Když se narodila dcerka Verunka, zůstal se mnou týden manžel doma. To mi pomohlo překonat první pocity strachu: co si já tady najednou počnu sama s takovým malým bezmocným uzlíčkem? Později jsem nabrala trošku jistoty, péče byla v podstatě stereotypní. Překvapilo mě však, kolik času jsme trávili u doktorů. Preventivní prohlídky, návštěvy očního lékaře, očkování, kontroly po očkování, UZT kvůli kyčlím a UTZ ledvin. Už si to ani všechno nepamatuju.
Velmi těžce jsem nesla, že nedokážu splnit očekávání své i blízkých. Jediný, kdo v té době nic neočkával a jen podporoval, byl manžel. Byla jsem hodně sama, ale když už jsem se dostala mezi lidi, třeba na vycházce s kočárkem, dostávalo se mi spíše nevyžádaných rad místo povzbuzení. Vzpomínám si, že jsem coby roztřesená šestinedělka, přemýšlela, jestli ty naprosto opačné rady ke kojení, co dostávám od starší generace, jsou ty správné nebo ne. Tehdy jsem ještě netušila, že ony maminky pokud kojily, kojily krátce, kdežto já budu kojit dva roky.
Také mě velmi překvapilo, jak těžko se tělo dostává zpátky do své formy a zrcadlo jsem obcházela obloukem.
Další potíž – nedostatek času: stále znovu jsem byla zaskočená tím, jak málo času zbývá mezi jednotlivým "kojením, odříhnutím, poblinkáním, přestrojením, zase kojením, zase odříhnutím".
U syna Ondráška hodně stresů odpadlo. Překvapilo mě však, že je syn z úplně jiného "těsta" než dcerka. Velký, hladový, ale špatně sál. Tehdy mě hodně mrzelo, jak málo času se mi dostává na dcerku. Také manžel v té době dodělával byt, kam jsme se měli co nejdříve stěhovat. Žádný týden volna na zotavenou. Přitom po druhém porodu jsem byla zničená o dost víc než po porodu prvním.
Celé moje šestinedělí u obou dětí vystihuje jedna příhoda s mou sestrou.
Rády se bavíme "co kdyby". Sestra řekla, že by se už nenechala tak vystresovat a nedělala by si výčitky, kdyby byl horší den s dalším miminkem. Kdyby nespalo, mělo bolení nebo tak něco. Řekla: "Prostě bych uvařila jednou špagety s kečupem místo obvyklého vaření, poklízení atd. No a co!" Když byl synovi asi měsíc, volala jsem sestře: "Je to šílený! Špagety s kečupem by musely být denně!"