| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Vzpomínka na dětství a dospívání, aneb zpověď dívky, která se stala obětí domácího násilí

 Celkem 80 názorů.
 Jana 
  • 

vím o čem mluvíš 

(13.6.2006 9:55:58)
Můj otec byl také alkoholik a vlastní máma mě nesnášela, ze svého dětství bych nevrátila ani den, byla jedna noční můra. teď je pro mě nejdůležitější má krásná rodina a můj malinký syn.
Kdo to nezažil, nepochopí kolik bolesti a zranění na celý život můžou způsobit ti nejbližší.
 Nora 
  • 

Re: vím o čem mluvíš 

(13.6.2006 10:06:47)
Můj milovaný tatínek to dokonce dovedl do extrému, umřel na cirhozu. Vzpomínám taky na nekonečné hádky, jak jsem strašně chtěla trošku klidu, abych se mohla připravit do školy na důležitou písemku, a nšlo to... A tak strašně jsem se za něj před sousedy styděla, nejlepší bylo, když bylo 10 ráno a on se namol opilý nemohl trefit do zámku u našeho paneláku.

Ale pořád si říkám, že to mohlo být ještě horší, kdyby mě třeba zneužíval :-(
A hlavně už mám svůj krásný život a svou rodinu, takže to beru jako noční můru, která skončila. Ale labilnější lidi by z toho mohli možná skončit v blázinci nebo na drogách, díky bohu, že to u mě dopadlo jinak.
 ivysek 


Jako bych to psala já 

(17.6.2006 23:11:40)
V některých chvílích jsem si říkala - mám výpadek paměti - tohle jsem přece psala já - ale v dalších větách se to už neshodovalo s mými vzpomínkami...
Náš táta je agresivní, asi deset let domácí alkoholik, nemlátil nás nijak surově, že by to bylo vidět, to ne, ale spíš psychicky - nadávky, osočování, maminku nazýval různými "jmény", práskal dveřma, aby se vzápětí 40x vrátil a pronesl větu "krávo blbá"... Dneska si žádnou z těch situací nepamatuje, maminka se odstěhovala, bráška lítá mezi rodičema den co den, a táta se chová v jednu chvíli jako vzorný otec (a je o tom přesvědčen!!!) a v druhou chvíli jako - tati promiň - vypočítavá svině. Nezlobte se na mě, ale když maminku shazuje a ponižuje před dospělými i dospívajícími dětmi, před sousedy, a hlavně před příbuznými, jinak to nazvat nemohu. Je zřejmě psychicky nemocný, ale nepřipustí si to. Všechno svádí na mamku: chlastá, protože ho opustila. Já se kvůli němu odhodlala jít na psychologii a teď se i léčím na psychiatrii. Mám synka, přítele, o kterého se můžu opřít, ale tátovy problémy mně mrzí tolik, že po jednom jeho telefonátu jsem po zbytek dne nepoužitelná.
Maminko, děkuji Ti, že jsi sebrala všechnu odvahu, že jsi od táty odešla, a že chceš i brášku ochránit před tátovým nevhodným chováním. :-*
 Majka 25 
  • 

Alkoholik prolhanej 

(19.6.2006 12:15:50)
Presne muj pribeh. Nekonecny psychicky teror, fotr alkoholik, nadavky, ponizovani a kdyz jsem se matky zastala, tak mi rekl, ze jsem navockovana. Nekolikrat jsem ho pristihla doma, jak tajne nasava, pak jsem za nim sla, chtela jsem si o tom s nim promluvit, ale lhal mi do oci, ze to neni pravda. Lecit se nechce, prej je v poradku a my vokolo nejsme normalni (slusne receno). Ted jsou v rozvodovem rizeni. Ziju ted sama, mela jsem par vztahu, vsechny krachly, porad se vzpamatovavam, nechci do toho nikoho zatahovat, nechci zadneho chlapa ani deti, nikdo nevi, co se z cloveka za par let vyklube jako z meho otce a nechci abych znovu trpela nebo do toho zatahovat pripadne nevinne deti.
 xxx 
  • 

Re: vím o čem mluvíš 

(13.6.2006 10:17:57)
Já takovéhle domácí násilí neznám. Musí to být hrozné!!! Mě se stalo trochu něco jiného. Když mi bylo 7, máma se znovu vdala. Já jsem nového "tátu" měla moc ráda, svého vlastního jsem neznala. Když mi bylo 15 let, začal mě osahávat na velmi intimních místech, později znásilňovat. Vydíral, že když to někomu řeknu, zabije se. Nevím, proč jsem to tenkrát neřekla. Teď už to nejde. Nechci mámě kazit život. Musím se přetvařovat a dělat, jakoby nic. Strašně ho nenávidím a kolikrát mám sto chutí ho udat. Ale nedokážu to. ASI.
 Jana 
  • 

Re: Re: vím o čem mluvíš 

(13.6.2006 23:51:29)
ASI bych to dokázala v případě, kdybych viděla, že v jeho životě se objevila jiná patnáctiletá holčička ...
A nejhorší je, že spousta chlapů si myslí, že je to normální a že to ta dospívající holka vlastně "chce sama"
 Katka, 2+bříško 
  • 

Re: xxx 

(18.6.2006 14:00:14)
Já bych se strašně bála o tom mluvit, ale na druhou stranu bych to asi neunesla. Neublížit mámě je jedna věc, druhá je udělat něco s tím, že ti někdo ublížil a pak taky jemu dát jasně najevo, že to nesmí. Ať tobě nebo kterékoli jiné.
Kdysi jsem viděla film, ve kterém mluvili o tom, že "zneužívané a týrané" děti dost často pokračují na svých dětech. Komentář byl ve smyslu: "Mně někdo takhle ublížil, tak já mám taky právo!" Byli to ti, kteří vinu rodiče/ů s nikým neprobrali.
Moc ti hladím duši a přeju štastný život s dobře zahojenou jizvou.
 Anna 27 let 
  • 

Re: vím o čem mluvíš 

(13.6.2006 12:03:17)
No tak to jsi dopadla dobře. Mně vzpomínky na mého opilého otce a další povedené lidičky v příbuzenstvu nahánějí doteď hrůzu a nemám zájem se nikdy vdát a rozmnožit.
 K 
  • 

Re: vím o čem mluvíš 

(13.6.2006 12:27:26)
Bohuzel take moc dobre vim o cem mluvis.... Moji rodice jsou spolu dodnes -oba piji a neustale se hadaji a otec matku bije. Neustale premyslim, co se doma deje. Jsem ted jiz 10 let v zahranici a vubec se s nimi nestykam. Bohuzel jsem udelala tu chybu,ze jsem jim uverila, ze uz je vse OK a vratilase do CR (i s manzelem - cizincem a malou dcerou)- to zklamani a stud nikdy nezapomenu. Tak jsme se s rodinou opet vratili do ciziny a na navstevu k rodicum uz nikdy nepojedu. Nastesti mam manzela, o ktereho se muzu oprit.....
Bohuzel jim nejsem schopna odpustit.
 B 
  • 

Re: Re: vím o čem mluvíš 

(16.6.2006 13:29:20)
K - napodobne. vim kdo jsi a ty to vis o me. ozvi se. B
 K 
  • 

Re: Re: Re: vím o čem mluvíš 

(26.6.2006 19:33:18)
B!
Moc dlouho jsem premyslela, kdo jsi. Jedina osoba, co me napada, je jedna moje dobra kamaradka, ktera ted bydli ve stejnem meste jako ja?
Prihoriva?
K.
 Monika, bříško 38 tt 
  • 

Re: vím o čem mluvíš 

(14.6.2006 11:15:55)
Po přečtení tvého příběhu se mi vrátily všechny hrozné zážitky s dětství. Taky jsem byla nejstarší, musela jsem se starat o dvě mladší sestry, všude je brát sebou, takže jsem pořádně neměla kamarádky.
Otec (já ho nazývám zmetek) byl tyran, alkoholik, pořád jsme žili ve strachu v jednom pokoji, abychom mu nebyli na očích.
Nakonec mě od 11 let pohlavně zneužíval. Měla jsem strach se někomu svěřit i své matce, protože jsem měla strach, že by nás zmetek zabil (kdo to nezažije, tak to asi ani nepochopí). Nakonec to skončilo, když mi bylo 17 let a matka ho načapala (takový byl oplzlý, že mi chodil do pokoje, když matka spala v ložnici). Zavřeli ho na 5 let, ale za dobré chování ho pustili po 2,5 letech. Směšné co. Nejhorší na tom bylo, to hrozné vyšetřování, hrozné dotazy psychologů atd.
Nakonec to dopadlo tak, že když ho pustili, tak ho matka nakonec vzala zpátky k sobě domů (i když jsou rozvedení), tak s ním žije, normálně mu odpustila a mě nemůže pochopit, proč se s ní nechci stýkat. Takže už je to cca 3 roky, co jsme se neviděli...
Já mám teď nový život, mám hodného manžela, pejska a mimčo na cestě. Ale stále se mi to vrací a je mi pak hodně zle.
Chtěla bych to popsat líp, ale nejde. Ale aspoň se mi trochu ulevilo...
 Michal 
  • 

Re: Re: vím o čem mluvíš 

(16.6.2006 15:13:43)
Ahoj Mončo,
nemůžu a ani nechci posuzovat téma, které jako muž můžu stěží jen rozumem pochopit. Přesto přidávám svůj názor, protože jsem se sám vyhrabal z depresí, které měly sice jiný důvod, ale za těch pět let intenzivní práce s podvědomím jsem pochopil něco málo z lidské psychiky, něco si prožil, podařilo se mi podívat se, kam se mnozí nedostali, potkat se se zajímavými lidmi, kteří si prožili svoje a přesto zvítězili, a trochu jsem poznal návaznost lidské psychiky na lidské zdraví.
K zamyšlení předkládám příklad:
Když jdu po lese, je tma a vidím postavu, co se stane? Leknu se. Co se děje v mém těle?
Rozsvítím baterku: byl to jen stín stromu...
Kdo měl ale před chvíli strachem stažený žaludek, svaly na krku a strach? Já, nebo ten strom? Na čí psychiku (zdraví) ten úlek může mít vliv? Moje, nebo toho stromu?
Já vím, je to blbej příklad, ale ilustrativní. Chtěl jsem tím říci, že když někoho nenávidíme, trápíme se my, ne on/a. Trápíme sami sebe. Neřeší to ani situaci, která se stala tenkrát, ani nám to nepřinese klid v současnosti. Visíme ve vzduchu mezi minulostí, která už je dávno pryč a současností, v které nás táhne minulost zpátky a bere nám kus štěstí a radosti.. V tomto okamžiku je totiž jedno, jestli nám někdo ublížil, nebo jsme my ublížili někomu jinému, nebo jsme se "jen" lekli stínu na ulici či v lese - ta emoce je naše, ničí klid naší duše a tím i její schránku..
Každý člověk někdy zažil situaci, kdy mu někdo ublížil (teď nemohu ani nechci srovnávat nesrovnatelné), a kdy se nemůže ani "pomstít" (či může), ani si s tím člověkem promluvit, nebo ten druhý nemá zájem. Přesto se s tím celý život trápí.
Z vlastní zkušenosti vím, že je z(e všeho) toho cesta/y ven. Není jednoduchá, ale je. I pro Tebe. Já Ti tu cestu mohu ukázat, ale je na Tobě, jestli se po ní vydáš...
www.aura-soma.cz/aura-soma.php
http://www.aura-soma.cz/zazitky/index.php?H=1
www.alkion.cz
www.alkion.cz/sofie - úvodní text
www.volny.cz/modraalfa (www.volny.cz/jhavelka/ma_kniha.html - o čem to je)
(www.pbsp.cz)

Mimochodem, jak správně píšeš, jednou z forem terapie je dostat to ze sebe ven, třeba tím, že o tom mluvíš, nebo třeba píšeš, nebo to namaluješ na obrázek. Cílem je dostat to nepříjemné ven ze své "mysli", ze svého těla. Nemá cenu to popírat, tvářit se, že už je to pryč, zatlačovat to do nevědomí - když kape kohoutek, bylo by mylné jej "spravit" tím, že zazdíme dveře do koupelny.
Přeji Ti, aby znovu objevila všechny barvy Tvého života..
Michal
 anonim 
  • 

vzpominka na dectvi 

(13.6.2006 10:00:17)
uplne jsem su vratila do sveho dectvi.Vzpomnela jsem si na sveho otcem, na tu hruzu. Zajimave je to, ze ve vsech rodinanch to probiha stejne .... to me docela zaskocilo.
 Martina se stejnou zkušeností. 
  • 

Vím přesně o čem mluvíš. 

