13.6.2006 20:43:32 Monika41
Nechte si pomoct
Ahoj,
Tvuj pribeh je urcite pribehem - bohuzel, i spousty jinych lidi...bylo mi opravdu uzko, kdyz jsem Tvuj clanek cetla.Muj otec byl take velice autoritativni typ, naladovy,kdyz nebylo umyte nadobi( i kdyz bylo jeho) nasledovaly facky a ponizovani), kdyz nebyly srovnane boty, tak take. To me a brachu naucilo lhat. Ve skole jsme byly s brachou lepsi prumer, ale kdyz byla nejaka ta petka, tak jsme radeji rekli, ze nemame zakovskou knizku, nebo neco jineho, abychom vyprask oddalili.....moje mama to tak nejak tolerovala, i kdyz casto, kdyz se toto stavalo, nebyla doma. Vetsinou se ale taky stavela na jeho stranu.... meli jsme vzdy strach, kdyz prijde z prace, co zase bude... ted, po vic, nez 30 letech moji mamu opustil a nasel si mladsi.. az ted mam mama vidi, jak nam jako detem ublizovala... on byl pro ni proste buh....
Chodila jsem po porodu prvniho ditete dlouho k psychologovi... mela jsem poporodni deprese, ktere se projevovaly tak, ze jsem mela udesny strach, ze mi dite nekdo unese, zabije, zneuzije... byla to hruza...psycholozka mi vysvetlila, ze vse, co ted prozivam, ma spostu spojitosti s mym vlastnim detstvim...otce jsem dlouho nenavidela.Po dlouhe dobe jsem pochopila, ze ani to, ho nenavidet nama cenu.Nejdulezitejsi je odpustit, jinak se to bude se mnou tahnout cely zivot..otci jsem odpustila, ale nezapomela... musime se snazit, abychom pripravili nasim detem lepsi detstvi, nez jsme meli sami.
Pokud tyto radky nekdo cte, kdo ma podobnou zkusenost, opravdu si nechte pomoct u odbornika... me to pomohlo moc a mohu zivot me vlastni rodiny prozivat stastneji.
Odpovědět