...Několikrát se stalo, že jsme se procházely po městě a modlily se, aby táta usnul a my se mohly vrátit domů, aniž bychom se bály, že se nám něco stane...

Strašně dlouho se táta držel jen slovního napadání. Jenže jednou zkusil více. V opilosti a se zlostí, kterou v sobě neustále měl, vysadil prosklené dveře od pokoje a šel s nimi proti nám se slovy, že nás zabije. Naštěstí nevydržel náš hysterický křik a praštil s nimi před námi tak, že se skleněná výplň rozsypala všude kolem nás. Zřejmě mu to stačilo, protože si šel lehnout, nezapomněl nahlas pustit klasickou rockovou muziku, při jejímž poslechu jsme slyšely bušení srdíčka jedna druhé. Neuvěřitelných třináct let trvalo tohle, jak já říkám, psychické týrání. Časté zásahy policie, odvozy na záchytku a podobné nepříjemnosti.

Přišel však den, kdy to skončilo. Jednoho dne, když takhle přišel domů a my už byly naučené mu vyhovět, vše odsouhlasit, jít mu z cesty, zavřít se do pokoje a nevycházet, jsem to neudělala. Slovní potyčka vyústila ve fyzické napadení z jeho strany. Bránit mě přiběhla maminka, která pár facek schytala taky. To už byla na cestě policie a snažila se vypjatou situaci řešit. Závěrem však jen možnost podání trestního oznámení, které by bylo zhodnoceno jako přestupek a řešil by se pokutou...

Zdá se vám to neuvěřitelné??? Mně taky, nicméně mě nezbil tak, abych musela do nemocnice a tudíž nebyl nikde žádný záznam, na jehož podkladě by se to řešilo jinak...Úsměvné, že???

Nejvíc bolí slova lidí, kteří neví, o čem mluví...

A víte, jak bolelo, když jsem slyšela ty chytráky, co říkali, že si moje mamina drží takového chlapa, protože to asi nejspíš potřebuje??? To bych jim nejraději ucpala ústa, protože mnohdy vůbec nevěděli, o čem mluví.

Jsou opravdu situace, kdy je žena naprosto zoufalá a bezradná...

Když máte vážně strach, třesou se vám kolena, že se nemůžete postavit na nohy, cítíte, jak se vám dělají mžitky před očima, snažíte se sebrat poslední kousky sil a postavit se dané situaci...Kolikrát je to takový výkon, že si to málokdo uvědomí....

Závěrem

Některé vzpomínky na dětství a dospívání nebývají zrovna růžové. Proto si važte každé chvíle, která se obejde bez hádek, nadávek, ponižování či snad facek.

Na domácím násilí je nejhorší to, že se o něm nemluví, odehrává se za zavřenými dveřmi a oběti často mlčí či mlží.

Nebojte se ozvat a skoncovat s životem plného násilností...