Jak to vidíte?

Jsem socka. A dokonce na to mám papír! Jo, dost lidí se zděsilo pokaždé, když jsem odpověděla na otázku:

Jakou školu vlastně děláš?

Oficiální název zní dost sveřepě, termín socka je univerzální. A také mě bavilo pozorovat vyjevené obličeje kluků, příbuzných i cizích, kteří buď nevěděli, co říct (nechápu), nebo začali hloupě vtipkovat o bestiálních sociálních pracovnicích a nájemnících kontejnerů.

Úřednici, pečovatelku, ani budoucí kurátorku jsem v sobě za celé 4 roky studia neobjevila. Zato jsem našla polohu, v níž lze na lavici nejlépe usnout, doslova prokoukla okenní tabulky a bezvadně si zašpičkovala s postarším češtinářem, který měl značnou slabost pro můj ostřejší projev i sloh, ale co se učiva týče odvykládal nám hlavně kompletní historii své rodiny. Stohy knih přečtených pod lavicí. Klasika:) Učivo jednoduché, vyjma záludnosti zvané matematika, záležitost několika přečtení.

Proplouvala jsem šedou nezáživnou teorií, pomalu ale jistě lenivěla, v druháku poznala realitu sociálního odboru a málem se zbláznila z představy, že TOHLE bych jednou měla dělat. Mladá pubertální intelektuálka s extravagantně obarvenou hlavou proseděla čtrnáct dnů v kanclu s jen o pár let starší holkou, jež se chovala na čtyřicet (všem fajnovým čtyřicátnicím patří omluva, pouze obrazné přirovnání). Měla tak navrch, až mi bylo hloupé u ní sedět. Neměla bych si kleknout?

Vzpomínka na louskání tlustých spisů mě občas straší dodnes. Před sociálními pracovnicemi klobouk dolů, ale tohle bylo pěkně iritující:) Není nad zkušenost.

Praxe 3. ročníku. Obrat o 180 stupňů. Dvoutýdenní pobyt v denním stacionáři pro mentálně postižené, zcela jiný svět. Klienti před několika lety dosáhli dospělosti, kromě slečny s druhým stupněm mentálního postižení, diagnóza lehkého MP. Já mezi nimi nejmladší. První den jsem se bála, ale pak jim začala přicházet na kloub. Společenství plné paradoxů a překvapení.

Valná většina postižených byla svéprávná, já však za ně nesla určitou zodpovědnost. Nemohla jsem se ale chovat jako jejich matka nebo učitelka. Zkusila jsem tedy roli starší a moudřejší kamarádky zachovávající pevně daný odstup. Vyplatilo se.

Plela jsem s nimi zahrádku, chodila do města, procvičovala logopedii, hrála Člověče nezlob se a měla radost, když reagovali aktivně a pobaveně. Nejednou také šokovali. Zpozorovala jsem náznaky vztahů, jež odkoukali u zdravých, bavili se o sexu dětsko - dospělácko - nespecifikovatelnou formou. Zpočátku špatně skrývám rozpaky, div se nečervenám při poslechu jejich hovorů, což zní možná hloupě, ale málokdo by zareagoval jinak. Zároveň však musím stanovit ještě přísnější mantinely. Narážky se sexuálním podtextem vůči mé osobě jsou nepřípustné, neboť jako mladá holka samozřejmě stojím v centru mužského zájmu. Je třeba důrazného ne, pokud chci v našem vztahu zachovat alespoň částečně neformální ráz. Děvčata jsou v pohodě, ale ti kluci... Naštěstí však má pravidla akceptovali a já jim za to byla vděčná. Holt i postižení mají svou pudovou stránku, nejsou jen věčnými dětmi...kdo se vlastně vyzná v jejich světě?!

Pokaždé se domů vracím v celkem dobré náladě a podivně unavená zároveň. Po 14 dnech odcházím sice vyprahlá, ale též pocitově bohatší. A hlavně - jistá část mé osobnosti definitivně dospěla. Na dost věcí koukám jinýma očima. Vím, že nejdůležitější je zdravé dítě a stala jsem se absolutní kritičkou rodičů, kteří řeknou:

My chceme jedině kluka/holčičku.

Pche..pitomost.

Poté, co skončila praxe, přišel tak trochu šok. Bavila jsem se s kamarádkou, skvělá, chytrá a hodná holka, jež však při mém vyprávění řekla:

A tys tam byla s těma postiženýma, jo?

Její příbuzný ve stacionáři kdysi pracoval jako technický pracovník, nenašel si k nim cestu a ona také ne. V jejích očích jsem viděla údiv a hrůzu z toho, že jsou jiní.

A nejen u ní…nakonec jsem nevěděla, zda exot jsem já nebo ostatní.

Na druhou stranu nelze soudit tak černobíle…sama jsem se k nim nevrátila. Přesto na mě vzpomínají v dobrém, a pokud se potkáme, zdraví a vyzvídají, jak se mám. Což je skvělé, jakkoliv bych s nimi pracovat nechtěla a hlavně to ani dlouhodobě nedokázala. Asi jsem je zaujala…

Vím, že péče i o lehce mentálně postižené dítě je náročná. Přišla jsem do kontaktu s dospělými lidmi, kteří mnohé uměli a nedovedu si dost dobře představit, jak náročnou cestu jejich blízcí absolvovali, aby je tzv. vypiplali. Nedovolila bych si odsoudit matku, která se po zjištění, že její dítě je postižené, rozhodne pro potrat nebo ústavní péči. Ne, ta máma nemusí být špatná. Je známé, že mentálně postižené dítě znamená zkoušku pevnosti rodiny a i tu pevnou může rozbít. Výčitky, obviňování se, deprese, tlak okolí, náročná péče o dítě…

Ano první úsměv, první krůček, první slovo jistě představují velké zadostiučinění…ale prostě nelze obvinit matky, jež to nepodstoupí.

Nechci moralizovat ani nemůžu, moralizování se mi hnusí, ale možná stojí za úvahu fakt, jak se na podobné lidi i teď v 21. století a období částečné integrace díváme. Ne, ti ze stacionářů nekoušou, nenapadnou vás, ani neposlintají, přesto mám pocit, že nejen mladí ale i starší takovou přestavu občas mají. Oni jen prostě žijí jinde…ale ne zas tak moc jinak.

Spolužačky vesměs sdílí tentýž názor. Poznali penziony a domovy důchodců, vědí, že i senioři jsou pouhými lidmi z masa a kostí se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi, neidealizují si je. Poznali autistické děti, léčebny dlouhodobě nemocných, ale i úřady. Viděly proces adopce. Známe pěstounskou péči, chápeme, jak je obojí prospěšné a důležité. Vyprávíme si také pár hořcekomických příhod:) A určitě jsme dospělejší, přístupnější a alespoň trochu praktické, což je v dnešním světě extrémů obrovská výhoda.

Suma sumárum? Právě ta tolerance je sakra důležitá. Občas neškodí sundat růžové brejličky. Jakkoliv ujetě to zní, budeme pak možná mnohem spokojenější s tím, co máme. Asi fráze, ale kus pravdy v ní vidím..

Dovětek: Opustila jsem sociální péči, čeká mě zcela jiné studium Na střední školu hledím hodně shovívavě, nic není tak horké, jak se uvaří a všude lze najít nějaký klad.

O nic se nesnažím. Jen takové samolibé zamyšlení.

Fajnový den:)