Vím přesně o čem mluvíš.

Při čtení tohoto článku mám slzy v očích. Mám totiž skoro úplně stejné zážitky. Jsem nejstarší ze čtyř dětí. Je mi 25 let. Mám dvě sestry 23 a 8 let. Bratra, kterému je 15 let. Maminka žije s chlapem, se kterým má naši nejmladší. Ten chlap, nemůžu mu totiž přijít na jméno, chlastá už od začátku. Máma se k němu nastěhovala, když mně bylo 15 let. Myslela si, že se budeme mít líp. Myslím finančně. Předtím jsme žili bídně. Nebudu to dlouho rozvádět, ale starý barák, ve kterém bydlel nám připadal jako vila. Po roce soužití máma otěhotněla a narodila se moje malá sestra. Ta se svého táty pořád bojí, když přijde ožralý z hospody. Sprostě nadává a vyhrožuje. Pořád se bojím, co se stane. Já jsem vdaná, ale bydlíme s maminkou v jedné vesnici. Takže, když večer slyším štěkat psi, tak čekám, že běží brácha, že se něco stalo. Moje mladší sestra je také vdaná. Ta zase trne hrůzou, když jí večer zvoní telefon. Také znám ony úvahy, jak bych to vyřešila, kdyby se něco stalo. Jestli bych si vzala nejmladší sestru já a nebo sestra a brácha, jestli by šel ke mně, nebo k sestře. Kolikrát se modlím, aby ten strach už skončil. Aby už maminka mohla být sama, bez toho hajzla. Ale nejde to. Nemá kam jít a to opravdu. A není žádně řešení. Věřte, že žádné.
Kolikrát jsem tak zoufalá, že nevím ak dál. Strašně mi to ztěžuje můj vlastní život. Jsem právě ve 23. týdnu těhotenství a mám celkem spokojený život. Moc se s manželem těšíme na miminko. Ale jsem šťastná jen z půlky. Radost mi neustále kazí obava o mou rodinu. O maminku, která je psychicky vyčerpaná z domácího teroru. O bráchu, který je právě v pubertě a chlap, se kterým žije v jedné domácnosti ho nenávidí. Opravdu nenávidí. Nesnáší i mně a ségru, ale my už žijeme jinde, takže to není tak intezívní. A to si mámu bral s námi se všemi a tenkrát se tak přetvařoval. Tak proč? Každý den si říkám, že kdyby byla maminka sama s mými sourozenci, byly bych ten nejšťastnější člověk na světě. Ale kdy se toho dočkám? Toho parchanta chlast nezabije. Mám strach, že nás ještě všechny přežije. A než se sourozenci osamostatní? To je ještě deset let. Už deset let si říkám proč zrovna my?
Jsem nešťastná a nevím, kdy se to změní. Nemůžu si pomoct, ale nemůžu se vykašlat na rodinu, i když zanedlouho budu mít svou vlastní.