Re: Re:Pro Sylvii
Petru, nejsi v tom sama. Letos to bude taky deset let, co jsem doma, ztratila jsem (vlastní vinou) kontakt se svým oborem (ach, jak vím, proč to zrovna TADY píšeš, živě si představuju, jak se do Tebe mohou jiné, ty šťastnější, pustit). Taky mám depresi, taky nejsem dvakrát "rozená profesionální matka". Pravda je, že i přesto, že mě péče o dítě nebaví jako nejúžasnější zábava na světě a víc to beru jako "poslání" (podobně jako Jana), snažím se to dělat co nejlíp jak je v mých silách.
Do diskuze se míchat nehodlám, protože můj syn možná rozmazlený je, v očí většiny diskutérek bych byla ta hrozně nemožná matka zahleděná do vlastního dítěte atd. atd. Co na tom, že jsem - logicky - rozhodně neměla v úmyslu dítě rozmazlit, a že jsem vždycky měla na mysli rozumnou výchovu, jejímž výsledkem by byl prima syn, džentlmen, statečný, něžný, pracovitý, zdravě sebevědomý i uctivý, prostě princ na bílém koni. Jenže ono prostě na děti návod NENÍ. To, co funguje někde, jinde prostě nefunguje. A u nás to tak je - snažila jsem se stvořit si z informací, které jsem měla k dispozici, tu správnou ideální výchovu - a byla jsem prostě vedle jak jedle. JAK se to dělá, jsem se dočetla, až když synovi bylo sedm let! A že jsem ani zdaleka nebyla nachystaná na mateřství, to jsem se taky dovtípila až s křížkem po pohřbu.
Takže tak. Hlavně jsem Tě chtěla podpořit, že nejsi sama na tom podobně blbě. Já mám teď taky dost krizi, plácám se ve stěhování, ve vánočních oslavách, ve viroze syna i v bolesti vlasních zubů... Pomáhá mi tulení s manželem, pohádky nebo filmy, partička kanasty s mužem nebo eventuelně hry Carcassone či Hrady ve třech...
Držím palce
Odpovědět