(13.6.2006 10:22:17)
Při čtení tohoto článku mám slzy v očích. Mám totiž skoro úplně stejné zážitky. Jsem nejstarší ze čtyř dětí. Je mi 25 let. Mám dvě sestry 23 a 8 let. Bratra, kterému je 15 let. Maminka žije s chlapem, se kterým má naši nejmladší. Ten chlap, nemůžu mu totiž přijít na jméno, chlastá už od začátku. Máma se k němu nastěhovala, když mně bylo 15 let. Myslela si, že se budeme mít líp. Myslím finančně. Předtím jsme žili bídně. Nebudu to dlouho rozvádět, ale starý barák, ve kterém bydlel nám připadal jako vila. Po roce soužití máma otěhotněla a narodila se moje malá sestra. Ta se svého táty pořád bojí, když přijde ožralý z hospody. Sprostě nadává a vyhrožuje. Pořád se bojím, co se stane. Já jsem vdaná, ale bydlíme s maminkou v jedné vesnici. Takže, když večer slyším štěkat psi, tak čekám, že běží brácha, že se něco stalo. Moje mladší sestra je také vdaná. Ta zase trne hrůzou, když jí večer zvoní telefon. Také znám ony úvahy, jak bych to vyřešila, kdyby se něco stalo. Jestli bych si vzala nejmladší sestru já a nebo sestra a brácha, jestli by šel ke mně, nebo k sestře. Kolikrát se modlím, aby ten strach už skončil. Aby už maminka mohla být sama, bez toho hajzla. Ale nejde to. Nemá kam jít a to opravdu. A není žádně řešení. Věřte, že žádné.
Kolikrát jsem tak zoufalá, že nevím ak dál. Strašně mi to ztěžuje můj vlastní život. Jsem právě ve 23. týdnu těhotenství a mám celkem spokojený život. Moc se s manželem těšíme na miminko. Ale jsem šťastná jen z půlky. Radost mi neustále kazí obava o mou rodinu. O maminku, která je psychicky vyčerpaná z domácího teroru. O bráchu, který je právě v pubertě a chlap, se kterým žije v jedné domácnosti ho nenávidí. Opravdu nenávidí. Nesnáší i mně a ségru, ale my už žijeme jinde, takže to není tak intezívní. A to si mámu bral s námi se všemi a tenkrát se tak přetvařoval. Tak proč? Každý den si říkám, že kdyby byla maminka sama s mými sourozenci, byly bych ten nejšťastnější člověk na světě. Ale kdy se toho dočkám? Toho parchanta chlast nezabije. Mám strach, že nás ještě všechny přežije. A než se sourozenci osamostatní? To je ještě deset let. Už deset let si říkám proč zrovna my?
Jsem nešťastná a nevím, kdy se to změní. Nemůžu si pomoct, ale nemůžu se vykašlat na rodinu, i když zanedlouho budu mít svou vlastní.
 kessina + Adam 


Re: Vím přesně o čem mluvíš. 

(13.6.2006 10:49:19)
Jako bych četla o sobě, jen s tím rozdílem, že u mne byla tou "zlou" má matka a otčím. Naopak můj otec byl tím, ke komu jsem ve svým třinácti letech utekla. Přestože se svou matkou už zase mluvím zachovala bych se i nyní, o téměř 10 let později, naprosto stejně jako tenkrát. Absolutně nemám výčitky svědomí, že jsem od ní odešla a dlouhá léta s ní nebyla v kontaktu. Kdybych to neudělala byla by ze mne nyní troska bez špetky sebeúcty. Je mi 23 let, ale pouze tělesně. Mé duši je minimálně o 20 let více. To ze mne udělalo mé dětství.

Milé dámy, nesmíte se bát o tom mluvit, protože jinak Vás to sežere zaživa!
 Nora 
  • 

Re: Vím přesně o čem mluvíš. 

(13.6.2006 10:49:19)
Martino, pokud takhle intenzivně chlastá, tak to třeba nebude mít dlouhé trvání. Můj otec umřel na cirhozu už v 51 letech, po 20 letech strávených v alkoholovém opojení...

Taky jsem ho nenáviděla, teď už se na něj zpětně dívám jako na hroznýho ubožáka.
 Pavla3 


Re: Vím přesně o čem mluvíš. 

(13.6.2006 10:52:43)
Martino,
existují přece organizace jako Bílý kruh bezpečí, proč je nekontaktuješ? Vím, že to asi nikdy nemůžu pochopit, když jsem to nežila, ale proč myslíš, že maminka nemá kam jít, bratrovi je 15 může se už částečně podílet na výdělečné činnosti a myslím, že nikdy není pozdě odejít. A pro tvou 8 letou sestru byste tím udělali asi to nejlepší.
Už to, že ses svěřila značí, že asi máš odvahu něco podniknout.
 Rose 
  • 

Řešení 

(18.6.2006 23:04:26)
Všechno, co tu píšete, je hrozné... A smutné zároveň... Já osobně jsem takový člověk, že nedokážu žít s tím, že mi někdo ublížil... Prostě a jednoduše se mi uleví jen pomstou. Jsem velice hodná a mírumilovná, ale jakmile mě někdo ublíží nebo vidím příkoří na jiných, okamžitě jednám tak, aby bylo velice nepravděpodobné, že jsem to byla já, abych prostě čin toho druhého vrátila stonásobnou mírou tomu druhéhu. Bez toho, že bych se pomstila, nemohu žít. Být na Vašem místě, tak už DÁVNO udělám jediné: Když se bude váš otčím koupat, hodím mu do vody například zapnutý fén, nebo zapnuté rádio zapojené v elektrice. Bude to jako nehoda, a smrt je jistá. Vím, že se Vám to zdá hrozné, ale nikdy bych nedovolila, aby někdo ubližoval mým sourozencům, nebo mé mamince, nemohla bych si sama sebe vážit za to, že jsem nebyla schopna s tím něco udělat. Příčin smrti se dá vymyslet spousta, ale vždy takových, aby to byla nešťastná náhoda. Pokud chodí domů ožralý, není problém shodit ho ze schodů a dopraštit ho něčím a uvést to jako nešťastnou náhodu. Věřte nebo ne, ale spoustu "takzvaných" nešťastných náhod je úmyslným zabitím, které se nikdy neodhalí, protože opravdu může přece dojít k tomu, že mu do vany spadne rádio, a nikdo nedokáže, že tam vhozeno úmyslně. A výčitky svědomí? Z čeho? Že jste pomohla své rodině? Výčitky bych měla z toho nicnedělání. Vy máte jen strach, a nic pro svou rodinu neděláte. To je chyba. I kdybych měla zaplatit Ukrajinci 10.000 za vraždu hajzla, tak to udělám. Držím vám pěsti, a schopte se, a něco udělejte. Jen do toho nezasvěcujte matku, ani sourozence, snad jen Vaši sestru - duo stačí. Ani vašemu manželovi se nesvěřujte! Jednou by to mohl proti vám brát jako vydírání, i když je dnes O.K. Moc Vám přeji hodně síly, abyste to dokázala, škoda, že nejsem na vašem místě, udělala bych to hned. Namíchala bych mu například do kafe spoustu prášků, a až by bylo po něm, tak bych řekla, že si je tam namíchal sám, že mluvil o tom, že ten život skoncuje, sestra by vám dosvědčila, že opravdu neustále mluvil o sebevraždě. Vždyť je takových možností, tak se schopte, až zabije on vás, tak už bude pozdě!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
 Jája 
  • 

Re: Řešení 

(18.9.2006 15:23:08)
Rose, asi jsme stejné. Já bych udělala totéž. Pomstila jsem se už 2x. jednou svému exmanželovi, před svatbou se zdálo, že to je fajn kluk, za 4 roky se strašně změnil, týral mně i dítě, tak jsem mu to všechno vrátila i s navijákem, ale mile a s úsměvem na rtech. Okradl mně, a dost tvrdě. Pak nechtěl platit na dítě a aby nemusel platit, nechal se živit matkou-důchodkyní. Ta ho trubka živila. Skončilo to tím, že kvůli dlužným alimentům přišel o barák. Ten koupila sestra a nevím, jestli ho bude chtít živit ona. Naše dítě ho teda rozhodně živit nebude.
Podruhé jsem se pomstila klukovi, co nám vykradl byt. Nechtěla jsem víc než uhradit škodu. Známí ho očkovali, že co by mi platil, když nevydělává a kdesi cosi. Trvalo to i s exekucí asi 9 let. Takže napřed trestní řízení, tam byla tenkrát amnestie a on byl osvobozen. Mně bylo jedno, jesli bude sedět nebo ne, já chtěla náhradu škody, ale to muselo počkat do rozsudku o vině. Soud nakonec uznal, že je vinen, ale že ho nezavřou. Pak jsem dala žádost o náhradu škody, tu soud uznal a napsal tam 24 % úroků z prodlení p.a., ale on nic nezaplatil. Náhrada škody se za těch 9 let vyšplhala z nějakých 1.500,- Kč (to byla poměrná část, která na něj připadala) na skoro 6.000,- Kč + dalších nějakých 5.000,- Kč jako náklady na exekutora. Šlo mi o princip. Pokud kradeš, nahraď škodu. Není moje vina, že platil tolik, přitom asi 4 roky věděl, že to má exekutor a že je tak vysoký úrok z prodlení (byl na maximu, co povoloval zákon), ale pořád se domníval, že platit nic nebude. Jenže nevěděl, že já když se zaseknu, tak to prostě dotáhnu do konce.
 anča 
  • 

Moje zkušenost 

(13.6.2006 10:48:11)
je taková,že se nemá cenu ke všemu, co se nám stalo vracet ve zlém, já tomu říkám být duševním invalidou. Měla jsem období, kdy jsem podobně vše, co se mi stalo probírala, dostala jsem se k psychoterapeutce, která mi "sedla", a pořád se mi vybavuje jedna věta, která mi :"někdo nemá rodiče žádné" a taky "rodiče žijou svůj vlastní život, vy taky, odpovědnost má každý člověk sám za sebe" - teď můžu doplnit - a za svoje malé děti atd. Musím se neustále učit si život nekomplikovat, ale teď musím říct, že jsem se naučila sama se sebou vyjít a sama se sebou žít. Jinak - ano, zkušenosti ze článku mám taky a říkám si, že jsem o ně bohatší než lidé, kteří je nemají; zkušenost (tj. to, co jsme v životě prožili nám nikdo nevezme, je něco našeho osobního a záleží jenom na nás, jak s ní naložíme). Hodně štěstí!
 chiarrra 
  • 

Re: Moje zkušenost 

(13.6.2006 11:15:24)
Ahoj!

Moje maminka měla VELMI ošklivé dětství. Je jí teď přes padesát, ale celé dětství nám (svým dětem) své ošklivé zážitky opakovala.

Je to více než 30 let, ale pořád o tom mluví, jako by toho byla tak strašně plná... Před pár lety jsem ji poslala k psychologovi, ale po dvou sezeních už k němu odmítla jít s tím, že jí nic neradí, jen poslouchá...

