Zažila jsem také peklo a stále zažívám

Milá Jano,
můj příběh je trochu jiný než tvůj, ale v podstatě jsem zažívala podobná muka jako ty, sice jsme nikam neutíkali před otcem, ale nejradši bych to tenkrát udělala, také hned po maturitě jsem odešla z domova. Můj otec byl doslova sadista, denně mě bil až do krve, kopal do mě, ponižoval mě, třeba za dvojku v žákovské nebo, že jsem mu odpověděla špatně, prostě jinak než on chtěl. Takto se choval jen ke mně, k mé o osm let mladší sestře byl jak milius a je dodnes, vlastně oba rodiče dnes jsou babičkou a dědou pro dceru mé sestry. Mám tři krásné, zdravé děti, které nám dělají jen radost, ale našim nic neříkají. Je mi 35 let, stále trpím pocitem méněcennosti, stále mám z něčeho strach.
Mohla bych psát dál a dál, bylo by to na román, vlastně ani maželství nemám spokojené, jsem strašně poznamenaná. Je mi to moc líto a jsem moc nešťastná, moji rodiče mi dělají z života peklo i dnes. Vlastně i máma, která od doby, kdy jsem se vdala, neuměla se s touto skutečností smířit, je to psychický teror.
Jestli někdo prožívá podobná traumata, určitě by si to neměl nechávat pro sebe a neměl by se bát promluvit, zanechává to šílené stopy na srdíčku a ovlivní to budoucí vztahy. Mně otec vyhrožoval, jestli to řekneš, půjdeš do děcáku! Moc "hezké"! dětství.