Přestala jsem si barvit vlasy

Před několika lety jsem si přestala barvit vlasy. Zpočátku bylo náročné dovolit šedinám, aby se postupně prosazovaly, protože to celému světu signalizovalo: Tady jde stárnoucí žena. Teď už jsem to přijala. Ušetřím čas i peníze, které můžu využít na důležitější věci. Ale nebyl to pro mě jednoduchý krok, vyžadoval odvahu. A druzí ho komentovali. Jeden kamarád mi řekl: „Proč tohle děláš? S obarvenými vlasy vypadáš mnohem svěžejší.“ V podstatě mi sdělil, že jsem selhala v boji s viditelnými známkami stárnutí. Doma jsem se setkala s pozitivní reakcí, manžel i dcera mé rozhodnutí podpořili. A to pro mě znamenalo víc. Oni jsou přece můj rodinný krb, můj management a moje zázemí. Moje báječná dcera řekla ano, sestra řekla ano a moje milá neteř prohlásila: „Teto, jdi do toho!“

Ale dobře vím, že bez šedin bych vypadala mladší. Postupně se však chci zařadit do skupiny žen, které nechávají stáří přicházet. Ve druhé skupině pak máme ty, které stále utratí několikrát do roka velkou částku u kadeřníka, mnohé se domnívají, že se tak o sebe lépe starají. Že konají svou ženskou povinnost. „Ale já chci a musím konat tu ženskou povinnost,“ protestuje moje jednaosmdesátiletá přítelkyně. „Jsem hrozně vysoká, bez bot metr osmdesát. Musím vypadat pěkně a upraveně, protože jsem vždycky všude vidět! Musím mít pěkný účes, dobrý make-up a elegantní šaty. Nemůžu se skrýt v davu. V botách nebo kozačkách se vždycky tyčím nad většinou ostatních žen. Mám tedy zodpovědnost za to, jak mě ostatní budou vnímat!“

Má naprostou pravdu. Matka byla téměř tak vysoká jako ona. S podpatky a kloboukem ji bylo vidět na hony daleko. A byla od hlavy až k patě dokonalá. Nesmělo existovat nic, co by jí někdo mohl vytknout. Vím, že se skutečně musím hlídat, abych se nevyjadřovala s despektem vůči snaze, kterou ženy (a mnoho mužů) vynakládají na to, aby dobře vypadaly. Mnohé se navíc rády hezky oblékají. A mnohé vědí, že si nepolepší v pracovním životě, pokud se nebudou věnovat svému zevnějšku. „Celek vypovídá“, jak s oblibou říkává moje dobrá kamarádka. A nikdy se proti tomuto životnímu pravidlu neprohřešila.

Avšak starost o krásu pro ženy je a bude základním tématem studu. Nenalíčená žena s šedivými vlasy, špatně zamaskovanými vráskami a ne úplně bílými zuby je mnohými pokládána za takovou, která o sebe nedbá, a to je spojeno s hanbou. A bílé zuby jsou teď velmi v kurzu. Bělení, keramické fazety. V jednom starém obličeji za druhým se objevují zářivě bělostné řady perel. Vypadá to podivně, ale vím, jak je to lákavé. Ach, ty zářivě bílé zuby! Byla jsem na zubní hygieně, aby mi ty moje pořádně vyčistili, a vzpomínám si, jak mě bodlo u srdce, když mladá, krásná laborantka prohlásila: „Vidím, že jste vždycky měla moc pěkné zuby.“ Měla!

Uvědomuju si, že v mých myšlenkách každou chvíli převládne zatrpklost a zlost nad opěvováním všeho hladkého a mladistvého, zlost nad tím, co všechno lidé investují do boje proti chátrání, nad jejich úsilím, aby se i nadále nacházeli vysoko v hierarchii stárnutí. A vlastně cítím i smutek. Z toho, jak si dívky a ženy neustále a do úmoru dělají starosti kvůli svému vzhledu a podhodnocují ho, smutek z marného boje proti přirozeným změnám v obličeji, z věčných obav kvůli únavě těla a vzdorovitému šedému proužku, podle něhož si lze nařizovat hodiny, s takovou pravidelností se totiž na hlavě hlásí pouhých pár dní po posledním barvení vlasů.