30.7.2009 11:31:09 Kohnova
Stereotypně
při všech příchodech domů z porodnice bylo nejtěžší srovnat rodinu s faktem, že mi nezbývá než prodělat šestinedělí.
Bylo mi neporovnatelně hůř než kdy v těhotenství, ale přístup okolí vesměs ten, že dítě už je z břicha venku, tudíž máma ready podávat výkony.
Vždy své ponuré dílo vykonala bolestivá, špatně se hojící jizva po zbytečné epiziotomii, (představte si, že ji tam máte popáté) šitá vesměs nekvalitním materiálem, který hojení rozhodně neusnadňoval.
Nástup laktace byl vždcky prvních cca deset dnů nepříjemnější než zimní chřipka.
Celkem dost stresující zážitky z porodnice potřebovaly čas a klid na to, aby mohly být stráveny a zapomenty.
Nejtěžší bylo překonat vlastní logickou a oprávněnou potřebu odpočinku a klidu a dělat, že kypím elánem, energií a nadšením, vařit, ulízet, obsluhovat návštěvy, mít pochopení, nosit nákupy, tahat prádlo a netvářit se, že nemám radost.
Pro mě osobně bYlo šestinedělí vždycky daleko náročnější než celé těhotenství i s porodem, ale zatímc jako těhotná jsem snad všude požívala statutu (podle mně přemrštěného) téměř posvátné krávy, jako matka šestinedělka (s houfem dalších mrňat na krku) jsem měla smůlu, tento stav se obecně za hodný ochrany nepovažoval.
Odpovědět