Snažila jsem se jí vysvětlit, že jí nikdy nikdo recept na to jak se chovat k rodičům, kteří jí ubližovali, nedá, že právě tím, že vše řekne, utřídí si myšlenky a na řešení přijde sama... Opravdu bych uvítala kontakt na "dobrou" psycholožku/terapeutku... Na někoho, kdo by jí dokázal pomoct.
 anča 
  • 

Re: Re: Moje zkušenost 

(13.6.2006 11:56:28)
Zkus se pozeptat známých - i když to zní divně. Já jsem měla štěstí, zkusmo jsem zavolala do střediska ..... v Hradci Králové, kde jsem studovala, já vlastně nevím, jak se to tenkrát jmenovalo a dostala jsem se k doktorce, která mi pomohla. V Liberci je středisko komplexní terapie, se kterým mám dobrou zkušenost (tentokrát profesní) dr.Chvála. Všem doporučuju knížky od psychoterapeuta Tomáše Nováka ( a zemřelé Věry Capponi) z Brna (vydává GRADA). Moje oblíbená je Sám sobě rodičem, dospělým i dítětem, je to jakási česká verze psychologie Erica Berna (Jak si lidé hrají). Hlavně se nevzdávat, ale: jinému dospělému člověku jde pomoci velmi těžko, pokud sám nebude chtít. Tzn. podat pomocnou ruku - nabídnout konkrétní pomoc (odvoz, hlídání dětí či zvířat apod....), ale jinak je to na něm.
 neznámá 
  • 

přidávám se 

(13.6.2006 10:52:32)
Taky mám podobné vzpomínky - na opilého otce, bezmocnou maminku, na facky, ponižování, na to, jak jsem se styděla, z jaké rodiny pocházím, na tolik probrečených nocí... vše vyústilo v konflikt, kdy se mnou rodiče 3 roky odmítali komunikovat, nechtěli mě ani vidět... dnes mám skvělého manžela, šestiměsíční holčičku a žiju spokojený, vyrovnaný život, ale jak dlouho jsem se k němu propracovávala... nechápu, proč si lidi dobrovolně takhle ničí život a navíc jej ničí i svým vlastním dětem, nechápu to a neumím a ani to nechci odpustit!!!!
 Katka 
  • 

Re: přidávám se 

(14.6.2006 22:50:28)
Můj otec byl také alkoholik, cholerik, autoritativní a dominantní, a chorobně žárlivý, také citový vyděrač. Bylo nás 5 dětí. Znám ty výše popsané scény, facky, slovní ponižování, sprosté nadávky, stud za svého otce před okolím, stud za mámu, že neodejde. aloba na mámu, že nechce odejít, i když ji my děti prosíme....

Přesto, už jsem svému otci odpustila. A všem radím, že je to jediná cesta, jak žít spokojený život. Odpustit a snažit se pochopit.
Můj otec už 7 let nežije. K tomu odpuštění --- předcházelo tomu mnoho a mnoho , snad stovek hodin rozebírání, povídání o tom všem jak se sourozenci, tak s dobrými přátely, s mámou... a nakonec, na smrtelné posteli, i s tátou, který poprosil o odpuštění.
Z dětství mám už nejen ty špatné vzpomínky, ale i ty hezké... a nakonec se mi při vzpomínce na tátu objevují i jiné city ... trochu porozumění a snad i láska.
Možná je to divné, ale je to tak. Svého otce si vůbec neidealizuji, a mé dětství je pro mě ponaučením, ... mám dvě děti a vím, co tedy nedělat. Teď žiji v míru se svými vzpomínkami.
 ano 
  • 

Znám to 

(13.6.2006 11:18:16)
Některé věty jako by byly moje. Až mě to děsí. Znám to všechno až příliš dobře... Trvalo mi několik let než jsem se s tím vyrovnala. Není to lehké. Ale zpětně mohu říct to známé "co tě nezabije, to tě posílí".
Jen bych všem, kdo žijí v takovém vztahu, doporučila: Utečte, ukončete to trápení! Vždy se najde východisko - dobří přátelé, příbuzní. Netrapte sebe a hlavně své děti! Neberte jim dětství, neničtě je! Můj jediný negativní dojem, co zůstal, je, že to všechno mohlo skončit mnohem dřív... A to mám na repertoáru tajný a dramatický útěk s několika málo věcmi do pronajatého bytu (už tam ale nastala neskonalá úleva a první pocit správného kroku), několikaleté čekání na rohodnutí soudu, nový začátech téměř od nuly...
Stojí to za to! Ten klid a pocit bezpečí bych neviměnila za všechny peníze světa!
 ano 
  • 

Re: Znám to 

(13.6.2006 11:22:34)
Omlouvám se za chyby. To bude tím rozhořčením.
 ano 
  • 

Re: Znám to 

(13.6.2006 11:22:35)
Omlouvám se za chyby. To bude tím rozhořčením.
 ano 
  • 

Re: Znám to 

(13.6.2006 11:22:36)
Omlouvám se za chyby. To bude tím rozhořčením.
 ano 
  • 

Re: Re: Znám to 

(13.6.2006 11:23:49)
No to je den. :-) Ještě ke všemu 3x...
 Kačenka 
  • 

Trochu jiný scénář 

(13.6.2006 14:03:50)
Oba moji rodiče profesionálně veleúspěšní. Od tří týdnů nás vychovávala babička v jiném městě, rodiče jsem viděla tak jednou za týden až čtrnáct dní. V šesti letech nás převezli od babičky do svého pražského bytu. Nikdo se o nás moc nestaral. Pamatuji si jen střípky. Chodila jsem z družiny sama a před příchodem domů jsem se pravidelně počůrala. Po babičce se mi zpočátku šíleně stýskalo, pak jsem pomalu zapomněla.

Moji rodiče nepili ani nekouřili. V pubertě mě máma začala mlátit hlava nehlava – ani nevím proč. Tátovi tvrdila, že vůbec ani neví, že mě bije. Zmanipulovala ho tak, že mi říkal, že umělci jsou takoví impulzívní lidé, kteří zapomenou, co dělali před dvěma minutama. Tehdy už měl táta jinou přítelkyni a když mi bylo asi 15 let, tato paní s ním otěhotněla. To jsem se dozvěděla až po mnoha letech (mám několik nevlastních sourozenců).. Pamatuji si, že v té době na mě jednou máma skočila zezadu s kuchyňským nožem a chtěla mě zabít. Kolem patnácti let jsem začala utíkat z domova, někdy mě sama na noc vyhodila a zamkla zevnitř, abych se nemohla vrátit. Toulala jsem se po nocích, chodila jsem po hospodách, přátelila jsem se s narkomany, začala jsem brát drogy. Nechala jsem se zavřít do blázince, kde mi bylo líp než doma. V prvním ročníku vysoké školy (ani nevím, jak jsem se tam protloukla...) jsem otěhotněla (s ženatým chlapem, jak jinak) a máma mě vyhodila definitivně. Pak jsem bydlela u spolužačky a starali se o mě její hodní rodiče. Pak mi ruply nervy a šla jsem na potrat.... Pak jsem někde splašila byt a začala žít sama.

Po mnoha letech mi táta řekl, že se chtěl kdysi rozvést a jeho přítelkyně by si mě byla ráda vzala k sobě. Řekli mu, že soudy rozhodují o výchově dětí tak, že je téměř vždy dostane matka. Paradoxně se nerozvedl proto, že měl strach, co se mnou bude. Stejně jsem brzy zmizela.

Za minulostí jsem udělala tlustou čáru, žiju normálním rodinným životem, mám zdravé dítě a čekám další. Babička, děda i otec zemřeli. Moji nevlastní sourozenci nemají velký zájem se se mnou stýkat, což je mi líto. Matka je ve svém pokročilém věku zdravá, spokojená, aktivní a úspěšná.
 Ála+3 


Re: Trochu jiný scénář 

(13.6.2006 14:27:37)
Ach jo, Kačenko, to je smutné... Ale jsi úžasná, že ses z toho vyhrabala. Některý lidi si prostě bezaslouží být rodiče, měla jsi smůlu.
 Svatulinka+Emička 09/09+// 


Re: Trochu jiný scénář 

(13.6.2006 14:49:06)
Dost mě překvapuje, kolika lidí se tahle problematika týká! Je to hrozný. Taky s tím mám své zkušenosti, ale přesto mám se svým tátou dobrý vztah- až to někdy nechápu. Nejspíš je to tím, že jsme od něj poměrně brzy odešli a navíc se to před námi mamka snažila tajit.Nejhorší byl ten poslední incident: vzbudila jsem se v noci a slyšela jsem mamku brečet a prosit,ať jí táta neubližuje.Starší brácha se tam šel podívat a viděl tátu, jak sedí na mamce a cpe jí do pusy pistoli a říká jí, ať otevře hubu,že to bude rychlejší!Když jsme odešli, začala mi docházet spousta věcí a mamka mi všechno řekla- že jí táta chtěl podříznout, topil jí, škrtil, ale nikdy nic neřekla. Nejhorší je, že nás všechny psychicky ničil-sám se chtěl zastřelit, vešel se v předsíni, skákal z balkonu, ale nikdy si nic neudělal! V tu dobu jsem ho strašně nenáviděla a bála se ho-lámal o nás vařečky,nejradši používal koženej pásek a bič, do teď si všěechno živě pamatuju.Když jsme se odstěhovali, strašně se změnil, už je to deset let a je uplně jinej, ale vůbec neví, že něco takového bylo, byl i na psychiatrii(šel tam dobrovolně) a už na mě nikdy nevstáhnul ruku a nekřičel! Od té doby stačí, aby se na mě někdo špatně podíval a brečím,jak malá holka!
 Svatulinka+Emička 09/09+// 


Re: Trochu jiný scénář 

(13.6.2006 14:49:25)
Dost mě překvapuje, kolika lidí se tahle problematika týká! Je to hrozný. Taky s tím mám své zkušenosti, ale přesto mám se svým tátou dobrý vztah- až to někdy nechápu. Nejspíš je to tím, že jsme od něj poměrně brzy odešli a navíc se to před námi mamka snažila tajit.Nejhorší byl ten poslední incident: vzbudila jsem se v noci a slyšela jsem mamku brečet a prosit,ať jí táta neubližuje.Starší brácha se tam šel podívat a viděl tátu, jak sedí na mamce a cpe jí do pusy pistoli a říká jí, ať otevře hubu,že to bude rychlejší!Když jsme odešli, začala mi docházet spousta věcí a mamka mi všechno řekla- že jí táta chtěl podříznout, topil jí, škrtil, ale nikdy nic neřekla. Nejhorší je, že nás všechny psychicky ničil-sám se chtěl zastřelit, vešel se v předsíni, skákal z balkonu, ale nikdy si nic neudělal! V tu dobu jsem ho strašně nenáviděla a bála se ho-lámal o nás vařečky,nejradši používal koženej pásek a bič, do teď si všěechno živě pamatuju.Když jsme se odstěhovali, strašně se změnil, už je to deset let a je uplně jinej, ale vůbec neví, že něco takového bylo, byl i na psychiatrii(šel tam dobrovolně) a už na mě nikdy nevstáhnul ruku a nekřičel! Od té doby stačí, aby se na mě někdo špatně podíval a brečím,jak malá holka!
 Modřinka 


Domácí násilí !!není!! normální 

(13.6.2006 19:18:33)
Jde mi mráz po zádech, je to jako bych to psala já. Nejhorší je, že jsem jako dítě strašně dlouho nechápala, že to co se u nás děje, nepatří k normálnímu životu. Že mlátit maminku, demolovat ve vzteku byt a pak další scény o tom jak ho to strašně mrzí nemusí každý otec. Psychické následky mám dodnes a kdo nezažil, nechápe. Jediné řešení je opravdu odejít z toho kruhu, který je vlastně spíš spirálou, nabírající neustále na hrůze.
 autor, 5mesicni dcera 
  • 

Komentář autorky 

(13.6.2006 19:59:29)
Jsem rada za kazdy komentar k clanku. Vubec jsem necekala, ze muj vlastni pribeh, je tim samym pribehem tolika zen...
Verte mi, ze s napsanim pribehu mi spadl velky kamen ze srdce...Proto piste dal, treba i vam bude malinko lepe...
Clovek je opravdu poznamenan na cely zivot. Nemela jsem ani odvahu se podepsat. Proste se za takove zazitky stydim, ale nebyt jich, kdo vi, jaky bych dneska mela zebricek hodnot...preju vsem pekny den
 MaŠ 
  • 

Re: Domácí násilí !!není!! normální 

(14.6.2006 22:59:13)
Mám za sebou něco podobného. Můj otec zemřel před rokem, velmi náhle, ale v 80 letech. Do poslední chvíle nám i sobě zbytečně kazil život - v dětsví jsem doslova odtrhávala rodiče od sebe, chránila svou starší seteru, pro kterou otec neměl dobrého slova....jenže on to fakt myslel dobře. Myslel, že když ji nebo kohokoli bude deptat ("Ty nic nedokážeš, jsi a zůstaneš nemožná, tlustá....atd."), že mu tím pomůže. Chci na něho myslet jen v dobrém, protože se mi po něm kupodivu stýská, ale jedna věc je a zůstane navždy temná a nevyřešená.
Moje sestra se nakonec opravdu dobře vdala, měla krásnou rodinu...ale před rokem také zemřela (cca 5 měsíců před tátou). Po 3 letech nemoci - rakovina prsu. Své onemocnění přisuzovala hlavně těm neustálým stresům z dětství. Asi měla pravdu.
Chci říct, že přes veškeré těžké chvíle jsme nakonec všichni zůstali spolu, obě jsme se šťastně vdaly a všichni dohromady jsme se nadále stýkali, i když to mírně (někdy víc) skřípalo. Jsem tedy trochu jiný případ - ale jak vidíte, může to všechno mít i docela tragické následky.
 Daninka Fífa a Barča 


