Re: Trochu jiná otázka

Ahoj Martino,
ono je totiž vždy víc možností, záleží co si vybereš. Většina z nás ví, co od života už nikdy nechce, víme jaký to je a jak to bolí. A nechceme tohleto dál předávat našim dětem, chceme, aby ony mohly být šťastné, aby měly to pravé dětství.
Všeobecné tvrzení není vždy tak docela "napasované" a mnohem větší problém než vzory bývá jakási "dispozice" hledat si nevědomky stejně "pitomé partnery" jako byl ten špatný rodič. Ale než si někoho vezmeš, určitě vystřídáš víc vztahů a podvědomě se naučíš rozpoznávat špatný lidi, takže máš možnost se tomu vyhnout. Ostatně oproti takovému dětství je hodně věcí štěstí.

Já jsem měla to štěstí, že se mi povedlo skoro všechno zapomenout. Bylo mi deset když se naši rozvedli, a můžu říct jen díky Bohu, jinak bych to asi nezvládla a to si nemyslím že jsem slabá povaha. Léta se z otcové "výchovy" vzpamatovávám a nevím, jestli už je to ted dobrý nebo ještě není (je to víc jak 10 let). Chtěla jsem zapomenout na všechny ty hrůzy, na strach jít domů co zase bude, na pocit křivdy a nespravedlnosti, na to jak mě s úsměvem volal že se mi nic nestane a pak mě zmlátil, na to jak se do noci s mamkou hádal a nadával ji, na strach usnout protože jsem měla z nervů astma a záchvaty přicházely v noci. Na dobu po rozvodu a po jeho odstěhování, kdy se mi pořád od nervů klepaly ruce, na to jak jsem přišla o dětství a s mamkou jsme si hodiny povídaly a pomáhaly si navzájem smiřovat se s tím. Bratr byl ještě tehdy hodně malej, nepamatuje si z toho nic, navíc v rámci pokřivenosti na něj nikdy ruku nevztáhl.
Pamatuji si jen dva případy kdy jsem byla schopná se svou hrůzou bojovat, jednou jsem se přišla zastat mamky, když jí zase hnusně nadával (rychle mě poslala spát, aby mě nepřerazil) a jednou jsem mu řekla, že nepůjdu po tmě večer vynést koš (bylo mi asi 7 a venku byla vážně tma, děti se bojí).
Nedávno jsem to rozsekla tak, že jsem mu dala vědět že se s ním nechci stýkat. Nechápe to, podle něj nic zlýho neudělal, tvrdí mi že mu na mě záleží. Bohužel zřejmě je to dědičný sadismus, protože jinak se to nedá vysvětlit. Neumím ho nenávidět a jsem za to ráda, ale tohle se prostě nedá spravit, nedokážu jít přes to co ve mě vypěstoval vůči své osobě a proč taky když mi jeho společnost dělá špatně na dušičce.
S mamkou mám výbornej vztah, jsme si hodně blízké a hodně si ještě pořád povídáme. Ona za to nemohla, brala si někoho jinýho než kým se stal pak. Nemyslím si že obviňovat ženu za násilí kterého se na někom dopustil muž je tak docela odůvodněné. Násilník z ní udělá trosku mnohem dřív než k násilí dojde, vypěstuje v ní strach který je možná mnohem větší než ten který jsme zažívali my, strach o děti, o to kdo se o ně postará, kdyby ji opravdu ublížil...