Sociální pracovnice
Ahoj,
jsem taky sociální pracovnice, ale na rozdíl od autorky článku se na některé věci dívám jinak. Studium mi nepřišlo zbytečné a bavilo mě. I když skok do praxe byl učebnicím na hony vzdálen. Dnes, po 10 leté praxi už vím, co jsem tenkrát ani netušila. obrovská odpovědnost, obrovské rozpětí práce. Každý, kdo chce v téhle oblasti pracovat, si musí najít ten druh práce a klientů, který mu bude co nejlépe vyhovovat. Je to pak znát i na přístupu a kvalitě práce. U mě to jsou senioři. Nevím proč, ale tahle práce mě naplňuje. Asi bych nezvládla dělat kurátorku, ani bych nezvládla pracovat s postiženými. Vím, co tahle práce obnáší, vyzkoušela jsem si jí a na rozdíl od autorky tvrdím, že mentálně postižení klienti ve stacionáři vás klidně napadnout mohou, i poslintat. Nemůžou za to, ale opravdu jsem zažila pár záchvatů mentálně postiženého chlapce, který v afektu kouše a kope ortopedickými botami. Na tuhle práci opravdu musí být síla a ne jen duševní.
Škoda jen, že ve společnosti je naše povolání bráno v lepším případě s humorem stylu "Soudružka Zubatá z Kolji", v horším případě s pohoršením.
I když, ze strany mých klientů někdy přijde i vděk.
Přeji všem, abyste nás, sociální pracovnice, potřebovali v životě co nejméně.
Odpovědět