Re: Re: Domácí násilí !!není!! normální 

(14.6.2006 23:17:23)
Možná by se můj názor na mojí matku změnil tím,kdyby uznala,že udělala chybu a řekla Promiň zkazila jsem ti zbytek dětství,ale bohužel.Ona když se otom zmíním,dělá jako že nic,že nechtěla být sama.Prostě nechala raději mlátit a ponižovat sebe i mě,než aby byla SAMA.Třeba jí jednou odpustím,ale pochybuju.
 Michal 
  • 

Re: Re: Re: Domácí násilí !!není!! normální 

(29.6.2006 8:49:28)
Milá Daninko,
odpuštění není formou trestu pro ty, kteří nám ublížili, je to pomoc pro nás samé. Tím, že někoho nenávidíš, trestáš svoji psychiku a tím i vlastní tělo. Každá emoce vytváří v těle koktejl biochemických reakcí a napětí v různých částech těla. Tím, že si svoje bolesti pěstujeme, udržujeme v těle stálou hladinu negativně působících látek a tím i větší "šanci" na nemoc, jak již i v některých příspěvcích zaznělo. Odpuštěním (nikoliv rozumovým, ale z nitra) tedy pomáháme především sami sobě a svému zdraví. Platí to samozřejmě o všech událostech, které nás kdy potkaly - proto je práce se svojí psychikou tak důležitá.
Jinými slovy - pokud je někdo týraný v dětství, nenávistí a odmítáním odpuštění týrá v dospělosti sám sebe - likviduje svoji psychiku a tělo. Tedy, pokračuje v tom, co začalo v jeho dětství a přitom má pocit, že něco vyřeší. Bohužel nikoliv, je to slepá cesta.
Jelikož mám na sobě ověřené, co psychika dokáže, a že zdraví a psychika jsou spojené nádoby, na diskusích doporučuji www.aura-soma.cz/aura-soma.php, www.volny.cz/modraalfa, www.patakyovi.cz, ale jakoby lidé neslyšeli a neviděli.. Je mi to líto..

R. Dahlke: Nemoc jako symbol, Nemoc jako cesta, Nemoc jako řeč duše
Louise Hay: Miluj svůj život
 Michal 
  • 

Re: Re: Domácí násilí !!není!! normální 

(29.6.2006 8:34:41)
kniha - R. Dahlke: Nemoc jako symbol
 Monika41 


Nechte si pomoct 

(13.6.2006 20:43:32)
Ahoj,
Tvuj pribeh je urcite pribehem - bohuzel, i spousty jinych lidi...bylo mi opravdu uzko, kdyz jsem Tvuj clanek cetla.Muj otec byl take velice autoritativni typ, naladovy,kdyz nebylo umyte nadobi( i kdyz bylo jeho) nasledovaly facky a ponizovani), kdyz nebyly srovnane boty, tak take. To me a brachu naucilo lhat. Ve skole jsme byly s brachou lepsi prumer, ale kdyz byla nejaka ta petka, tak jsme radeji rekli, ze nemame zakovskou knizku, nebo neco jineho, abychom vyprask oddalili.....moje mama to tak nejak tolerovala, i kdyz casto, kdyz se toto stavalo, nebyla doma. Vetsinou se ale taky stavela na jeho stranu.... meli jsme vzdy strach, kdyz prijde z prace, co zase bude... ted, po vic, nez 30 letech moji mamu opustil a nasel si mladsi.. az ted mam mama vidi, jak nam jako detem ublizovala... on byl pro ni proste buh....
Chodila jsem po porodu prvniho ditete dlouho k psychologovi... mela jsem poporodni deprese, ktere se projevovaly tak, ze jsem mela udesny strach, ze mi dite nekdo unese, zabije, zneuzije... byla to hruza...psycholozka mi vysvetlila, ze vse, co ted prozivam, ma spostu spojitosti s mym vlastnim detstvim...otce jsem dlouho nenavidela.Po dlouhe dobe jsem pochopila, ze ani to, ho nenavidet nama cenu.Nejdulezitejsi je odpustit, jinak se to bude se mnou tahnout cely zivot..otci jsem odpustila, ale nezapomela... musime se snazit, abychom pripravili nasim detem lepsi detstvi, nez jsme meli sami.
Pokud tyto radky nekdo cte, kdo ma podobnou zkusenost, opravdu si nechte pomoct u odbornika... me to pomohlo moc a mohu zivot me vlastni rodiny prozivat stastneji.
 VelkyVlas 


Hrozy detstva 

(13.6.2006 22:24:01)
Je mi velmi luto ze sa taketo veci deju. Mna nastastie otec nikdy nebil, ale casto sa hadali s mamkou. Moja nocna mora celeho detstva bola ze jej naozaj ublizi.
Scena ked v jednej hadke na nu zdvihol kuchynsky nozik (taky ten uplne najmensi, lenze vari dieta o tom uvazuje) a ako bezim za babkou ze tato chce mamu zabit - na to do smrti nezabudnem. Dnes uz viem, ze je to zbabelec a nebol by to naozaj urobil (asi). Dokonca viem, ze si ani nebol sam na vine, po rokoch dostal diagnozu paranoidna schizofrenia. Dokonca viem ze nas deti mal a ma rad. Ale nikdy mu svoje detstvo nezabudnem. Necitim k nemu nic, iba sem-tam lutost. Bola by som radsej, keby nebol. Svoju matku milujem. Viem ze sa od nej nikdy nedozviem ako vselijako ju psychicky a mozno aj fyzicky tyral (iba raz v navale zufalstva jej vyklzla zmienka o bitke). Obdivujem matky ktore dokazu v takychto situaciach svojim detom zatajit vsetky tie hrozy a nechutnosti a vytvorit im aspon iluziu stastneho detstva. Tym nechcem povedat, ze by tyrane matky nemali svoju situaciu riesit, ale ked uz ju neriesia radikalne, ich instinkt im kaze skryvat to pred detmi. Lebo na sebe vidim, ze psychicke stopy po tychto zazitkoch z detstva su na cely zivot. Keby ma manzel udrel, bol by to koniec. Nikdy by som nepripustila, aby len pohlad na to muselo znasat moje dieta.
 Daninka Fífa a Barča 


Re: Hrozy detstva 

(13.6.2006 23:33:12)
Také si moc dobře vzpomínam jak to u nás doma bylo,když mi bylo asi tak 15 let.Matka měla přítele alkoholika a ten mojí matku mlátil hlava nehlava a když jsem jí bránila tak jsem dostala také.Nenáviděla jsem ho a teď nenávidím i mojí matku,protože ho nedokázala opustit ani kvůli mě!Nevím co jí na něm přitahovalo,když dala přednost jemu a na mě se ....Do teď a to mi je 30 jsem jí to neodpustila a ona?Dělá jako že se nikdy nic nestalo.Do finále jsem si vzala chlapa,který po porodu mého syna začal chlastat,stal se alkoholikem.Jednou přišel,zmlátil mě a moje - naše dítě 4m schválně vzbudil!To bylo naposled co vstoupil do bytu,okamžitě jsem se rozvedla.Mám skvělýho - zaplať pánbůh chlapa a ten hajzl? Ten se o syna vůbec nezajímá,jsem ráda.
 Marketa 
  • 

Re: Re: Hrozy detstva 

(14.6.2006 7:33:53)
Moc smutne, mluvite spolu o tom se sestrama, jak to prozivaly ony?
Pochopila jsem to dobre, ze tatinek byl alkoholik a pak i ten novy tatinek byl alkoholik?
 Daninka Fífa a Barča 


Re: Re: Re: Hrozy detstva 

(14.6.2006 19:25:39)
Můj první tatínek zemřel,když mi bylo osm a bohužel to dopadlo tak jak to dopadlo.
 Jira 
  • 

Re: Re: Hrozy detstva 

(14.6.2006 20:28:58)
Daninko,

mám to úplně stejně - příšerný otec a slabá a neschopná matka, ani jednomu jsem zatím nebyla schopná odpustit a nenávidím je ( a to je mi 35 a dávno mám svou vlastní - spokojenou a klidnou - rodinu).. Ach jo...
 Daninka Fífa a Barča 


Re: Re: Re: Hrozy detstva 

(14.6.2006 20:55:44)
Naštěstí ten ožrala,umřel,ale musím bydlet u matky se synem,nenáme zatím finance na vlastní bydlení a řeknu ti,hrůza.Já sní moc nekomunikuji a k synovi se občas chová hrozně ani čokoládu mu nekoupí,prej proč by mu kupovala když mi jí taky nic nedáváme.Nenávidím ji!!!
 HaNule 
  • 

vážně to není normální!?! 

(14.6.2006 11:20:58)
Myslím, že je smutné, kolika lidí se tato problematika týká. Dokonce jsem díky tomu měla jednu dobu dojem, že je to vlastně normální.
Jako dítě jsem nesnášela otce, protože mlátil mojí sestru, mého bratra, naší maminku a našeho pejska. Nevím, proč nebil i mě, ale řeknu Vám, že i pro mě to bylo úděsné, protože jsem všemu přihlížela. Když jsem začala dospívat, tak mi došlo, že otec není normální a jakmile vedle sebe bude mít psychicky slabého jedince, tak se bude projevovat tak, že bude hledat záminky, aby se mohl vztekat a být krutý. Maminka bohužel byla slabý jedinec. Divím se, že jsem jí dokázala odpustit, ale myslím, že na vině je především ona. Ona to neměla dopustit!!! S mamkou máme krásný vztah, ale občas si na to vzpomenu a říkám si, že nám zkazila celý život. Nejde totiž jen o dětství.
V současné době je otec ve vazbě, protože zmlátil svoji družku a ta na následky jeho řádění zemřela. Byly jsme se sestrou u předběžného výslechu a otevírají se staré bolístky. Není to nic příjemného.
Pro ty maminky, které toto dopustí, doporučuji, aby si vyslechly příběh nás dětí, kteří tímto byly postiženi. Tyto maminky totiž nejednají v našem zájmu a pro naše dobro. Zůstávají u těchto mužů jen díky své slabosti. Je pravda, že v současné době jsou azylové domy a víc se o tom hovoří než tehdy, takže dnes už bych netolerovala argument "nemám kam jí".
 anonym 
  • 

Re: vážně to není normální!?! 

(14.6.2006 13:04:02)
zůstanu anonym nerada bych, aby mě někdo poznal,nikomu se s tím nesvěřuji nechci ,aby někdo věděl jakýho mám otčíma.Alkoholika s hroznýma náladama,někdy si říkám,že půjdu také k psychologovi,že už je toho na mě moc nejde to unést mám svojí rodinu,mají jiné dětství než mě měli my s bráchou a ségrou,pamatuju si na noční buzení mámy a odvážení autem k babičce, aby jsme se toho moc nezůčastnili,na hádky, na práskání dveřma ,na nadávky, na ožralýho otčíma,kterej neumí nic jinýho než chlastat ne tresty,když nebylo všechno ok,na trapný zákazy všeho co jen mohlo být od zájmových kroužků přes televizi,se ségrou jsme byli sběratelky ona pohleda já ubrousky,když se mu to znelíbilo skončilo naše sběratelství v kotli.Máma jen přihlížela chtěla klid a když jsem jí jednou řekla,že se ho bojíme,že bysme chtěli bejt jenom s mámou při první jeho ožralý náladě mu to řekla,ten na mě tak vyjel, že jsem se bála něco říct.A máma přišla mi poděkovat,že je zle jen kvůli mě.Vůbec to nepochopila a nechápe dodnes,navštěvuje nás jen ona otčím jen zřídka,tak dvakrát do roka a já pak mám depresy chtěla bych tohle všechno jim říct,jak nám zkazili život,že proto jsem odešla tak brzo z domova,abych měla klid od nich obou,ted tu sedím a brečím je mi to moc líto že jsou takový a nejhorší ,že se těším až nebudou.Zní to sobecky ale je to tak,těším se až umřou až mi nikdo z nich nebude volat,že je zase vožralej,že se zase hádali a co všechno rozbil.To se z toho pak možná dostanu.
 B+4 měs mimi 
  • 

Re: Re: vážně to není normální!?! 

