Jano, mluvíš mi z duše....
Každý mi před porodem říkal... "nejhorší je prvních 6 měsíců", pak už je to pohoda"...chacha chacha..
Prvních 6 měsíců:
- dítě zůstává tam, kde ho odložím
- spí většinu dne
- jen se kojí, takže odpadá jakékoliv chystání čekohokoliv...
- v noci mi malý spal skoro celou noc....
Dalších 6 měsíců:
- rostou zuby - řev neustále, v noci se budil pořád...
- příkrmy...- pořád se patlám s nějakou kašičkou a mixuju pyré.. na jídlo pro sebe mi často nezbyde energie...
- spí mi 1x za den a to jen asi 30 minut :-(
- leze, staví se, všechno "kramaří", "rozebere" mi byt na kousíčky během vteřiny...
No je to malý rarášek a samozřejmě je to dobré zase v tom, jaké dělá pokroky... ale co se "pohody" týče... tak ta teda vzala v těch 6-ti měsících za své.....
Jinak pro mě bylo nejhorší vyrovnat se s tím, že mám dítě... i když bylo plánované, chtěné a milované....přecijen ty první dny si člověk říká "proboha, co teď budu dělat ?" ...
Nějak zhruba po šestinedělí (kdy je člověk vesměs zavřený doma...zvlášť pokud má bolestivé šití nástřihu...) jsem měla domu trošku ponorkovou nemoc a měla jsem trošku pocit, že jsem ve vězení a nemůžu si ani dojít do schránky pro noviny.... protože mám přece dítě, které nemůžu ani na vteřinu opustit......
No ale jinak nám šlo všechno skvěle, kojení, přebalování, spánek, tulení, partner byl skvělý, tchýně naštěstí jen nosila jídlo a rady si nechává až na teď, kdy jimi opravdu nešetří...