Podle čeho můžete například poznat, že je dítě fyzicky týrané?

• Jasným signálem jsou nejrůznější poranění: popáleniny, modřiny, stopy po pásku, zvláště když se vyskytují opakovaně na stejných místech či na místech, kde je dítě těžko mohlo získat samo – např. na zádech, hýždích, po stranách trupu... Dítě je nechce nebo věrohodně neumí vysvětlit a snaží se je skrýt (např. odmítá se svléknout).
• Dítě nápadně, úlekem, reaguje na běžný dotek nebo přibližení (např. chcete-li je pohladit nebo poplácat po rameni).
• V přítomnosti rodičů projevuje strach, nejistotu nebo nápadnou poslušnost, se zjevným strachem a nejistotou.
• Otálí s odchodem ze školy, z kroužků, vzbuzuje dojem, že se domů netěší.
• Mluví o tom, že je rodiče bijí, že mu nadávají, často mu něco zakazují, že doma nechce být.
• Projevuje nízké sebevědomí, bez zjevné příčiny působí smutně a ustrašeně.
• Projevuje se u něho vztek a agresivní chování vůči vrstevníkům.

I když se rodiče chovají vůči dítěti nepěkně, to na nich přesto lpí a nechce jim dělat potíže, někdy je i omlouvá. Může mluvit o tom, že chování rodičů je pro něj vlastně normální. Často se obává, že by o rodiče mohlo přijít, skončit v dětském domově. Podle našich zkušeností se děti nesvěří většinou hned napoprvé. Někdy si vybírají náhradní témata či si v rámci kontaktu dospělé testují. V některých případech dítě nemluví o své zkušenosti, ale buď se dotazuje „teoreticky“, či mluví o zkušenosti dítěte, kterému se údajně týrání a zneužívání děje. V tomto případě je důležité akceptovat tuto jeho formu komunikace a počkat na to, až v průběhu rozhovoru připustí, že týrání a zneužívání je vlastně jeho zkušeností.

Pokud máte podezření na tělesné týrání dítěte, doporučujeme

• Podezření na tělesné týrání můžete nabýt na základě opakovaně se vyskytujících varovných signálů, případně si je ověřit rozhovorem s dítětem.(např. ”Všiml jsem si, že máš na rukou modřiny.”)
• Je zcela přirozené, že se u takto těžkého tématu mohou u Vás objevit různé emoční reakce nebo dokonce panika, snaha okamžitě něco udělat, což může být kontraproduktivní. Je potřeba sebe sama tzv. ukotvit – zvládnout vlastní emoce, připravit se na hledání řešení.
• Můžete se proto nejdříve obrátit k nám na Rodičovskou linku. Můžete zde sdílet své pochybnosti, zda je Vaše podezření namístě, zda už je situaci dítěte na nahlášení, zda se situace dítěte nemůže zhoršit atd.
• Pokud se vám dítě svěří, oceňte jeho odvahu (”jsem moc rád(a), že mi to říkáš, určitě to pro tebe není snadné”), dejte mu najevo, že berete jeho sdělení vážně. Důležitá je účast vyjádřená vážným tónem a reflektováním toho, co dítě říká: („takže táta přišel, křičel na tebe, zahnal tě do kouta a kopl tě“…).
• Nezpochybňujte, co dítě uvádí. Pouze odborník může posoudit, zda skutečně došlo k tomu, co popisuje.
• Ubezpečte dítě, že jeho situace a chování rodičů nejsou v pořádku a že to není jeho vina („tohle by rodiče dětem dělat neměli a ty za to nemůžeš, že se takhle chovají“).
• Mluvte s dítětem o jeho pocitech („asi jsi měl strach“, „to ses musel cítit hrozně“ atd.), pokud emočně reaguje, např. pláče, sdělte mu, že má právo být smutné, naštvané, lítostivé, mít pocit nespravedlnosti.
• Neslibujte dítěti, že sdělené informace zůstanou tajemstvím, naopak mu na rovinu sdělte, že musíte podniknout kroky, abyste je ochránili, že je to vaše povinnost („To, co jsi mi řekl, je hodně závažné a já si to pro sebe nemohu nechat”).
• Proberte s dítětem možné kroky k řešení jeho situace. Dejte prostor jeho otázkám a opět i pochopení jeho pocitům. („Chápu, že se teď možná bojíš, ale můžeme spolu probrat různé možnosti, jak dál postupovat.”). Vytvoříte-li s dítětem nějaký plán, na závěr si ho zopakujte, ubezpečte se, že dítě všemu rozumí.
• Pokud je dítěte zraněné, má modřiny, nechce se vrátit domů, kontaktujte RZS, policii ČR popř. OSPOD.