(14.6.2006 14:11:11)
Zdravím anonyme, všechno, co popisuješ a i zážitky autorky článku mám za sebou. Prostě dětství nanic, utekla jsem v osmnácti, pár roků se dávala z toho dohromady, možná, kdybych vyhledala odborníka byla bych v poho dřív... Ale vím, že člověk si musí udělat pořádek v sobě, já to vyřešila tím, že jsem matce sdělila, že to co se odehrává doma, mě už nezajímá, mám svou rodinu, své starosti... A hlavně ten stres... Ne, děkuji. Nyní se konečně rozvedli. Škoda že ne dřív, mohli jsme mít hezké dětství... No jo, ale nebylo prý kam jít... S oběma se stýkám, je už to o něčem jiném, jsou každý zvlášť, jsem dospělá, takže už bych si nenechala nic líbit, mají novou roli babičky a dědečka, která jim jde určitě líp než role matky a otce. Dětství je určitě to nejdůležitější v životě člověka a každá negativní věc se pak táhne až dlouho do dospělosti, je to až neuvěřitelné, ale je to tak. Proto bych nikdy nedopustila, aby se mé děti zúčastňovali domácího násilí, hádek atd. Mám skvělého partnera, ale kdyby se nějak nedej bože změnil, začaly hádky nebo přilítla facka, okamžitě zvedáme kotvy, vždycky je kam jít a vždy je nějaké řešení než zničit dítěti dětství a zranit dušičku na celý život!
 Soňa 
  • 

Re: Re: vážně to není normální!?! 

(14.6.2006 14:56:08)
Zkus se kouknout v okolí, jestli někde neprobíhají kurzy Rodinných konstelací. Myslím, že to je metoda, kterou se dá pomoci při různých rodinných problémech. Lidé,kteří vedou tento kurz Ti případně osobně mohou poradit, jak se sebou pracovat, abys se už zbytečně netrápila něčím, co není Tvá vina.
Přeji hodně štěstí v dalším životě bez zbytečného trápení.
 Aneta 
  • 

Re: Re: vážně to není normální!?! 

(16.6.2006 21:53:48)
Ahoj zdravim všechny smutne dušičky,ktere stejně jako ja měly smutne dětctvi.Je mi 47 let a zjištuji,že zkušenosti z děctvi mě ovlivnuji cely život.Mam 4 deti a jsem moc rada,že nemusely proživat co ja.Ani jsem jim to nikdy neřekla,nechci je tim zatěžovat.Velmi těžko se vyrovnavam s hrubosti,s aroganci.Když vidim v televizi politiky typu Paroubka tak mi běha mraz po zadech.
 Klára 
  • 

Vím, o čem mluvíš...... 

(14.6.2006 19:24:31)
Taky bohužel vím, o čem mluvíš.... Byly doby, kdy taťka dost často chodil do hospody. Vím, že když třeba kolikrát nepřišel v obvyklou dobu z práce, už jsem věděla, která bije. Ten neuvěřitelný stres, co zase bude, jestli se to obejde v klidu, nebo jestli bude dusno... Většinou, když se napil, byl vždy hodně hádavej a i agresivní. Nikdy nezapomenu na ty hodiny, kdy jsem se celá třásla, když v noci přišel a začal mít ty svoje obvyklý hrozný řeči., Brečela jsem, říkala jsem si, proč to musí být.... Mě osobně naštěstí nikdy nic neudělal, ale moc mi ubližoval ten stres a to všechno, co říkal. Pořád si stěžoval na to, jak má hrozný život, a že se zabije.... Je to hrozný, když to říká dítěti....

 Martina 29 let 
  • 

Trochu jiná otázka 

(15.6.2006 10:27:25)
Ahojky, je mi líto každého, kdo musel prožít takové dětství, já jsem ho měla šťastné a své rodiče považuji za nejlepší na světe. Když si tak pročítám vaše smutné příběhy napadá mě ale něco úplně jiného. Všeobecně se tvrdí, že děti z rozvrácených rodin jen těžko dokážou navázat a udržet harmonický partnerský vztah, že je pořád svazují vzory, které viděli u svých rodičů. Jak je možné, že skoro všechny, které jste tu psaly o hrůzném dětství máte nyní šťastné manželství a skvělého manžela? Nechci nikoho urazit, jen dávám podnět k diskusi. Martina.
 trisha 


Re: Trochu jiná otázka 

(15.6.2006 12:28:58)
myslím, že je to otázka toho, do jaké míry má ten dotyčný svou negativní zkušenost zpracovanou.
 babuška, Adélka, Kačenka 


Re: Trochu jiná otázka 

(15.6.2006 12:37:20)
Ahoj Martino,
ono je totiž vždy víc možností, záleží co si vybereš. Většina z nás ví, co od života už nikdy nechce, víme jaký to je a jak to bolí. A nechceme tohleto dál předávat našim dětem, chceme, aby ony mohly být šťastné, aby měly to pravé dětství.
Všeobecné tvrzení není vždy tak docela "napasované" a mnohem větší problém než vzory bývá jakási "dispozice" hledat si nevědomky stejně "pitomé partnery" jako byl ten špatný rodič. Ale než si někoho vezmeš, určitě vystřídáš víc vztahů a podvědomě se naučíš rozpoznávat špatný lidi, takže máš možnost se tomu vyhnout. Ostatně oproti takovému dětství je hodně věcí štěstí.

Já jsem měla to štěstí, že se mi povedlo skoro všechno zapomenout. Bylo mi deset když se naši rozvedli, a můžu říct jen díky Bohu, jinak bych to asi nezvládla a to si nemyslím že jsem slabá povaha. Léta se z otcové "výchovy" vzpamatovávám a nevím, jestli už je to ted dobrý nebo ještě není (je to víc jak 10 let). Chtěla jsem zapomenout na všechny ty hrůzy, na strach jít domů co zase bude, na pocit křivdy a nespravedlnosti, na to jak mě s úsměvem volal že se mi nic nestane a pak mě zmlátil, na to jak se do noci s mamkou hádal a nadával ji, na strach usnout protože jsem měla z nervů astma a záchvaty přicházely v noci. Na dobu po rozvodu a po jeho odstěhování, kdy se mi pořád od nervů klepaly ruce, na to jak jsem přišla o dětství a s mamkou jsme si hodiny povídaly a pomáhaly si navzájem smiřovat se s tím. Bratr byl ještě tehdy hodně malej, nepamatuje si z toho nic, navíc v rámci pokřivenosti na něj nikdy ruku nevztáhl.
Pamatuji si jen dva případy kdy jsem byla schopná se svou hrůzou bojovat, jednou jsem se přišla zastat mamky, když jí zase hnusně nadával (rychle mě poslala spát, aby mě nepřerazil) a jednou jsem mu řekla, že nepůjdu po tmě večer vynést koš (bylo mi asi 7 a venku byla vážně tma, děti se bojí).
Nedávno jsem to rozsekla tak, že jsem mu dala vědět že se s ním nechci stýkat. Nechápe to, podle něj nic zlýho neudělal, tvrdí mi že mu na mě záleží. Bohužel zřejmě je to dědičný sadismus, protože jinak se to nedá vysvětlit. Neumím ho nenávidět a jsem za to ráda, ale tohle se prostě nedá spravit, nedokážu jít přes to co ve mě vypěstoval vůči své osobě a proč taky když mi jeho společnost dělá špatně na dušičce.
S mamkou mám výbornej vztah, jsme si hodně blízké a hodně si ještě pořád povídáme. Ona za to nemohla, brala si někoho jinýho než kým se stal pak. Nemyslím si že obviňovat ženu za násilí kterého se na někom dopustil muž je tak docela odůvodněné. Násilník z ní udělá trosku mnohem dřív než k násilí dojde, vypěstuje v ní strach který je možná mnohem větší než ten který jsme zažívali my, strach o děti, o to kdo se o ně postará, kdyby ji opravdu ublížil...
 Anna 27 let  
  • 

Re: Trochu jiná otázka 

(15.6.2006 14:56:56)
No to jsem presne ja. Ten hnus a odpor k otci ve mne porad pretrvava a nemam zajem neco takoveho zazit znovu- kdyz se rodice brali, tak to bylo take tutu nunu a potom??! Hnus. Prisla jsem diky nemu o vsechny iluze o harmonicke rodine. Ale jsem zas rada, ze jsem o ne prisla vcas a ne az bych mela na svete potomky, kteri za nic nemuzou a musely by ty hruzy taky snaset.Brrr. Mela jsem par kratkodobych vztahu, ted ziju sama a spoleham se sama na sebe a zatim nemam chut to menit
 Pája 
  • 

Re: Re: Následek brzká svatba jako útěk 

(15.6.2006 17:47:37)
Všem, kteří do této diskuse přispívali, rozumím..Znám bezesné noci s pozdními příchody, řevem pak nepříjemné dusivé ticho. Surové mlácení za každou maličkost. - Otec byl alkoholik, agresivní a bohužel ještě perfekcionista. V šikanování za tečku na talíři se vyžíval a s chutí sledoval moje mytí nádobí a pod a buzeroval za každou chybičku. Ne, že by přišel až pak a řekl, co mám opravit. Navíc jsem trpěla za to, že jsem holka. Doma bylo více ženských prací a ty nemohl dělat muž - otec nebo můj bratr. Jenže otec nespolehlivý, takže i mnoho tzv.mužských prací obstarávala máma se mnou a bratr celé dny vysedával u televize.

Výsledek, pro samé domácí povinnosti plus starost o mladšího bratra mi nezbýval čas na hraní, kamarádky, učení. Což jsem na SŠ vyřešila radikálně a učila se od 4-5 ráno. Byla jsem nevyspalá, nesoustředěná, zamlklá a pro spolužačky neatraktivní. Za svojí rodinu jsem se styděla a do dneška je mi trapně, když někdo moje rodiče zná. Jednou k nám rodiče přijeli na pouť a otec se hned dal do řeči s největším místním ochlastou, kvůli kterému se přiotrávila jeho dcera. Zkrátka jeho známí se s léty nijak nezměnily.

Zato já si nervy a sebevědomí dávala dohromady roky. Nesnášela jsem totiž i sama sebe a myslela jsi, že jsem hrozná, když se mnou nikdo nekamarádí a šmrc tomu dodávalo staré a seprané oblečení, která máma dostávala od příbuzných na nás. Lecos mi nesedělo a děti se mi smály. Tím neříkám, že bych musela mít značkové oblečení, ale chodit jako hastroš to taky dost poznamená sebevědomí. Nejraději bych bývala zejména na SŠ chodila kanálama. Navlečená v košily po bratrovi, neforemných plavkách po sestřenici, v sukních které mi dělaly i přes normální postavu velký zadek, protože sestřenka byla až moc hubená éterická gymnastka a mě vzadu zkrátka kousek látky chyběl. Skončilo to pokusy o hubnutí, které mi zničily zdraví a přitom stačilo jenom trochu domácí pohody a soudnosti.

V 19 jsem utekla z domova se svým přítelem a začala žít u tchýně. Za začátku mi to tam připadalo skvělé. Tchýně byla jako nová maminka, ale později jsem zjistila, že jsem si jí pustila až moc k tělu a řekla jí víc důvěrností než jsem měla - předtím totiž nebylo moc komu a z té hrůzy jsem se nějak dostat musela a ujasnit si to v hlavě.

Narodilo se nám mimčo a tchýně si na autoritativní maminku chtěla hrát dál, nestačilo jí být pouze babičkou. Do všeho se pletla, dávala nevyžádané rady a když jsem je nepoužila byla naštvaná, že se o nás tolik ´starala´ a my jí nechceme. Což nebyla pravda, nestarala se o nás, byt jsme si v jejím domě v podkroví postavili vlastní za poctivě námi vydělané peníze. Ani od jedněch rodičů jsme totiž skoro nic do začátku nedostali. Neměli dobře placená místa, navíc můj otec hodně propil a tchýně razila názor, že dětem se nemá nic moc dávat, aby rodiče nebrali jen kvůli penězům. Tchýně chtěla být naprosto u všeho, pořád k nám nahoru chodila a posílala její neohlášené návštěvy, ať se jdou podívat na mimčo. Mě to vadilo, chyběl mi klid na kojení a společně s manželem i na intimnosti, jednou nám do nich i vlezla. Dost trapné. Párkrát jsem se jí to snažila vysvětlit, ale kvůli vztahovačnosti nechápala, že nám nevají její osoba, nýbrž je třeba určit pravidla soužití 2 rodin v jednom domě. Tvrdila mi kvůli tomu, že jsem jako otec. Nevím proč, jsem abstiment, nevybuchuju, nejsem agresivní ale taky zkrátka nedokážu být jako moje matka a nechtít aspon maličký prostor pro sebe, to i když mám druhé lidi ráda - soukromí zkrátka potřebuji. Dávala mi i najevo, že jsem proti ní obrátila syna a že už se o ní nestará jako ten druhý závislý na ní- třicetileté mimino. Jenže manžel vnímal to, že už nejsme jedna rodina, ale dvě. Zatímco ona viděla pořád jednu rodinu se spoustou dětí.

