Re: Syn se bojí umřít

Já jsem jenom teoretik, jak pokud se týče smrti, tak i výchovy dětí, ale mám dojem, že to, co popisuješ, je přirozené a v pořádku. Někdy kolem třetího roku si totiž člověk uvědomí, že já jsem já a postupně si začne uvědomovat vlastní hranice. S tím souvisí i to, že jednou přijde také na to, že já jednou skončí, že umřu. Ten pocit vlastní smrtelnosti je jedna z nejtěžších věcí, se kterou se v životě každý z nás musí vypořádat a máme na to celý život, to první uvědomění si je ale pochopitelně hodně těžké a to je to, čím tvůj syn prochází. Na tobě teď je ho tím doprovázet, což nevím, jak se dělá (jsem ten teoretik, mám teprv osmiměsíční mimino) - jde o to nějakým přiměřeným způsobem synovi vysvětlit, že smrt je smutná, ale je přirozená, že je součástí života, že přijde vždycky až tehdy, když skončí život, a že se nemusí bát, že by přišla dřív, než na ni bude připravený. Že žít donekonečna by byla strašná nuda. No, já bych to asi udělala tak, že bych se ho hodně ptala, co se mu v té souvislosti honí hlavou a z čeho má obavy - na konkrétní věci se líp odpovídá - hlína člověku do očí nenapadá, protože je má zavřené a je bezpečně schovaný v rakvi apod. Což mi ještě připomíná, že někdy mají děti v souvislosti se strachem ze smrti strach usnout - spánek je taky takové nebytí. To tě teda nechci dopředu strašit, to mám jenom zabíhavé myšlení :-)