20.6.2007 18:40:26 Ráchel, 3 děti
Re: Nejen strach z výchovy...
Já jsem byla v situaci, kdy mi u 1. dítěte kvůli triple testu tvrdili, že "musím" na amniocentézu, protože dítě má nejspíš rozštěp páteře... Lékaři se velmi divili, když jsem odmítla (je zde riziko potratu, byť malé), a poslali mě na genetiku, snad v naději, že tam mi můj "hloupý postoj" rozmluví. Tam jsem narazila na laskavého, starého lékaře, který mne uklidnil, vysvětlil mi, jaká je pravděpodobnost, co by mne případně s takto postiženým dítětem čekalo... Pak jsem mu musela podepsat revers (málem se mi omlouval - že to není kvůli mě, ale kvůli příbuzným, kteří by si případně přišli stěžovat). A na závěr na mé rozhodnutí nejít na amniocentézu, protože bych tak či tak na potrat stejně nešla, řekl, že to je "moudré rozhodnutí" amile se se mnou rozloučil... Měla jsem opravdu štěstí, že jsem narazila zrovna na něho, protože od kamarádek jsem na toto téma vyslechla doslova hororové příběhy, kdy na ně doktoři doslova řvali o nezodpovědnosti, že chtějí přivést na svět "debila" a podobně...
Asi před rokem jsem četla zprávu v novinách o "úspěchu" našeho zdravotnictví: podařilo se radikálně snížit počet dětí narozených s postižením díky "včasné diagnostice"... jinými slovy - jejich maminky šly na potrat...
Naše dcera se nakonec narodila zdravá. Jsem tomu samozřejmě ráda, ale tak či tak, moje dítě je moje dítě - postižené, zdravé, nemocné, nadané či nenadané, modrooké či hnědooké, holka nebo kluk... prostě moje dítě. Myslím si snad naivně, že je to jednoduché, starat se o postižené dítě? Samozřejmě, že ne. Ale to nám nedává právo ukončit jeho život.
Chápu argumenty co se týče zajištění dítěte do budoucnosti, ale to jsou všechno řešitelné otázky, jak ve svém okolí pozoruji. A navíc jsem původním povoláním též "socka" a vidím, jak se postupně situace v této oblasti v ČR mění k lepšímu. Takže i když vím, že se nikdy nemá říkat nikdy, odvážím se říci, že já bych nikdy na potrat nešla.
Odpovědět