změna
Pro mě bylo nejtěžší vyrovnat se s totální změnou mého dosavadního rytmu života-už nic nebylo jako dřív, což jsem sice očekávala, těšila se na to, ale možná jsem si to ve svém mládí plně neuvědomovala, jak jsem vlastně sobecká a kolik času mám jen sama pro sebe, že bez dítěte jsem se mohla v klidu najíst, vyspat, spáchat hygienu, dojít na záchod + další méně základní věci, kterých jsem se byla ochotna a připravena více se vzdát-nic z toho jsem po porodu neměla. Musela jsem se vyrovnat i s destruktivními myšlenkami, které bych ve skutečnosti (snad) nedokázala zrealizovat-jako praštit se svým synem, bezbraným, ale řvoucím a na nic nereagujícím, o zeď nebo skočit se synem z okna. Věděla jsem, že je to celkem běžný stav po porodu a věděla jsem, jak vůči tomu bojovat, byly to jen myšlenky, na kterých jsem si uvědomila, jak jsem sobecká....
A složité bylo i seznamování s rolí matky, s tím, co se ode mě očekává a s tím, jak správně pečovat o miminko, cítila jsem se podvedená, že mi v porodnici nedali i návod, jaký se dostává k jednodušším věcem jako je pračka, lednička, DVD přehrávač.... Nevěděla jsem o miminkách a dětech vůbec nic, informace z knih a časopisů mi přišly příliš povrchní, opomíjející detajly, i když během těhotenství jsem byla ráda i za ně...
Naštěstí podruhé-po dvou letech s druhým dítetem už bylo vše úplně jinak a přišlo mi vše úplně v pohodě-žádný rozvrat se nekonal, vše zapadlo do tehdejšího rytmu života, nic mi nepřišlo těžké, byla jsem vyrovnaná, připravená, těšila jsem se, věděla jak nato.
Odpovědět