20.6.2007 11:46:10 Baruna
Socku obdivuju ...
Obdivuju, že se dokážete radovat a najít vnitřní uspokojení z této neocenitelné práce. Já po škole v oboru rehabilitační pracovník nastoupila s odhodláním k mentálně a tělesně postiženým dětem, že tam budu nejprospěšnější. Určitě jsem práci zvládala fyzicky. Psychicky jsem však byla po roce vyřízená. Nedokázala jsem se vnitřně vyrovnat s osudy těch dětí, s určitou bezvýchodností jejich těžké situace, a chyběla mi i zpětná vazba. Moc jsem chtěla, ale nezvládla jsem to. Přešla jsem na "normální" rehabilitaci, i tam se setkáte se smutnými lidmi po autonehodě apod., ale hroznou sílu mi dodává komunikace s lidmi, důvěra, odvaha pohovořit o svém problému, vyjádřený vděk, apod., což mi u práce s mentálně postiženými chybělo.
Odpovědět