Napětí kulminovalo, koupili jsme byt jinde a hodně se zadlužili. Teď nejezdíme roky na dovolenou. Náš bývalý byt užívá švagr, bez toho, že by se s námi nějak chtěl vyrovnat a tchýně s ním souhlasí. Ale máme klid, domácí teploučko a nikdo náš život nemůže dirigovat. Jen ty starosti s penězma by mohly být menší. I když asi to tak má být. V životě je něco za něco a když člověk nedostane v rodině dobrý základ. Skáče z bláta do louže a chvíli trvá než objeví čirý rybníček.
 Marketa 
  • 

Re: Trochu jiná otázka 

(16.6.2006 0:49:15)
Sama si kladu tuto otazku. Mam hodne spoluzacek a kamaradek z rozvedenych rodin, ktere ted sami maji vlastni a vetsinou spokojene a sporadane rodiny. Vysvetluju si to tim, ze rodinne zazemi neberou jako samozrejmost, ale neco co se musi budovat, na cem se musi pracovat. Vetsina z nich mela silu neco vystudovat, postavit se na vlastni nohy a prakticky zacit od nuly. A pokud nasly toho spravneho partnera, tak se jim to podarilo.
 Renča 
  • 

Zažila jsem také peklo a stále zažívám 

(15.6.2006 22:34:34)
Milá Jano,
můj příběh je trochu jiný než tvůj, ale v podstatě jsem zažívala podobná muka jako ty, sice jsme nikam neutíkali před otcem, ale nejradši bych to tenkrát udělala, také hned po maturitě jsem odešla z domova. Můj otec byl doslova sadista, denně mě bil až do krve, kopal do mě, ponižoval mě, třeba za dvojku v žákovské nebo, že jsem mu odpověděla špatně, prostě jinak než on chtěl. Takto se choval jen ke mně, k mé o osm let mladší sestře byl jak milius a je dodnes, vlastně oba rodiče dnes jsou babičkou a dědou pro dceru mé sestry. Mám tři krásné, zdravé děti, které nám dělají jen radost, ale našim nic neříkají. Je mi 35 let, stále trpím pocitem méněcennosti, stále mám z něčeho strach.
Mohla bych psát dál a dál, bylo by to na román, vlastně ani maželství nemám spokojené, jsem strašně poznamenaná. Je mi to moc líto a jsem moc nešťastná, moji rodiče mi dělají z života peklo i dnes. Vlastně i máma, která od doby, kdy jsem se vdala, neuměla se s touto skutečností smířit, je to psychický teror.
Jestli někdo prožívá podobná traumata, určitě by si to neměl nechávat pro sebe a neměl by se bát promluvit, zanechává to šílené stopy na srdíčku a ovlivní to budoucí vztahy. Mně otec vyhrožoval, jestli to řekneš, půjdeš do děcáku! Moc "hezké"! dětství.
 Andrea 
  • 

Re: Zažila jsem také peklo a stále zažívám 

(18.9.2006 14:38:06)
Je to hrozné, kolik nás je.....
já jsem měla se svou sestrou také moc "pěkné" dětství a když už to nešlo dál, mé sny byly, abych byla vysvobozená a dána do dětskéhého domova. I když všichni sousedi, doktoři a známí věděli, co se u nás doma děje, nikdo nám nepomohl. Po jedné potyčce jsem stála a říkala sestře, že teď odcházím a že může jít se mnou nebo ne. Ale že já chci dodělat školu a tak jsme odešli a zbytek střední dochodili z dětského domova. Bylo to jedno z mých nejpěknějších období života.
Teď už táta nežije, máma má pocit, že jsme byly zlé dcery a já jsem jí musela odpustit, protože kdo by se o ni staral, až bude stará...... A následek? Jsem dost tvrdá navenek a uvnitř bych potřebovala vyléčit....
Kéž by se lidi víc dívali kolem sebe a snažili se pomáhat.
 Romy 
  • 

také to znám 

(16.6.2006 10:28:34)
I v naší rodině to chodilo podobně, jen po rozvodu rodičů jme zůstali v jednom domě a ještě nějakou dobu to bylo stále stejné. Obrovská změna přišla s tátovou přítelkyní, která se k němu nastěhovala. Je to dost zvláštní, ale nikdy bych netušila, že může být někdo takový jako ona, je mnohem horší než by kdo tušil a ze života nám dělá peklo už mnoho let, já už jsem vdaná 15 let mám děti, otci už nemám za zlé jeho chování.Protože jeho družka je odporná nejen na nás, ale i na něj.Je mi ho teď spíše líto. Ale s ní to bylo mnohem horší.Táta jako řidič nebyl v týdnu doma, ona si pro nás vždy našla jak trestat,ale nechápu proč. Ještě v mých 18 letech jme se koupali s bráchou a mamkou v jedné studené vaně,protože nelenovala a pouštěla vodu aby nám netekla, jen tak proudem a nechávala otevřeno, aby jsme to viděli.O elektrice a topení ani nemluvím, ale musím se zmínit o tom, že si pořídila nejprve vlčáka a my od té doby nemohli na naší zahradu.Moje mamka se moc bojí konfliktu tak stále ustupuje. A já doufala, že si moje maminka letos bude moci vzít děti alespoň na týden na prázdniny, potože vlčák mojí macechy zemřel a konečně jsme mohly na naší zahradu.Ale to by nebyla moje skoro macecha, aby od včerejška neměla doma Dobrmana a jeho pobyt není tentokráte omezen jen na sklep a zahradu, ale i na společnou chodbu, kterou musíme projít k nám domů.Myslím, že fyzické násilí otce nebylo nic proti tomu co dělá jeho družka za jeho zády.Veliká škoda, že se to nejhorší nehodí popisovat takto a asi bych se i styděla. Držím všem palce a přeji dobré nervy a pochopení okolí, protože to se kolikrát chová ještě hůře než tyran.Romy
 Míša 
  • 

Z druhé strany 

(16.6.2006 13:17:48)
Já měla dětství šťastné a měla jsem milujícího taťku a tak jsem automaticky předpokládala,že můj vyvolený bude taky skvělým tátou.Možnost,že by to tak nemuselo být,mně vůbec nenapadla.Moje děti zažívají podobné peklo,jen toho fyzického násilí je míň,zato toho psychického....Synovi je 16 a dceři 15 a já lituju,že jsem neodešla dřív(teď jsem ve fázi odcházení).Teď se společně těšíme na nový začátek.Bojím se,že mi to taky budou vyčítat(to že jsem to nechala tak dlouho.Povzbuzuje mně,že vy co jste to zažily,máte nyní spokojené manželství.Snad jim to zkažené dětství ta dospělost vynahradí.
 miriam 
  • 

Re: Z druhé strany 

(17.6.2006 16:16:04)
Se slzami v očích jsem přečetla článek i příspěvky pod ním. Sama jsem neměla tak dramatické dětství, fyzického násilí doma moc nebylo (i když si pamatuju, jak otec bil maminku, ale nebylo to často). Naši spolu zůstávali dlouho po tom, co si otec našel jinou ženu, a podle toho to doma vypadalo. Vlastně jsem se už narodila do rozbitého vztahu, a tak se naschvály a vzájemné znepříjemňování života děly čím dál častěji. V pubertě jsem trpěla depresemi, po dvacátém roce se to ještě zhoršilo. Dokud jsem rodičům opravdu neodpustila, můj psychický stav se nelepšil, jen zhoršoval. Až v momentě (ne, že by to bylo najednou, bylo to několik let intenzivního vnitřního boje - ovšem za vydatné pomoci dalších lidí), kdy jsem odpustila, se věci začaly měnit. Dnes mám s oběma rodiči dobré vztahy, ale to je také tím, že jsou to v podstatě slušní lidé, žádní opilci... v případě alkoholiků to musí být daleko těžší.
Dobře vycházím i s otcovou druhou ženou, kterou jsem nesnášela úplně nejvíc. Deprese z mého života zmizely, jen se občas cítím vyčerpaná a mívám dlouhá období, kdy jsem hodně unavená.
Zklamání z rodiny také způsobilo, že jsem si velmi dlouho nemohla najít partnera, až jsem se začala bát, že zůstanu sama. Ale nakonec jsem našla, máme pohodovou rodinu a doufám, že nám ta pohoda vydrží.
Každému, kdo se v životě pere s nenávistí a kdo nedokáže nebo ani nechce odpustit, přeju, aby poznal to, co jsem poznala já. Že totiž odpuštění osvobozuje od velmi těžkých břemen, která s sebou životem vláčíme.
 L.M. 
  • 

Re: Re: Z druhé strany 

(19.6.2006 0:01:36)
Po přečtení vašich zážitků z dětství mi je moc smutno.
Já osobně jsem měla krásné dětství a teď, když mám 9-ti měsíční holčičku si pořád říkám, že ona bude mít takově dětství jako já. Vždycky jsem si říkala, že budu mít manžela, jako je můj tatínek. Hodného, laskavého, prostě člověka, který si své ženy váží. Mám manžela, který má spoustu podobných vlastností, jako můj tatínek, ale má i chyby, které se projevují hlavně sobectvím. Ale nikdo není dokonalý, že? Když jsem si přečetla vaše příspěvky, utvrdilo mě to, že i přesto, že teď máme krizi, musím být ráda za to, co mám. Nikdo mě nebije, nechodí domů opilý...prostě doufám, že se nic nezmění a že naše dcera nikdy nebude mít takové zážitky jako vy.

Moje sestřenice mi vyprávěla o svém otci, který se před všemi ostatními strašně přetvařoval a v soukromí doslova mlátil, znásilňoval a ponižoval mou tetu. Několikrát dokonce skončila i v nemocnici. Oběti byly i sestřenice. Až na to znásilňování. Teta se ho nemohla zbavit, několikrát se stěhovaly do podnájmu z jejího vlastního, po rodičích zděděného bytu. Nespočetněkrát volaly policii, ale ti byli strejdovi kamarádi, takže si tím moc nepomohly. Dokonce měl známou i soudkyni, takže i s rozvodem měli problémy. Starší sestřenice odjela od toho všeho se svým milujícím přítelem do Kanady, kde se vzali a tak nějak se uklidnila. Ale po nějaké době se zhroutila, začala mít halucinace a skončila na psychiatrii. Myslím si, že to všechno má spojitost s jejím dětstvím. Mladší sestřenice vypadá, že už je celkem v pohodě. Teta odjela hlídat děti do Švýcarska a taky se zdá, že žije vyrovnaným životem. Jisté ale je, že ve všech třech to naždy zůstane.

A k tomu všemu jsem zrovna včera potkala strašně opilou ženskou, u které jsem už na první pohled poznala, že si v alkoholu holduje. Šla se svými syny , jeden ve školním a druhý v předškolním věku, a protože jsem od porodu strašně přecitlivělá a nikdy předtím by mě asi nenapadlo dále nad nimi přemýšlet, se slzami v očích jsem si představila, jak to asi u nic doma vypadá, co budou ty děti mít k večeři....

