3.1.2007 13:15:49 Jana (2 děti)
pro Petru
Už jsem nechtěla reagovat, ale na tohle musím.
Petru, prosím tě, neomlouvej se, tento tvůj příspěvek mi hodně dojal, bylo to takové upřímné. Vím, že ti asi dost lidí říkám, že v takové situaci nejsi sama, ale věř že je to pravda a zase se to otočí (když budeš chtít). Já byla s dětmi doma skoro 6 let (ani mi nenapadlo jít dřív do práce) a i když jsem se snažila držet krok s oborem, bylo to hodně těžké se dostat zpátky. Nevím co jsi dělala za profesi,ale pokud to nebylo něco, co vyžaduje praxi a nelze se jednoduše vrátit (jako pilot letadla nebo tak podobně :-) ), určitě to půjde (bude to bolet, ale stojí to za to). Nevím, jestli třeba nemáš nemocné dítě nebo jiný důvod, proč zůstáváš doma, ale v každé situaci se dá najít řešení.
Já jsem první služební cestu večer probrečela (mladšímu byli 3 roky) a neuměla si představit, jak beze mě usnul. Pak mi bylo zase líto, že mu to skoro ani nevadilo a stačilo vysvětlení, že druhý den přijedu. A tak podobně. Dneska je pro mne největší ocenění, že kluci respektují mou práci a jsou schopni se ve škole vytahovat, co umím. Pokud mě potřebují nějak víc než obvykle, nemají problémy mi oznámit, že ten a ten den si musím udělat volno a jet třeba s nimi odpoledne třeba někam na závody.
Nechci se tu ale rozepisovat o sobě, moralizovat nebo poučovat, chtěla jsem tě jenom povzbudit. Jestli jsi ochotná si přiznat, že máš deprese a necítíš se zase až tak moc šťastná, tak to ber pozitivně jako první krok k tomu něco změnit. Nechci se vnucovat, ale pokud bys někdy měla blbou náladu a zájem, klidně mi napiš na JanaA74.seznam.cz. Někdy si vážně stačí jenom postěžovat a člověku se uleví. :-))))
Odpovědět