Re: dětský pláč
Ono je dost těžké posoudit, co je vlastně rozmazlenost.
To, co píšeš mi silně připomíná moje dětství. Nevím, asi to bylo u generace našich rodičů normální, ale taky si svojí mámu z té doby vybavuju jen jako věčně pracující, uklízející, žehlící, spěchající a někdy dost nervózní maminku. Prostě v té době snad bylo asi přednější mít naklizeno, navařeno a děti tomu přihlížely a šly stranou. Nějaké pomazlení, na to nebyl čas a nebo jen opravdu v hodně ranném dětství. A to můj otec nebyl naštěstí nějaký paša, kolem kterého by musela skákat v první řadě, tak jak je to dodneška u rodičů mého manžela.
Jsem ráda, že dnes už je ten trend trochu jiný, že se tolik nerozděluje mužská a ženská práce. Můj muž se stará o děti stejně jako já, v domácnosti děláme skoro všechno společně, takže máme mnohem více času na děti i na sebe.
Mně připadá naprosto přirozené a normální, že se děti chtějí pochovat, že chtějí pohladit, dát pusinku a pomazlit se. Jsou potom mnohem klidnější a hodnější, nic jim neschází. Nemůžu se jim bezmezně věnovat šestnáct hodin denně, i kdybych chtěla, prostě taky potřebuju "voraz", tak ať se taky umí zabavit samy, ať si taky hrají samy, rozvíjejí tak svou fantazii. Ale několikrát denně se jim věnuju i při hraní nebo malování, pohádka na dobrou noc taky funguje víc než když je nechám usínat bez pohádky.
Ten čas věnovaný dětem se vyplatí stokrát víc, než když se mi doma bude všechno blýskat, budu mít každý den naklizeno, ale bude to život ve sterilním prostředí a se sterilními vztahy.
Můj manžel byl vychován v rodině, kde se emoce a pocity najevo nedávaly, jeho otec byl dominantní a přísný, k dětem vůbec vztah nemá, vnoučata mu lezou na nervy a je z nich neskutečně nervózní. Jeho matka celý život s ním v podřadném postavení, nic si neprosadí, jen za jeho zády si něco občas udělá po svém. Já jsem hrozně ráda, že můj manžel nepřijal model chování svého otce. K dětem se chová naprosto úžasně, hraje si s nimi, pomazlí se . A mně jednou řekl, že když viděl, jak jeho matka celý život dělá jeho otci služku bez vlastního názoru a nebo bez možnosti názor vyjádřit, věčně unavená, protože jí doma nikdo s ničím nepomohl, tak že takové manželství by nesnesl a skoro všechno děláme společně, jak kdo má čas. Přebalování dětí mu nikdy nedělalo problém, vstávat k nim v noci, uklidit po nich. A není proto míň chlap, spíš naopak.
Myslím, že v jiné diskuzi se rozebírá rozdělení tradičních mužských a ženských rolí, ty konzervativní názory většinou už starších chlapů nesnáším a vadí mi. Ale o tom by se dalo psát ještě dlouho.
Odpovědět