Je mi moc líto, co jste si musely prožít, s čím mnohé z vás ještě i dnes po letech bojujete. Všem vám moc přeju abyste si žily spokojeným životem a abyste se už nikdy nemusely ničeho a nikoho bát.
 R 
  • 

Re: Z druhé strany 

(18.6.2006 23:21:09)
Mám takový dojem, že všichni, kdo přišli do styku s domácím násilím, si dali opravdu záležet, aby vybrali ty nejlepší protějšky. Můj otec také byl doma často bit, a měl děsné dětství, a můžu o něm prohlásit, že to byl ten nejlepší táta na světě. Prožila jsem naprosto skvělé dětství, kdy oba rodiče byli naprosto sehraní a skvělí. Ovšem já si také vybrala špatně. Už mám napsaný i rozvod, ale naprosto obdivuji všechny ženy, které se dokázaly rozvést. Je to hrozně těžké. Manžel hodně pije, ale je pravda, že když přijde domů opilý, tak je naprosto úžasný, hraje si a vtipkuje s dětmi, není na něm opilost znát. Ovšem, když mu alkohol chybí, tak je nerudný, náladový, dřepne si k televizi, nic nedělá. Mimoto nám nechce ani dávat peníze, takže na to, že jsem žena ředitele velkého podniku, žiju jako socka. Manžel si kupuje značkové hadry, po hospodách nechá nemalé obnosy, kolo si pořídil za 100.000 Kč, a prostě na sobě nešetří. Za to, když chci pro syna na ponožky, tak je to hrozný problém. Někdy nám peníze dá, někdy mi řekne, že se nemám flákat na mateřské. Přitom jsem měla i velmi lukrativní nabídku /manažerská pozice/ za 50.000 Kč měsíčně, ale řekl mi, že si nepřeje, abych pracovala v Praze. A teď mi vyčítá, že jsem na mateřské, dceři budou tři roky. Netýrá nás, nemlátí nás, ale přesto ta je náladovost a nevypočítatelnost, jestli se vrátí usměvavý nebo naštvaný, mě děsně štve. Jestli nám dá nákup potravin, nebo řekne, že nemá, to je fakt hrůza. Přesto nemám sílu, podat žádost o rozvod. Mám strach si najít i nějakého přítele, protože mám obavy, aby pak nezneužíval děti, prostě se vůbec bojím, zda by mohl někdo mé děti milovat. Manžel je rád má, i když jim to neumí moc říkat. Fakt nevím. Někdy je to skvělý táta, jindy má období naprosté liknavosti ke všemu. A už vůbec si nejsem jistá, zda je nám věrný, protože tím, že je ředitel, tak se mu "ženské" cpou sami do náruče, a občas jsem už musela řešit "nevhodné" esemesky, které mu chodily. Prostě někdy jsem s ním šťastná, jindy bych ho zabila.
 martík 
  • 

Dvě tváře 

(20.6.2006 13:39:39)
Mám to podobně jako ty - můj manžel mi taky připadá jako pan Jekyll a Hyde. Budeme spolu už dvacet let a máme dvě dcery 18 a 15 let. Taky malý sídlištní 2+1, což přispívá k tomu, aby nikdo nemohl utéct před ničím. Manžel je něco, čemu se říká "kvartální alkoholik", pár týdnů nic a pak týden taková síla, že jedině to, že na mne ani holky jěště nesáhl, mě s ním udržuje ty léta. Psychicky deptá dcery víc než mne a říká jim takový věci, které by člověk nepoužil ani vůči nepříteli. Já se z toho vždycky dostávám dlouho a před několika lety jsem ho dotlačila pod hrozbou rozvodu k Apolináři na pohovor, odkud se on vrátil se širokým úsměvem a slovy: vidíš, já jsem Ti říkal, že nejsem alkoholik - a že mu tam řekli, že na léčení není ještě zralý! Je to přesně o tom,že já mám ráda pana Jekylla a toho Hyda si říkám, že musím "přetrpět", sama za sebe to vydržím, ale kvůli dcerám mě to dostává - jestli taky takhle budou vzpomínat na dětství... Můj manžel totiž umí vyjadřovat vůči dcerám nahlas jenom negativní emoce a jenom podpořen alkoholem. Já to vím, že nás má rád, ale jak to maj vědět ty holky, z čeho to maj poznat... A přitom, když jsme spolu sami, tak o nich mluví hezky a je na ně hrdej - akorát se jimto snad stydí říct nebo co...
 Andrea 
  • 

Re: Zralost k léčbě :( 

(21.6.2006 10:54:28)
Tím, že ještě není manžel zralý na léčbu, asi u Apolináře mysleli skutečnost, že se ze své vůle sám ještě vlastně léčit nechce a alkohol nepovažuje buď za problém vůbec a nebo ne za až tak dramatickou potíž. Zkrátka se sám považuje za zdravého a k Apolináři ho dokopala jen ´protivná´manželka. K tomu aby léčba byla úspěšná je totiž nutné, aby nemocný alkoholik sám zjistil, že už to nezvládá a že už takto dál žít nemůže. Pak spolupracuje, rozebírá při terapii své problémy, traumata, rodinu a komplexně řeší celý problém kousíček po kousíčku. Jestliže je ale klient k léčbě nějak dotlačen, bere léčbu tak, že si to tam při terapiích odsedí-odkroutí-přežije několik týdnů a pod.. Jenže při návratu do civilu pije znovu a příbuzným obvykle vmete do očí, že se léčil a že už po něm nemají nic chtí. Dle svého mínění je již zdraví nebo jsou všichni doktoři neschopní.

Pokud bych chtěla mít doma už konečně klid a zejména kvůli dcerám, tak bych s manželem kdykoliv se u něj objeví kvartální ataka o ní chtěla mluvit. Kdyby nechtěl, řekla bych mu, že to není jen jeho problém a že alkoholem a nepříznivým klimatem doma ničí nervy celé rodině. Možná bych si ho zkusila i nahrát na diktafon, natočit a s tímto materiálem ho po vystřízlivění konfrontovat. On si totiž možná ani neuvědomuje, jak je hrozný a co vám doma vlastně provádí. A pak mu při výtkách můžete připadat jen jako otravné hysterické ženské, když on si přeci jako správný chlap jen vyrazil z kopýtka.

Každopádně přeji hodně štěstí a ať to dobře dopadne. Já jsem totiž stejně jak to tady někdo již uváděl, kvůli alkoholu otce předčasně uzavřela manželství. A žen, které udělaly jako únik totéž znám několik a né vždy to dopadlo dobře. Jednu známou týrá manžel a bude se rozvádět, druhá, která se jako nezralá vdala, řeší věčné nevěry manžela, z kterého se postupně stal alkoholik. Navíc jí vyhrožuje odebráním syna. On je totiž v očích okolí dokonalý, zatímco ona z té bezmocnosti zápasí s depresema. Další známé vyčítá muž, že se fláká a moc nevydělává jako on. Jenže o děti se někdo starat musí a pakliže se nejde věnovat pouze kariéře, žena samozřejmě na výplatní listině uvidí menší částku... Jsou to pohnuté osudy.
 Líza 


Re: Dvě tváře 

(21.6.2006 11:32:12)
Martíku, tady se jen nabízí otázka, proč s ním těch 20 let jsi...:-(
 Michal 
  • 

Re: Re: Dvě tváře 

(22.6.2006 12:52:59)
Milá Lízo!
Možná by pomohl nějaký prášek, co říkáš? ;-)
 Zombre 
  • 

Re: Re: Re: Dvě tváře 

(29.6.2006 11:24:03)
Reaguji pozdě ale nedá mi to. Michale, buď tak laskav a hoď se do klidu.
 Jarka 
  • 

Neco mi tu nesedi... 

(19.6.2006 11:19:31)
Ahoj vsem, chapu tento clanek tak, ze ma rozpoutat diskuzi o domacim nasili, aby kazdy, kdo ma podobny problem, mohl prispetm poucit se, vypovidat se...ale jinak mi to prijde jako fiktivni pribeh s nekolika nejasnostmi. Vysvetlete mi, jak je to s temi zlymi otci: jeden vlastni, kteremu unikli po scence po kine a pak jeste nevlastni, ktery zacal pit a vsechny mlatil??? Priznam, ze tomu nerozumim. Mama tedy zila se dvema muzi, a oba byli nasilnici???? Diky.
Jarka
 Majka 25 
  • 

alkoholik prolhanej 

(19.6.2006 14:28:14)
U nas to byl nekonecny psychicky teror, fotr alkoholik, nadavky, ponizovani a kdyz jsem se matky zastala, tak mi rekl, ze jsem navockovana. Nekolikrat jsem ho pristihla doma, jak tajne nasava, pak jsem za nim sla, chtela jsem si o tom s nim promluvit, ale lhal mi do oci, ze to neni pravda. Lecit se nechce, prej je v poradku a my vokolo nejsme normalni (slusne receno). Ted jsou v rozvodovem rizeni. Matce nemuzu nic vycitat, byli jsme na nem dlouho financne zavisly (mam jeste ml. sestru). Toto ja nikdy nedopustim, ziju ted sama, mela jsem par vztahu, vsechny krachly, porad se vzpamatovavam, nechci do toho nikoho zatahovat, nechci zadneho chlapa ani deti, nikdo nevi, co se z cloveka za par let vyklube jako z meho otce a nechci abych znovu trpela nebo do toho zatahovat pripadne nevinne deti.
 I plus 3 
  • 

Odpustit a zapomenout??? 

(23.6.2006 0:49:06)
příspěvky k tomuto článku a s potěšením konstatuji, že se tady aspoň nikdo do nikoho nenavážel a nenapadal za chyby pravopisné, jako tomu bývá např. u příspěvků k tématu Porod doma...
Můj příběh byl hodně podobný těm ostatním, jen otčím nebyl alkoholik, ale psychicky nemocný. Nepracoval, byl v invalidním důchodě a tak terorizoval všechny kolem, hlavně mámu a nás děti. Navenek jsme museli vystupovat jako harmonická rodina, ale co se dělo za dveřmi... Když si na to vzpomenu, klepu se ještě teď a to je už víc než 13 let od doby, kdy jsem týden před maturitou utekla (přesně v den mých 18. narozenin)
S mámou dodnes udržuji vřelý vztah, koneckonců jsme spíš byli spojenci proti teroristovi a tak máme přece jen ty vzájemné vztahy tak nějak jiné... V padesáti se za bouřlivých okolností rozvedla a začla nový život, já jsem ji nikdy nevyčetla to děsné dětství a mládí, ale myslím, že to sama cítí a tak se mi to snaží vynahradit. O víkendech vyvařuje, přihlídne děti...Snažím se o tom co bylo s ní nemluvit, ale nedokážu to co hodně z vás píše, že má spokojenou rodinu, rodičům odpustili a nijak je to neovlivňuje. Taky mám relativně spokojenou rodinu, 3 malé děti, přesně tu větu-Jenom jednou se mě dotkneš a konec slyšel můj manžel, když jsme se brali, ale stejně to někde v podvědomí je pořád zasunuté. Budí mě děsivé živé sny s teroristou-otčímem v hlavní roli, kdy ubližuje mým dětem, atd.. A myslím, že tyto zážitky ovlivňují i můj vztah k dětem, stává se mi (naštěstí jen zřídka), že po nich hystericky křičím i když to zrovna není úměrné situaci, jako bych měla pocit, že ty křivdy a násilí co byly spáchané na mně musím ze sebe vykřičet aspoň tím, že na ně zvýším hlas???
Někdo tomu říká nezpracovaný zážitek z dětství, ale copak se to co mnoho z těch co psaly dá zpracovat??? To už je podle mne uloženo někde vnitru navždy a je jen otázkou času kdy a v jaké podobě to vyplave na povrch. Už dlouho zvažuji, že bych navštívila "kurz" Vnitřní dítě, nevíte o tom někdo něco, jestli to je k užitku? Je to přece jen na týden a nestojí to zrovna pár korun. A já jsem navíc dost introvert se zadupaným sebevědomím a na vlastní sebeúctě teprvé pracuji... Jen nechci aby to odnesly mé děti, přeji všem ostatním co to zvládají ať se jim daří. A co nejmíň těch co to museli prožít. A hodně síly těm co se chystají vystoupit z bludného kruhu...
 Michal 
  • 

Re: Odpustit a zapomenout??? 

