20.6.2007 10:47:35 Monika, 3 synové
Skvěle
Skvělý článek, skvěle napsaný a především smysluplný. Chvilku jsem pracovala v domově sociální péče. Prchla jsem. Ne před klienty, ale před zaměstnanci. Ne, nelekejte se nikoho netýrali, neuráželi, nekřičeli...Jen je pořád odlišovali. Oni jsou ti postižení, my jsme ti zdraví. Myslím, že společnost by se už konečně měla posunout někam dál, klienti jsou totiž úplně normální lidé, jen mají trochu jiný, naprosto báječný náhled na svět. Dokonce i když neumí mluvit, komunikují, můžeme jim rozumět, když chceme, ale chceme? Jednou jsem se upřímně vyděsila, když se na rodince přely dvě odbornice o tom, zda je správné používat pojem mentálně postižený člověk, nebo člověk s mentálním postižením a zatímco se "mlátily po hlavách" citacemi odborné literatury, ten člověk se jim jaksi z jejich náhledu úplně vytratil. Chápu, že pro účely odborných diskusí je nutné něco nějak označit, ale přece nechceme někoho oslovovat "člověče s mentálním postižením, nebo mentálně postižený člověče, stejně, jako je zbytečné pátrat po tom, je li spráné říkat slepec, nebo zrakově postižený člověk. Mám obavy, že spoustu lidí to odradí od jednoduchého přístupu k "jinakým" lidem, protože se jich budou bát. Místo aby je vnímali jako lidi a jednali s nimi jako s lidmi, kteří prostě jen potřebují jiný přístup, budou usilovně přemýšlet, jak je oslovit, aby je neurazili a nakonec dojdou k závěru, že se jim raději vyhnou aby se "nezapletli". Proto je skvělé, že se objevil tenhle článek.
Odpovědět