(23.6.2006 16:14:53)
Milá I...,
když si prolítneš některé diskuse, občas tam najdeš můj více či méně emotivní příspěvek, ve kterém je občas něco i o podvědomí.
Velmi krátce - máš plnou pravdu, každá událost našeho života se zaznamenává na gigantický harddisk, kterému říkáme podvědomí. Některé soubory jsou volně přístupné naší operační paměti (vědomí), některé jsme označili atributem -h (hidden, skrytý). Nicméně obojí ovlivňují náš život, jak psychiku, tak i zdraví, které je jejím zrcadlem.
Je mnoho cest, jak se naučit s tím pracovat. Zkratka neexistuje, nebo není bezpečná (holotropní dýchání, hypnóza, některé regrese). Nejpřirozenější a nejbezpečnější cestou je naučit se sám/a vstupovat na svůj harddisk - Tvoje podvědomí Ti nachystá jen tolik, kolik uneseš a v pořadí, které je třeba (nelze přeskočit několik příček žebříku jen proto, že to chceme, stejně nás to vrátí..).
Osvědčenou metodou je Modrá Alfa - je to kurz, kde se naučíš vědomě (funguje nám to částečně i tak, neučíme se tedy nic mimořádného) pracovat s podvědomím. Kurzy a info na wwww.volny.cz/modraalfa (zápis z kurzu najdeš na www.volny.cz/jhavelka/ma_kniha.html, je samozřejmě třeba kurs absolvovat, učí se tam vstupovat do hladiny alfa - někdo to umí i spontánně, ale to už je jiná kapitola).
Rolls-Royce je Aura-soma. Je to terapie, která je založena na faktu, že každá barva je symbolem, klíčem k naší psychice. Nikdo si na sebe neobleče barvu, která se mu nelíbí, každý si vybíráme barvu auta, šatů, zboží, atd. Princip je takový, že si zajdeš na konzultaci, kde si vybereš čtyři lahvičky www.aura-soma.cz/produkty/equilibrium/minicons.htm. Podle nich Ti terapeut (třeba www.alkion.cz -tam i některé zajímavé akce, setkání s lidmi, kteří si už něco prošli, nebo seznam terapeutů na stránkách AS) řekne, co je třeba řešit (každá barva souvisí s určitou emocí, částí psychiky, částí těla, atd.). Jednu lahvičku si odneseš, a mažeš se s ní na tu část těla, která odpovídá barvě lahvičky (to Ti řekne terapeut).
Každý reaguje jinak - zpočátku bývá jen fyzická reakce - třeba opakující se rýmy, chřipky, atd., kdy se čistí tělo (ve stresových reakcích se v těle usazují hleny - na plících, střevech, játrech, kolem srdce,.., tělo se přebytku hlenů zbavuje rýmou, chřipkou, nebo terapií, když už nestíhá, vznikají některé nemoci).
Pak se mohou objevit potlačené emoce (vztek, smutek, atd.), ještě bez příčiny - takže jsi smutnější, vzteklejší, a na první pohled to nemá příčinu.
V další fázi se už objeví konkrétní potlačené/nezpracované události (příklad z mého života: když jsem musel spát v posteli s bábičkou, která mě dusila, měl jsem tenkrát horečky více než 42 °C, s lahvičkou se objevila vzpomínka, smutek z opuštění rodiči, bezmoc, krátce horečky, smutek, něco jako rýma - symbolika nevyplakaných slz, kašel - symbolika toho, že Tě někdo dusí, pak i nenávist - reakce na to, že se dítě nemohlo bránit).
Takto si některé události procházíš, uvědomuješ si, co se stalo
-situace/událost
-emoce
-tělesná reakce (v rámci emoce - pláč, je třeba se vyvztekat - třeba mlátit PETkou do polštáře-aby se uvolnilo napětí v těle, někdy slabé příznaky "nemoci" - nemoc = nezpracovaná emoce, ne-moci si něco uvědomit, nemít nad sebou moc)
- poznání, vyhodnocení, odpuštění, pochopení, uvolnění, změna chování - tam, kde jsme dříve měli strach, vztek, je klid, atd.
Už tři roky nevím, co je to rýma, chřipka a vím, že už je mít nebudu (a to jsem měl dřív rýmu minimálně 3x ročně, horečky a chřipky nemluvě). Mimoto jsem se díky AS dostal z depresí, a tak různě, ale to už je jiná kapitola..
Tedy, princip není odpuštění, zapomnění, ale naopak nejdřív plné uvědomnění si všech emocí, včetně nenávisti (je blbost se tvárit, že tam nebyla), a až si člověk projde emoce, tak teprve si může dovolit odpustit. Jestliže tam ta nenávist zůstane viset, odpuštění je jen na povrchu, je to jen rozumový akt, i když lepší než nic.
Samozřejmě každý kurz Tě někam může posunout, ale jeden kurs nevyřeší celé dětství, to jistě chápeš.. Rozdíl mezi kurzem a prací sama na sobě je taky jasný. Podstatné je něco aktivně dělat, ne jen číst nebo pasivně navštěvovat kurzy.
Vcelku je život docela jednoduchý, jen se někdy bráníme respektovat návod k použití, který v dětství nebyl přiložen.. :-)
Jestli se chceš na něco zeptat: michal.risan@seznam.cz

Držím Ti palce.
Michal
 Eva 
  • 

Znám to moc dobře!!! 

(26.6.2006 20:56:15)
Při čtení tvého článku, jsem si fakt myslela jestli nejsi moje sestra. U nás to bylo hodně podobné. A ještě doted je. Myslela jsem, že se to věkem upraví, ale otec je pořád stejný. Já ho neberu jako svého otce a taky jsem mu to řekla, za to co jsem viděla, co dokážže. Je to odporný člověk. Mojer matka je naopak chudák a já nevím jak ji pomoci. sama už žiju od osmnácti s přítelem a v srpnu se budeme brát. Je to člověk, který mě vytáhl z toho nejhoršího. Nikdy nechci dopadnout jako moji rodiče.
A jestli si mám vzpomenout na něco z dětství, tak je to, jak jsem chodila na základku a ostatní děti se se mnou nechtěly bavit - byla jsem totiž z té nejhorší rodiny z vesnice...
 Evik 
  • 

Prožívám to samé... 

(11.1.2007 16:54:00)
Tvůj příběh jsem četla se slzami v očích, protože přesně to samé prožívám já se svým otcem a to je mi už 24 let...a nemá to konce...peníze na jiný byt nemáme, abychom se od něj trhly a tak nám stále a stále ničí život...psychicky nás týrá a vydírá...a do toho ještě alkohol, jeho chorobná žárlivost a agresivita...
 Jitka, syn 8 měsíců 
  • 

Skvělá rodina 

(20.2.2007 13:38:42)
Teda je mi hrozně, když tohleto všechno čtu a byla bych ráda, kdybyste mohli mít rodinu, co mám já. Můj táta totiž měl svého tátu (mého dědu, kterého jsem nepoznala) alkoholika, který byl věčně v hospodě a často babičku mlátil a propil hodně peněz. A pro tátu byl teda vlastně děda odstrašující případ, takže nám rodiče připravili nádherné dětství. Ale zase, bohužel, díky tomu jsem pak dostala pěkně "na frak" od života. Když jsem se postupně v dospělosti osamostatňovala, zjistila jsem, že svět není tak skvělý, jako naše rodina, že lidé jsou falešní, vypočítaví a lžou. Často využili mé upřímnosti a to, jak jsem doplatila u mužů, to jenom dodělalo. Včetně jednoho psychopata, který mě psychicky týral. Takže teď jsem na tom psychicky přesně tam, kde jste teď vy. Rodina skvělá, ale co se týče ostatních lidí: Trpím velkým pocitem méněcennosti, nikomu nedůvěřuji apod. Ale naštěstí před 8 měsíci se mi narodilo mé veeelké štěstíčko, které mě naplnilo tak obrovskou láskou, že plno těchto věcí teď tak nepociťuji. Ale občas tyhle "černé" stavy ještě přicházejí.:-( Už dlouho přemýšlím o psychoterapii. Nemáte s tím někdo zkušenosti?
 X 
  • 

Skvělá rodina ? 

(19.8.2007 12:31:54)
Opravdu me moc prekvapilo,kolik nas je.Moje mamka me mela v necelych 17ti,tatka je o 5let starsi.Nemela jsem hezke detstvi,mamka mi nestale vycitala,ze jsem se narodila,ze je s tatkou kvuli me a kdyz jsem byla starsi(okolo 17 a vice),tak mi rikala,no ja jsem ted nemohla nikam jet nebo jit,ja jsem se musela starat o tebe,tata si chodil beze me.Taky mi vycitala babicku(tatkovu mamku),ktera na me drzela.Tatka je vikendovy alkoholik,pres tyden nepije,ale prijde patek a je az do nedele nekdy do pondeli uplne namol,kolikrat nemuze chodit ani mluvit,cizi lide(jeho "kamaradi") ho vodi opileho domu.Vzpominam si,jak se mu moji spoluzaci smali,ze pada u plotu a nemuze jit.Taky obcas ridil auto uplne opili,bil mamku od mych cca 5ti let do 11ti a v mych 18ti zacal znovu.Ted je chvili obdobi klidu,asi proto,ze jsme se sestrou uz z domu odesli.Vzpominam si vsak na to,jak jsem se stydela za tatku i za to jak zijeme,mamka si stezovala,ze ji nedava penize,opila doma brecela se zkrvavelou tvari,je to otresny zazitek,vzpominam si,ze jsme meli jenom par normalnich a nebo hezkych vanoc,tatka sel i na Stedry den do hospody avecer se opili s mamkou hadal,kolikrat jsem se doma tak moc bala.Je pravda,ze na me nesahnul,ale psychiku to naboura strasne moc.Nikdy jsme spolu nevecereli u stolu(krome vanoc),do svych 12let jsem se tatky bala,mamka ho nekdy stvala proti me a naopak,pak b ylo obdobi,ze jsme spolu vychazeli a ja si pripadala,ze nam to vse funguje,to bylo asi 4roky,od 14ti do cca 17az 18ti let,nikdy mi nepodal ruku k narozeninam ci svatku............je toho tolik co psat,na druhou stranku kdyz se vyspal z alkoholu,ale mel zbytkovy alkohol,tak to nam to chtel vynahradit,ale vzdy jen par hodin,najednou s nami chtel na veceri(ale jedte s opilym tatkou)....Je to velmi narocne tema.Ted je mi 23let,ziju s pritelem,je uzasny,skoro vse uz vi,chape me.On ma rodinu,kde vse funguje,nekde az moc,ale snazim se mu verit.Ma sestru,ktera je na nem zavisla,ale bydlime daleko a snazime se to resit.Az on je pro me nepopsatelnou oporou,babicka jiz zemrela(mela me moc rada a snazila se mi vse vynahradit,ale nekdy tatku omlouvala,byl to jeji syn...).Jak psychologove tvrdi,je tezke navazat vztah,kde to ma fungovat,ze mame sklony k podobnym partnerum,castecne je to pravda,ale ja ted mluvim sama za sebe NIKDY BYCH NEDOPUSTILA,ABY MOJE DETI MELI DETSVI JAKO JA...prestoze jsou lidi,co meli daleko horsi.Nemam v rodicich oporu a slzy,bolest a strach z toho,ze tatinek maminku zabije,krici a pozdeji i na me,je takovy zasah do vyvoje osobnosti,ze ja to nedovolim,To mi dava silu zit a v zaveru i dalo silu najit vhodneho partnera,se kterym se milujeme.Jde i o to,kde clovek hleda.Na diskotece takoveho cloveka ztezi potkate.


Preji nam vsem hodne sily a stesti,je to velka psychicka ujma,ale nemeli bychom se vracet zpet,ale zkouset prozit zivot od ted lepe.Kdyz uz jsme na mori,musime plavat.Uz kvuli nam a nasim detem,ja se buu snazit aby moje deti meli nejkrasnejsi detsvi,aby v nas rodicich meli oporu a hlavne lasku.
 gabina 
  • 

Re: Skvělá rodina ? 

(19.8.2007 12:41:51)
Ahoj nedovedu se představit co jsi prožívala, no představit asi jo ,a le nedá se to srovnat s realitou. Jak jsi psala, že na tebe taťka nikdy nesáhl, že tě nebil, tak bych jen dodala, že psychické týrání je kolikrát horší než fyzické, jsem ráda že se máš teď dobře a přeji ti do života skvělého partnera, sk terým budeš prožívat ty krásné chvíle které jsi doma nezažila.

A s tím hledáním partnera na diskotéce? Záleží asi kolik ti je let, pokud jsi na diskotéci v 16 letech a potkáš tam kluka s kterým ti to vydrží-to je můj případ jsme spolu 12let, z toho 7 manžele a máme 2 děti,tak je to úplně něco jiného než když jdeš na diskotéku v 25-30letech a chceš tam někoho najít to prostě nejde chlapišikovní jsou v tomhle věku přebraní a na diskotéce jsou jen flákači nebo ženáči. Tak se měj krásně

Komerční sdělení

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2022 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.